DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

„Jestli nás někdo uvidí, bude to hrozný malér,“ šeptla Lydie, když spolu kráčeli šerou a až nepřirozeně tichou školní chodbou.
Neotočil se, měla však pocit, že se usmál. „Nebojte. Nikdo nás neuvidí.“
Teď mluvil pravdu. Ale jak si tím mohl být tak jistý? Neměla s touhle šíleností souhlasit!
„Odkud pocházíte?“ zeptala se nahlas.
„Z Pardubic.“
Zastavila se. „Zase lžete! Není vám dvaatřicet a nejste z Pardubic. Kdo ví, jestli se vůbec jmenujete Daniel Kostelecký.“
Neodpověděl.
„Přišli jsme sem, abychom hráli,“ připomněl. „Vyloudit něžné hlasy z hlubin tohoto ušlechtilého nástroje. Pojďte.“
Usedli bok po boku ke klavíru.
Vzápětí všechno pohltila hudba.

Mysl je moře. Přelévá se neklidně sem a tam. Vždycky je ostražitá, vždycky je obezřetná. Vždycky ví, co je správné, co by se mělo udělat, říct, jaký by měl člověk být, jak se chovat.

Touha po dokonalosti z ní dělá šílence, tancujícího nahého při měsíčním světle na palubě lodi. Slyší hlasy, které jí říkají jdi a zpívej, jdi a zabíjej.

Zrádná jako příliv, jako loď, ukotvená v mělkém písku, jako ten, kdo prozradil plán vzpoury.

Jako bič, který švihne nejprve přesně, upokojí se, zapotácení se, duše je opilá, pád.

Z hlubin moře, hluboko pohřbený v režném plátně, se směje racek.

Zadívala se na okamžik oknem ve dveřích do pacientského pokoje. Dva přibuzní se skláněli nad pacientem oděni do zelených empírú. Celé oddělení čekalo, až zemře. Bylo jasné, že jí jako sloužícího lékaře za pár hodin nejspíš vzbudí, že má jít ohledat zemřelého, takže se do postele ještě nehnala.
Stejně ale pípla kartu u dveří a zamířila po schodech do suterénu, kde měla pokoj.
V mínus jedničce se ale zastavila a zírala po ztemnělých schodech dolů do dalšího poschodí, kterého si za poslední dva roky nevšimla. Byla už skoro půlnoc a v celé budově vládlo ticho. Nebo snad právě něco slyšela?

Pomalu a obezřetně postupovala dál do jeskyně. Světla ubývalo, až ji nakonec obklopila neproniknutelná tma. Jen její instinkt ji vedl dále, světlo nepotřebovala. Schopnosti čarodějky jí umožňovaly pohybovat se ve tmě bezpečně a tiše jako kočka. Cítila, že se cestička svažuje, sestupovala dolů.
Cosi ji zastavilo. Vnímala, že se cesta rozděluje. Vpravo zahlédla slabou záři. Bez hnutí stála a dívala se. A pak zaslechla odkudsi zdola hlasy. Nejprve slabé, postupně sílily. Neškolené drsné hlasy zpívaly námořnické písně. A tím vším pronikal jeden jediný hlas vycházející z hlubin země.
„Pojď sem, pojď…“
Úpěnlivá prosba o pomoc. Nedojalo ji to.
Vykročila doleva.

Střežená, zavřená...
"Hezky jsi mě sem vystrčil! Vzhůru ke světlu, ha!?" křičela ke schodišti.
Dvoje dveře zvuky nepustí? Pustí.
Slýchá je. Tam dole, v přízemí, v kuchyni, v hale, v sálech v patře. Ví o nich. Služební. Návštěvy. Společnost. Nájemci. Obchodníci. Dámy.
Smála se, plakala. Vztekala. Slyšela je. Copak ji neslyší!? Měli by!

Slýchala další. Ne z hloubek budovy, z hloubek času.
Vlny oceánu, palmy ve větru. Bratříček. Chůva.
Maminčin zvonivý hlas, smích, který se jen na okrajích trochu trhal.
Hudba večírků, cinkot skleniček. Tropický lijavec.
Žízeň. Obrovská žízeň.
Měla ji pořád. I tady, kde voda snad drží na stěnách.

