Ze života

Pomalu otáčela listy. Těch nepřečtených pomalu ubývalo.
Nebylo to bez přestávek.
Stále častěji se odvracela a se zavřenýma očima zapadala do příběhu.
Hluboko.
Dočetla.
Trochu smutně pohlédla na polštář ve tvaru kočičí hlavy.
Na pokoj ve sladce červené a bílé. Se srdíčky.
Rozhodla se.
Červená zmatněla, bílá zezlátla a srdíčka překryly malé erby. Se lvy.
Nad další knížkou se znovu zasnila.
Na nočním stolku už nenahmátla plyšovou kočku a její přátele.
Jen deset palců hůlky z vrbového dřeva. Svitek pergamenu.
Rodiče si už zvykli. Při každé další knize chodili kolem po špičkách.
Jen kolem krabic odložených hraček s tichým povzdechem...

„Jsi tak nádherná,“ šeptal jí něžně do ouška a hladil všude tam, kde to bylo možné, aby to na autobusové zastávce nebudilo veřejné pohoršení.
„Jsi fakt boží. Ostatní kluci sou líný, jen by vysedávali v hospodě, ale ty ne, ty přijdeš z práce a ještě pomáháš vašim.“
„Brontosauři hrajou na Strahově, pojedeme, že jo, zlato,“ tetelila se nadšením.
„Nemůžu, musím tatovi pomoct s tým plotkem. A mama postonává, nemožu ju nechat samu doma.“
„Pořád jen skáčeš okolo vašich. Ať jim pomůže brácha! Nevidíme se, leda v nedělu. Jen sa maminých sukní držíš.“
Už se nesešli. A taková to byla láska...

Byl jsi se mnou od začátku. Neplánoval jsi to, vím. Ale stalo se a tys mě provázel na mé cestě, zodpovídal mé otázky a chránil mě. Přála bych si, abys se mnou mohl jít až na konec, i když vím, že to není možné. Někdy během cesty jsme se rozdělili. Na které křižovatce to bylo, není důležité. Život je cesta, která i přes odbočky vede jen dopředu. Nemůžeme se otočit a vrátit, musíme jít dál. I když se někdy cítím ztracená a můj svět je převrácený vzhůru nohama. Pokračovat musím sama. I když to bolí. Už jsem přece dospělá, tati…
Věnováno největšímu z mých hrdinů... Děkuju, za všechno.

„Slepice.“
„Cože?“
„No slepice.“
„Co s nimi, k jídlu?“
„Né tyhle slepice.“
„Tak jaké?“
„Přece támhlety.“ Řekl Matt a rozmáchlým gestem ukázal na skupinku holek stojící opodál.
„Ale co s nimi?“
„Neřeš.“
Na Joshově tváři se namísto předešlého nechápavého začal objevovat výraz naštvaný. Nejenže tu Matt leží jen tak na lavici, tváří se jako kdyby mu celý svět ubližoval, ale ještě si dovolí nazvat slepicemi partu holek, mezi které patří dívka Joshových snů.
„Tak víš co? Trhni si nohou!“ Odsekl a otočil se k Mattovi zády. Nemohl už tudíž vidět Mattův potěšený úsměv, už zas se mu podařilo Joshe naštvat.

U stromečku jsem si jí nejdřív nevšimla. Bleskurychlá devastace všech baněk v mém dosahu holt měla přednost. Ale pak jsem objevila to kouzlo. Ten úžasný šimravý pocit v břiše – něco mezi strachem a nadšením – s každým zhoupnutím. Stačilo roztáhnout křídla a odletět do fantazie.
Další den ráno jsem se k ní hnala přímo od snídaně.
„Cepice! Ci cepici!“
„To je kohout,“ důležitě mě poučovala starší sestra.
„Cepice!“
„Kohout! Jsi malá a hloupá.“
„Ty víc! Cepice!“
„Ne, ty!“
„Ááááá!“
„Mááámííí!“
Naše duo řvoucích příšerek maminka stihla přerušit ještě před započetím rvačky.
Ale stejně byla houpací slepice mojí nejoblíbenější hračkou ještě dlouho.

