DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

Do snu se mi vloudí nepříjemný zvuk budíku, nebe je potemnělé. Hlas mé matky mi říká, ať si odpočinu, není se za čím hnát. Zavírám oči, ale hlas mé babičky říká, ať jsem zodpovědná a netrávím čas nesmysly. Hlas její matky mi říká, že jen snaha a vytrvalost vedou k cíli. Hlas její matky se srdečně směje, bez radosti by nebylo života. Jsem tady už tisíc let. Všechny hlasy mých předků se poskládaly do nesourodých melodií, kterými si klestím svůj život. Tolik jich naplnilo svůj úděl, abych mohla naplnit já ten svůj. Břímě je dar. I můj hlas bude slyšen.

Rogan seděl na větvi, v ruce korbel a vedle něho seděly dvě hezké dívky.
"Přál by sis ještě něčeho, hrdino?"
Rogan se rozhlédl kolem. Bylo hezky, nebe bylo modré a slunce svítilo skrz listy Veledubu.
"Ani ne..."
Jedna z dívek se k němu naklonila.
"Ne?" zeptala se hlasem, který sliboval takové rozkoše, že i Casanova by si dělal poznámky.
"No..."
>>Bráško, můžeš laskavě už zpátky?<<
Černokněžník do sebe hodil obsah korbele a vstal.
"Musím jít. Gorja mě volá."
"My nikoho neslyšíme."
"Já ho volám taky!" ozval se mrazivý hlas.
Dívka pobledla.
"To abys raději šel, když tě volá také Ona."

Trvalo to polovinu noci, než jim obchodník s hrnci řekl o úkrytu otrokářů v horách.
„V Ollienu je rádi kupují mladé, dokud si je můžou vychovat podle sebe,“ řekl a vyplivl krvavou slinu. Přes zlomený nos trochu huhňal. „Ten váš ale byl výjimka. Nikdy nechytáme v hlavním městě a nebereme je takhle malé. Je to moc práce.“
Esciel ta slova zněla v hlavě, když stála u tmavého vchodu do jeskyně a poslouchala hrubý mužský hlas, jak někde v hloubi hory křičí. Mnula si u toho sedřené klouby na ruce.
„Zůstaň tady,“ vybídl ji Gerián.
„Zbláznil ses?“ odvětila a tasila dýku.

"Ty jsi moc rozumu nepobral, že ano? U mě nemáš šanci, já nejsem jako všechny ty slepice, které jsou z tebe úplně paf."

"Děkuji, ale nemám zájem, měl by sis najít někoho, kdo ti bude intelektem trochu blíž."

"Hezká tvářička není všechno, víš?"

Když se mu začaly vracet vzpomínky, vynořily se spolu s nimi z hlubin minulosti také hlasy. Hlasy žen, které ho odmítly.
Jistě, fanynek měl stovky, hloupoučké ženušky, upachtěné hospodyňky, naivní studentky.
Ale on chtěl víc. Imponovaly mu ženy chytré a vzdělané. Toužil po jejich obdivu.
A nikdy ho nezískal.
K to věděla a poskytla mu možnost pomsty.

"Milí žáci. Dnes si povíme, jak je důležité sledovat okolí, abychom předcházeli nenadálým ba přímo nezvratným událostem."
prsk, frrk, pche
"Fousku! Nepřevaluj se v lavici a nekrm břicho. Máš dávat pozor. Co uděláš v případě nebezpečí?"
"Éééhmmm. Nó, já jsem velkej, já se nebojím." vytahoval se Fousek.
Celá třída šuměla ututlávaným smíchem, jak to té staré kožešině natřel.
"Takže zítra, zítra budeme mít praktická cvičení. Nezapomeňte. Sraz v sedm u branky!" volala za rozuteklou třídou učitelka.

"Ták. Jsme tu všichni? Nó, Fousek zase poslední. Tak aspoň začneš."

Za kamenem se přikrčila kočka.
Skok!

"Vidíte miláčkové, nedával pozor a je chycený."

