DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

He closes his eyes and listens.

It is like coming home; falling back into the void, into the cool embrace of the voices from deep within. That's all the Kraken is, really. Not some supernatural force that takes him over; it is returning to himself. Hardly any effort at all. It is being Ed that takes effort.

He sits down in the alcove that used to be a bed, and peers into the darkness. The sea is calm. People say that's what happens before a storm, but calm is just calm.

There is no point in expecting anything at all.

Stromy se nad ním skláněly ze všech stran. Les to byl starý a rozsáhlý. Z jeho hlubin slyšel šustění listů a švitoření ptactva. A když se zaposlouchal, zaslechl vábivý hlas, který ho přivolával.

Voda. Symbol života. Něco nezbytného. Stál u studny a poslouchal šplouchání vody. Uklidňovalo ho to. Než uslyšel ty hlasy. Někdo volal hluboko ze studny. Volal jeho jméno.

Noční obloha ho obklopovala a osvětlovala mu cestu. Hvězdy byly rozsypané jako hrst soli a měsíc se už téměř zakulatil. Noční procházka. Ruku v ruce. Cizí hlasy byly povědomé. Odpovídal. Usmíval se. Do hluboké noci se ztratil. Ztratil sám sebe.

Účel cesty: populační census jezerních tvorů, prověření možností regulace
Cíl cesty: Loch Morar, nejhlubší jezero Britských ostrovů, Skotsko
Cestu vykonala: Dolores Jane Umbridgeová, náměstkyně ministra

Dolores se vynořila z průzračných vod jezera Morar a ukončila bublinové kouzlo, které pod hladinou obklopovalo celé její tělo.
Přece se kvůli těm příšerám neurousá.

Z kabelky vytáhla roličku pergamenu a pozorně si ji prohlížela. Rty se jí pohybovaly nehlasným počítáním.
Výsledek byl příliš vysoký.

Dolores pokrčila rameny. Pergamen v její ruce nahradil vzácný magický minerál, rychloabsorbent kyslíku. Hodila ho do jezera a přemístila se pryč.

Mnohohlasý výkřik umírajícího jezera už slyšely jen okolní kopce.

Cesta vypadá zvládnutelně. Žádný převis, velké chyty. Zabořím prsty do sáčku s magnéziem. Promnu dlaně.
Přitáhnu se ke značkám, které ukazují začátek cesty, a vystoupím na stěnu. Ruka tápe vzhůru, chytá, drží, druhá následuje. Noha hledá opěrný bod. Přesunu těžiště blíž stěně, abych se mohla odtlačit. Snažím se věřit vlastním končetinám. Nic jiného mě nedrží. Stoupám.
Najednou cítím, jak mi z paží odtéká síla. Musím dolů. Jsem sotva dva metry nad zemí, ale propadám panice, nevidím místo na nohu. Vracím se o chyt výš. Mám pocit, že hlasy lezců pode mnou umlkly.
Rozechvělý nádech. Skok.
Matrace mě bude muset podržet.

Poté, co Kirk viděl Spocka provést splynutí myslí s velrybami v hlubinách vody, uvědomil si, co mu celou dobu scházelo.

Spockův hlas v jeho mysli.

Naposledy spolu splynuli před Spockovou smrtí. A i když byl nyní Jimův přítel zpět, Kirk jeho psychickou nepřítomnost cítil stejně palčivě jako tu fyzickou.

Když bylo po všem, vstoupil jednoho večera do Spockovy kajuty.

"Kapitáne?" Spock se postavil.

"Spocku..." Kirk hleděl na muže, kterého dlouhá léta miloval, a opustila ho slova. Přistoupil blíž, uchopil Spockovu ruku a položil ji na svůj spánek.

"Jime..."

"Spocku, prosím."

Přikývnutí. "Má mysl do tvé mysli..."

A konečně byli jeden.

