DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

Nemůže se pohnout.
Prudký náraz syrové, surové, pokřivené magie ji srazil na spálenou zem. Vidí její stopu i přes zavřená víčka, zašmodrchané klubko rudých žhavých korálků. Měla by ho rozmotat, ale nemůže se pohnout.
Slyší hlasy mrtvých klasů, žalují svou ztrátu, slyší v hloubce pod sebou promlouvat zem, ten hlas rezonuje jako zvon. Mluví o ohni a ona cítí, jak hoří, v návalu hrůzy zdvihne hlavu, čeká, že uvidí vlastní škvařící maso, jak se odlupuje od žhnoucích kostí, ale je celá, neporušená, jen se nemůže pohnout.
Jediná slza skane spod zavřených víček.
Dopadne na poskvrněné žitné pole a slabě zasyčí.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si zase do studne nespadol, ako minule.
- To mi ani nespomínaj. To čo za kreposť, studňu u nás vykopať?
- Jaj, Pištík. Predseda prišiel, že všetko zdražuje, a že vodu máme mať vlastnú. Tak sme vykopali. Teda, predseda bager zaplatil, nebudeme predsa my kopať. Ale radšej sme mali slivky vysadiť.
- Ale vytiahnuť ste ma mohli. Týždeň ste ma tam nechali.
- Jáj, Pištík, buď rád, že ťa predseda načisto nezasypal. Keď ťa po slivovici zdola počul, myslel si, že odtiaľ permoníci vyskáču.

Miloval moře odmala, za každého počasí. Jednou ho ta láska, pravda, málem stála život, a potom už se trochu bál plavby. Ale stále ho těšilo pohlížet na nekonečnou modrou hladinu a naslouchat hudbě vln.
Námořníci říkali, že někdy je slyšet i slabá ozvěna zpívajících hlasů odkudsi z hloubi oceánu. Prý jsou to mořské panny. Z nich však měli všichni hrůzu. Prý vždycky přivolávají bouři.
Přál si ty hlasy zaslechnout také, ale nedařilo se mu to. Navzdory všem neblahým zvěstem by rád nějakou mořskou pannu spatřil. I když... tohle přání poněkud zesláblo poté, co potkal poprvé na pobřeží svou krásnou princeznu.

„Jen počkej, Tebe nenapadne přespávat u "kamarádky", jen co uslyšíš o hlasech z hlubin!“
„A co jsou hlasy z hlubin?“
„Nikdy jsi je neslyšela? Ozývají se po půlnoci zpoza zavřených stanic metra a děsí pejskaře kvílením z kanálů. Jsou odsouzeny k věčnému bloudění pod zemí, kde nejsou jasné hranice! Jsou to nebožáci, navěky trestaní za svůj nedostatek lokálního patriotismu, nebo dokonce otevřený unipragopolitismus! Provinili se - strávili noc na jiné části, než jim náleží - a proto byli zakleti k pobývání pod zemí a věčně marnému hledání domovské části, kterou tak bláhově opustili! Proto tak úpí a navěky skučí, rozežíráni výčitkami svědomí!“

Rád chodím na to místo a naslouchám hlasům z hlubin.
Je tam shromážděné nesmírné bohatství. Stačí se jen posadit a nechat znít hlas věků.
"Byl jsem jí věrným společníkem, nikdy jsem ji nezklamal, ale pak mě odvrhla!"
"Dělala jsem, co byla moje povinnost. Pracovala jsem, teď odpočívám."
"Uuuu, partyyy... cože?"
"Tady se nikdo nic nedozví, jsem v bezpečí."
"Hej, já sem nepatřím, tohle je omyl, jenom drobná neopatrnost-"
"Když natočíme nejdelší..."
"Nevyhnutelné zostřování třídních rozporů, jak píše Marx. I v národně osvobozeneckých..."
"Porušením této nálepky se vzdáváte..."
Rád chodím na to místo, smetiště mu říkají, a naslouchám hlasům z hlubin.