Strachem z výšek nikdy netrpěl. Jak by mohl, famfrpál a létání celkově miloval. Ale tady, stovky metrů nad údolím, stoupající po úzkém kovovém a zatraceně klouzavém žebříku, jisté obavy pocítil. Začátek cesty si užíval, jen se musel soustředit, aby správně přecvakával jistící lanka. Jenže pak padla mlha a nebylo vidět na krok. Pod ním se ozývaly zastřené hlasy ostatních členů skupinky, ke které se ráno připojil. Prudce se ochladilo, začalo pršet. Už tak obtížný výstup se rázem stal bojem o přežití. Hůlku měl v kapse hluboko pod ferratovým setem.
„Nedostal mě Azkaban, tohle přece zvládnu taky!“ cedil skrz zmrzlé rty.

Hlasy se zdola ozývaly vlastně nepřetržitě. Byly slyšet hlavně v noci, při měsíčku. Ve dne - a to bylo docela otravné - je přehlušila posádka, která jednoduše neuměla držet hubu. Pan Buttons je měl všechny rád, o to nic. Ale stejně. Kdyby dokázali aspoň chvilku sklapnout, rozuměl by hlasům líp.
Říkaly zajímavé věci.
O pokladech.
Kouzlech.
Mořských pannách.
(Na ty samozřejmě nevěřil. Karl mu dávno vysvětlil, že na mořské panny věří leda blázni, děcka a vožralové. A nic z toho pan Buttons samozřejmě nebyl.)
Když se to tak vezme, byl by pan Buttons úplně nejšťastnějším členem posádky. Kdyby bylo aspoň chvíli ticho.

Berek naposledy zkontroloval lana, uzly a karabiny.
"Tak já letím," zamával ostatním.
"Tak leť."
"Geronimoooo!" zaječel poručík a vrhl se do hlubiny utapauské propasti.
Ozvěna vracela nadšený jekot deset minut.
"Kdo je další?“
„Já! Já! Já!" poskakoval Thon.
"Prosím."
"Vinnetou, náčelník Apačůůůůů!"
Než nastalo ticho, trvalo to dvacet minut.
"Hm, asi to má Thon v kapse."
"Pche!" ušklíbl se Tyros, zhluboka se nadechl a skočil.
"Sandokáááááán! Tygr z Monpračéééémůůůů!"
Když se vše uklidnilo, z dálky se ozvalo:
"Takolika?"
"Cože?" zaječela Gwen do propasti.
"Kola!"
"Bez cukru?"
"Coooooo???"
Gwen mávla rukou a zmáčkla komunikátor.
"Co chceš?"
"Jak dlouho jsem ječel?"
"Málo."

Co kdybych do těsta na chleba místo vody přidal limonádu?
Samozřejmě vím, že je to blbost. Nejsem hloupý, proboha! Racionálně si vždycky uvědomuju, že to, co mi právě prolétlo hlavou, je kolosální pitomost. Vždyť v jaké realitě je napsat maturitní sloh v morseovce rozumné?!
A přesto se ve mně vždycky ozve ten tichý hlásek. Ten, co šeptá udělej to.
Ano, jistě. Rozum je mnohem hlasitější a silně a dle vší logiky by měl ten hlásek překřičet, aniž by se mu na čele objevila jediná kapka potu.
Ale.
Všechny velké vynálezy vznikly náhodou, ne?
Nedá se nic dělat. Jdu koupit limonádu.

"Jackuuu!" vykřikla Ema za mužem mizejícím v černočerné hlubině.
Po chvíli se zespoda ozval hlas se silným, archaickým přízvukem:
"Je vás tam nahoře víc?"
Ema s Robertem, posledním členem výpravy, na sebe překvapeně pohlédli.
"Kdo jste? A je Jack naživu?" zeptal se Robert.
"Já jsem... jako... místní obyvatel. Váš přítel se nehýbá, měli byste pro něj jít sem dolů."
"Už jdeme," zavolala Ema, ale Richard ji zarazil.
"Vypadá to jako past," sykl a dodal hlasitěji:
"Jak víme, že to není léčka?"
"To nevíte, ale jestli mi ho tu necháte, tak mi hoďte aspoň kečup nebo worchestrovku, vypadá totiž hrozně suše."