“Utopence se šesti.” Poplácal jsem po prdelce hostesku. Že zvláštňi objednafka? No nebylo proč se upejpat, slavili jsme. Banik vyndal po šesti letech Zbrojovku a my po šesti Ostravarech dostali žravou, tož na nějake to fajne krmivo.
“Ty výpečky a tác topinek.” Zahlaholil s plnou pusou arašidu Jarda, přičemž mě poflusal.
“Zbyšku, pičo, toč to rychlejc!” Seřval s mžitkami před očima ožraty Pavlik vyčepňiho.
Kopli jsme do sebe dvojtú zelenú, odřihli, a vrhli se na cestu do lesa než nám přinesú hlavňi. A to už se přede mnú zaviral svět, a já začal z hlubin slyšet jenom vzdalujici se hlasy.

Země byla ještě horká, ačkoliv bylo již několik dní po výbuchu. Pod nohama nám křupaly uhlíky, do očí nás štípal černý kouř.
Stroje kolem nejevily známky života.
Cestou do středu zóny jich přibývalo. Náš výbuch je ochromil. Chtěli jsme toho využít a zničit Originál, první a řídící stroj.
Káčko s sebou náhle praštil na spálenou zem. "Slyšíš to?!"
"Ano!" sám jsem křičel agónií.
V hlavě se mi vrtal čísi hlas. Šeptal, křičel, prskal, leptal.
Vrhal na mě slizké myšlenky z hlubin mého vlastního strachu.
"Neposlouchej ho!" volal jsem. "To je on. Ví, že si pro něj jdeme a má strach!"

Konečně dopsal e-mail s předmětem vysvětlení, přesunul kurzor k tlačítku odeslat a s úsměvem se připravil kliknout. V posledních měsících se Helče vyhýbal a obsáhlá zpráva měla znamenat nový začátek. Bylo to ale skutečně tak? Chtěl upřímně objasnit svůj pohled a začít se opět bavit, nebo mezi řádky jen vypouštěl ventil dlouho kumulované ublíženosti? Proč by jinak zmiňoval, jak ho ignorovala a nedopovídala na zprávy? A ignorovala ho, nebo jenom nestíhala a on jí nedal čas?

Úsměv na rtech mu mírně povadl, kurzor posunul o pár pixlů na piktogram popelnice, klikl a trochu zklamaný, trochu hrdý vyrazil vyplenit půlnoční lednici.

Xie Lian se nahnul nad propast. Neviděl na její dno. Bylo to, jako by zíral do chřtánu nějaké obří bestie. Připomínala Horu Tonglu.

Otřásl se. Najednou si připadal, že to hrozné místo nikdy neopustil.

„Vaše Výsosti!“ ozývalo se bez přestání z hlubin propasti.

Xie Lianovi naskočila husí kůže. Věděl, že to volání nepatří jemu, ale jinému princi, který nedokázal pomoci svému lidu. Přesto ho to ale přeneslo ve vzpomínkách několik století zpět. Do dní vedoucích k zániku království Xianle.

„Vaše výsosti,“ hlas se změnil. Byl teď Hua Chengův.

Xie Lian otevřel oči ve své posteli. Bylo to jen noční můra.

Byla potemnělý ostrůvek v oceánu světel, odchylka v přehledném vzoru na tkanině města, cizí těm, kteří bydleli za její hranicí, a zvláštně blízká něčemu v jejich zděděných vzpomínkách.

Když jste se na Prašinu v noci dívali, nutilo vás to myslet na polozapomenuté příběhy starých knih. Jako by na vás z hlubin Prašiny volaly tiché, neslyšné hlasy otázek, které vzbuzovala; hlasy lákající i odrazující zároveň, uklidňující i znepokojivé tím, že na jejich otázky nebyla odpověď.

Malinkému Jirkovi rozsvěcela večer noční lampičku, aby se mu lépe spalo; sama si někdy (podivně provinile) užívala tmu. Opustila Prašinu – ale Prašina nikdy úplně neopustila ji.