"Cože? V tom musí být nějaký podvod!" vyhrhkla čarodějnice. "Já vám nevěřím!"
"Proč ne? My to roucho nepotřebujeme, král o něm neví, a tatínek na něj již ráčil zapomenout," vysvětlovala Anežka.
"Ruku na to!" nadchla se kouzelnice.
A zatraceně! Nějak mi zvlčili. Takhle jsem to neplánoval. Ale co teď s nimi? Musím jim našeptat, že to roucho musí získat zpět! Barda Eduarda na ně! A další pekelníky!
"A co teď budeme dělat?" zeptala se Eliška, zaskočená dalším zvratem.
"Vymýšlet, jak vás dostat domů!" odpověděl Jiří.
"Ale mně se tu líbí!" zakřičela Eliška.
"A kdo říkal, že se sem nemůžeš vracet?"

Kdysi si slibovala, že v ní pragmatismus nikdy nepřebije snílkovství. Že se vždycky dokáže položit na louce a zakoukat na hvězdy a mraky, nadechnout se večerního vánku. Že zůstane dokonale sama sebou, věčná tulačka hor a strání.
S přibývajícími léty a povinnostmi se přivalila vlna všedních dnů a rutina zvalchovala sny a zatlačila je někam daleko dozadu, do nejzazšího kouta. Plíživě nastoupila únava, vyčerpání, rezignace.
Občas ho ještě zaslechne, ten hlas někde hluboko, hlas snílkovství po tátovi ubitý máminým pragmatismem.
A někdy, vzácně, si zase lehne a dívá se na hvězdy a ví, že se ho musí naučit zase vnímat.

Ozvěny posledních tónů jeho nejlepší písně dozněly pod chladnými kamennými klenbami Hádu.
Zvedl oči od lyry k šedé tváři zdejšího panovníka.
Tekly po ní slzy, Persefona po jeho boku plakala dojetím.
"Jděte," řekl bůh dutým hlasem, "ale pamatuj, že musí jít deset kroků za tebou. A pokud se za ní jen ohlédneš, zůstane tu a setkáte se, až sem přijdeš nadobro."

Eurydičina kůže byla chladná jako všechno tady, ale věděl, že pod ní zase bude teplo.
Pustil její ruku a vyrazil směrem vzhůru.
"Jsi tu?"
"Deset kroků za tebou, lásko."
Ucítil na tváři otcovy sluneční paprsky.
"Lásko?"
Ticho.
Ohlédl se.

"Nejdeme skrz černou díru," řekl Daniel von Drak mírně naštvaně, zatímco Vraspír se pochechtával, jakoby se ho Jaroslavova narážka ani nedotkla.
"Pohyb je možný pouze okrajem černé díry, a ani tehdy není bez obtíží. V černé díře nefungují zákony času, což zjistili už dávně budoucí stavitelé tunelů," pokračoval biolog.
"Dávně budoucí? Tunely nejsou odjakživa?" podivil se Jaroslav.
"Jsou," odpověděl na jeho námitku Vraspír. "Jenomže stavitelé tunelů pocházeli z dosti daleké budoucnosti. Někteří jim proto přezdívají Hlasy z mělčin času."
Jaroslav vytřeštil oči. "Mělčin?! To jakože z budoucnosti?!"
"Tak jest," přisvědčil Daniel.
"Dočkáš se i těch z hlubin," slíbil Vrapír temně.

Už dávno padl soumrak, ale Marie Hňácalová nespala. Při světle svíčky zašívala košile a v morku kostí cítila jakýsi neklid. Možná za to mohl ten divný nápěv, který se sotva slyšitelně nesl nocí...
Vstala a zavřela okno.

Někdo s ní třásl.
"Maminko? Proč spíte na stole?"
"Hm? Co?"
"Běžte si lehnout. Já mezitím skočím přeprat prádlo."
Matka přimhouřila oči. "Hmm. Tak dobře. Ale nejdřív zameť, ano?"

Holka ještě ani nevytáhla koště z přístěnku, a Marie Hňácalová už čekala na břehu jezera s krvelačným výrazem ve tváři a smyčkou z lýčeného provazu.
"Tak mojí dcerušky se ti zachtělo, ty vodní úchyláku!"