Při práci si prozpěvovala. Léčivou tinkturu z aloe měla skoro hotovou, stačilo ji jen přecedit a zbavit tak nakrájených listů.
„Mami, můžu si jít hrát ven?“ zeptala se její sedmiletá dcerka.
„Jdi, ale předtím tohle vysyp na kompost,“ řekla a podala jí misku s kousky aloe, které vylovila z alkoholu. Pak se dala do úklidu.
***
„Mami, mami, slepicím je špatně!“ Dcera vpadla do kuchyně jako blesk.
Opravdu. Slepice se motaly a padaly jedna přes druhou.
Určitě je někdo otrávil!
Pak spatřila ostatní slepice, jak se nerušeně přehrabávají v kompostu.
Rozesmála se. Nikdy by ji nenapadlo, že se slepice mohou opít.
A/N: Inspirováno skutečnou událostí.

Vážně, jak jsem to moh vědět?! Když jsme ráno jeli autobusem do školky, nastoupila paní v brýlích s krásným velikým pejskem. Ten se mi líbil. Moc. Taky bych takovýho chtěl.
Zeptal jsem se maminky, jestli je ta paní slepice. Asi mě nejdřív neslyšela a tak jsem se zeptal znovu a pořádně nahlas. Lidi se na nás dívali a máma mi šeptala, abych byl zticha. Pak jsme rychle vystoupili, i když ještě nebyla naše zastávka a museli jsme jít hrozně daleko pěšky.
No vážně, jak jsem měl vědět, že paní od samce je sice samice, ale slepé paní se slepice neříká?!

Bylo to tu zas. Zkratka přes pole. Plocha sloužící jako parkoviště. Mírný kopeček, pak schody. A potom už vchod. Velký nápis „Gymnázium“.
Spousta lidí se vracet nechtěla. Přesto se všude tvořily hloučky smějících se studentů. Vyprávěli si, kde všude byli, co tam viděli, jak se jim tam líbilo. Dobrodružství posledních dvou měsíců ožívala, posílená radostí z toho, že se všichni opět setkali.
Vešla dovnitř ráda. Těšila se na své kamarády, chtěla je zase všechny vidět. S úsměvem prošla vestibulem. Ve chvíli, kdy její pohled padl na stojan s papírem a fotkou, obklopený hořícími svíčkami, se úsměv z její tváře vytratil.

Krivka bola privilegovaná, lebo kedysi mala zlomenú nôžku, tak ju prababka držala v predsieni v bedničke, až kým nevyzdravela. Od tej doby si zvykla chodiť na návštevu dovnútra. Všetci si ju strašne obľúbili a chcípla až na starobu.
Punajka chcela preletieť cez plot, ale zachytila sa jej hlavička medzi latkami a obesila sa tam.
Sissi dostala meno podľa cisárovnej.
Baltazár za mnou chodil, kam som sa len pohla, ale keď som o dva týždne po prázdninách prišla k babke znova, na dvore už nebol.
Niekoľko ich zadrhol susedov pes a prababka ich oplakala.
No a väčšinu sme úplne normálne zožrali.

Páni, to je ale dobrota! Neuvěřitelná dobrota! Lahůdka! Nikdy by mě nebylo napadlo, že si budu pochutnávat na takové delikatese! To se nedá slovy vyjádřit. Rafinovaná kombinace chutí. Takhle bych chtěla hodovat pořád. Pořád a pořád. Musím si chvíli odpočnout, trošku se natáhnout. Áááá – to je ono. Tak a můžu pokračovat.
Ostatní jsou už po jídle, zůstala jsem tady sama. Já se jim divím, taková dobrota! Jsem nacpaná k prasknutí, ale pochutnávám si dál. Už nemůžu, ale přece tady tu baštu nenechám. Ještě aspoň trošku si sosnu.
„Tak, konec,“ pronesl hirudoterapeut a rozhodným pohybem smetl poslední pijavici z klientčiných zad.