Dvířka boxu se zavírají. Novorozenec se ocitá někde, kde to ještě nepoznal. Tma jak v ranci. Ale je to úplně jiné než to bylo u maminky v bříšku. Zima je tu. A hlad se dostavuje.
Ozývá se křik. Instinktivní křik. Ale nikdo nepřichází. Minuty plynou, marně plynou. Síly dítku docházejí, docházejí rychleji, než si kterýkoliv dospělák dokáže představit.
Hlas slábne. Slábne neustále, až nakonec utichá docela. Nikdo okolo zatím netuší, co se v hlubinách odehrávalo.
Technika, jakožto každý nedokonalý lidský výtvor, tentokrát selhala. Bohulibý účel tohoto zařízení nebyl naplněn. Příběh nějak započatý a dramaticky se rozvinuvší dospěl do finále smutného.

“Mamí!” zajásala Drabblistka do telefonu. “Jak se máš? Zpátky v civilizaci?”
“Ano, džungle je nádherná, budu vyprávět. Co ty?”
“Emmm… No… Trochu jsem sousedovi rozbila zeď…”
“Prosím?”
“...a přivodila si otřes mozku…”
“Proboha!”
“...a teď jsem na chatě s ním a s jeho kamarády…”
“Cože? Anabelo!”
“...ale jsem v pořádku, slibuju. Opravdu nemusíš mít starost. Taky budu vyprávět. Teď pověz, zvládli jste navštívit ty posvátné stromy?”
“Zvládli,” připustila maminka neochotně změnu tématu. “Je to jako kdyby k člověku promlouvaly z hlubin-”
“Oi! Mami, promiň, promiň… Musím končit,” vyhrkla a rozeběhla se ke svému notebooku.
“Co se zase stalo?”
“Drabblí inspirace!”

Jeskyně se naproti venkovnímu nečasu zdála být suchá a bezpečná. Geralt rozdělal oheň a Marigold si rozehříval prokřehlé prsty.
„Co to?“ zpozorněl najednou, když citlivým sluchem zaslechl podivné zvuky.
Zvláštní škrábání o kámen se rozhléhalo z hlubin jeskyně.
Zaklínač sevřel v ruce stříbrný meč.
„Asi tu nejsme sami. Za tou škvírou by mohly být kikimory. Takhle se domlouvají.“
„Kiki-co?“
„Nic, co by tě mělo znepokojovat,“ zalhal Geralt. Ale Marigold ten tón znal a věděl, že nevěstí nic dobrého.
Když se ze škvíry vynořila ohavná pavoukovitá noha, pronikavě zaječel a vyběhl z jeskyně.
Kromě rajtek zaznamenala újmu i nová šarlatová kazajka.

Některé věci jsou lehce surreálné.
Když poprvé slyšíte na dopleru tlukot srdce, daleko zběsilejší, než váš vlastní, odkudsi z hloubi svého břicha.
Když vám poprvé ukážou na monitoru něco, co vypadá spíš jako burák, než jako lidské dítě.
A potom, když ještě rozhodně neumí mluvit, ani neví, k čemu má hlasivky, a přesto dokáže ještě uvnitř dělohy projevit *názor*.
Obě moje děti jsou zjevně rebelové a šprýmaři.
Hlavou dolů v posledních týdnech před porodem byly tak polovinu času.
Lvíče to zvládla tak, že jsme se procedurám (kromě vyvolávání) vyhnuly.
Dráče budeme muset zkusit otočit ručně.
Snad tak potom aspoň zůstane.

Kdyby lednice v 221B uměla mluvit, nejspíš by si stěžovala na lidské oči schované na horní poličce (schované před Rosie - John o nich, ke své vlastní smůle, moc dobře ví). Plíseň krčící se na dně skříně by jistě debatovala o plánované expanzi z pomerančů na mandarinky a kulky ve zdi by se předháněly, jak hluboko se jim podařilo zavrtat. Ale všichni naštěstí mlčí a John si konečně, konečně může dopřát chvíli ticha. Rosie spí, Londýn je tichý a Sherlock…
„Pojď spát, Johne,“ ozve se za ním, dvě dlouhé ruce ho obmotají, přivinou blíž.
Sherlock je tady, naživu, s nimi. Doma.