Prašina

Byla potemnělý ostrůvek v oceánu světel, odchylka v přehledném vzoru na tkanině města, cizí těm, kteří bydleli za její hranicí, a zvláštně blízká něčemu v jejich zděděných vzpomínkách.

Když jste se na Prašinu v noci dívali, nutilo vás to myslet na polozapomenuté příběhy starých knih. Jako by na vás z hlubin Prašiny volaly tiché, neslyšné hlasy otázek, které vzbuzovala; hlasy lákající i odrazující zároveň, uklidňující i znepokojivé tím, že na jejich otázky nebyla odpověď.

Malinkému Jirkovi rozsvěcela večer noční lampičku, aby se mu lépe spalo; sama si někdy (podivně provinile) užívala tmu. Opustila Prašinu – ale Prašina nikdy úplně neopustila ji.

Jirkova máma o dětství moc často nemluvila, jako by celou jednu část svého života nechala na Prašině a zavřela někam do skříně. Chvíle, když Jirkovi něco vyprávěla, byly vzácné, alespoň dokud byl Jirka malý. Ale stejně mu v paměti utkvěly svíčky a gramofon na kličku. Často si říkal, jak to muselo být krásné.
Když vyrostl a začal spolu s mámou navštěvovat dědu, pochopil, že existuje důvod, proč máma o vzpomínky na dětství moc nestojí. Byly totiž stále přesně tam, kde je nechala. To, co ona, prožívaly prašinské děti už nejméně sto let, a nic se na tom nemělo měnit. Nikdy.