DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

Libor vyklízel sklep. Došlo i na bednu v hlubinách: pérovková kroužkovka, buznáče, kanady.
Wow, mládí, začal obsah přehrabovat.
„Au!“ Ozvalo se zevnitř.
„Tyvole, pozůstaky mýho ztracenýho mládí mluví,“ prohlásil Libor.
„Dovol, nic takového nejsem.“ Z bedny vylezl skřítek.
„A co tady děláš?“ Libor se divil přiměřeně své zálibě v nadpřirozenu, tedy málo.
„Přivezl sis mne.“
„Cože?“
„Třeštila mi hlava, tak jsem se zašil v něčích věcech a na chvilku usnul. Tak deset let? Pocházím z lesů od Buštěhradu. Pamatuji si řinčení zbraní, oheň a zpěv…“
„Já jsem tě přivez z Libušína? A víš jistě, že nejsi hlas mýho ztracenýho mládí?“

Želvušky usilují o účast na příští všezvířecí olympiádě, problémem však jsou jejich mikroskopické rozměry.
„Z hlubin mikrokosmu se ozývá hlas, který nelze ignorovat,“ říká jeden ze členů Mezizvířecího olympijského výboru. „Želvušky mají nezpochybnitelné právo soutěžit, jejich malý vzrůst však celou záležitost komplikuje.“

Podle výboru by musely být výsledky závodů přepočítány na tělesné rozměry, aby bylo hodnocení spravedlivé. Komentátoři by navíc museli být vybaveni mikroskopy případně lupami, aby mohli sledovat dění na stadionu.

Pokud by se však překážky podařilo překonat, byly by želvušky medailovými favority. Jsou zvyklé trénovat pod extrémním tlakem a hravě si poradí i s nedostatkem tekutin při sportu.

Hned za farmou začíná les, v něm stojí, mimo jiné, zřícenina hradu, kterou minulé století vykopali ze země. Kousek dál přichází cesta na křižovatku, které se říká U dvanácti apoštolů. Dříve tam rostlo dvanáct stromů, dnes zůstala jen jáma a odtoková roura pod cestou. Skrz tuto trubku, která z cesty vidět není, rády prolézají Farmářovic děti. Ztratí se ve svahu a vylezou v ďouře po apoštolech. Rodiče si zatím hoví na lesní travičce a klábosí.
Když všechny děti prolézaly skrz, šla kolem skupinka turistů. Celá parta pořádně nadskočila, protože z ničeho nic uslyšeli rozjařené dětské výkřiky linoucí se odkudsi zdola.

Ve čtvrtky se u Andyho s Nickym scházeli kamarádi. Debatovalo se o umění, básních a nadávalo na politiky. A víno teklo proudem.
V devět se začal zespodu nesměle ozývat smeták bušící do stropu bytu pod nimi.
Za deset deset rytmické bouchání do topení.
O půl jedenácté se otevřeným oknem donesla výhružka o volání policie.
V jedenáct hlasitý rozhovor sousedů na chodbě o hluku v domě.
O půlnoci bouchání na dveře: sousedka s doprovodem dvou fízlů. Andy slíbil, že se ztiší.
Ve dvě ráno. Bouchání na dveře. Sousedka jim přišla oznámit, že jsou dvě ráno. Nicky ji ujistil, že hodiny vlastní.

Noc čo noc sa vytrácala z rodičovského domu a napriek hrozbám, číhajúcim v okolí dediny, unikala do náručia lesa, k Jazeru duší. Bosá. Neučesaná. Osamelá.
Nebála sa. Lesa nie. Už ako dievčatko vnímala chvenie trávy pod chodidlami, praskot
v stromoch, ale najmä šepot hlasov, prichádzajúcich z hlbín jazera. Cítila duše dávno nežujúcich. Ich blízkosť, pocity a túžby. Stratu i ľútosť. Za tie roky sa stali jej priateľmi a strážcami.
Celé noci prebdela a čakala, či ju navštívi. Jej Emil. Drahý Emil. Veľmi jej chýbal.
Hlbiny zanôtili. Šepot zosilnel. Prichádzala nová duša.
Rozplakala sa. Radosťou i žiaľom.
Nežne zavzlykala. „Môj milovaný...“

Nymphaea se chvěla. Ten pohrabáč ji děsil, chtěla pryč, ale nemohla se ani hnout. Mělo to dopadnout úplně jinak! Ten moula měl vykvést a ona měla sklidit obdiv dvora. Měla hrozný vztek na lidi. Ještě větší než na Dřevomorku, které se nějak povedlo pokrýt to děcko houbovitou strukturou. Kdo si myslí, že je?!
A teď jsou tady čarodějky a drží je v šachu.
Nemůžeme je přece nechat jen tak jít. Nebo ano? Jak bychom si pak zachovali tvář?
Byla tak ponořená ve svých myšlenkách, že sebou při zvuku toho hlasu trhla.
„Chci jít domů,“ ozvalo se plačtivě z hlubin šlahounů.

Geralta vedl výcvik, roky tréninku, časem naučené reflexi. Vše naskočilo rychle, jako výkřik z temnoty, nemusel přemýšlet co dělat dál.

Sekl z obratu, koncem meče. Krev z ruky vytryskla na pancíř a nehezky jej přizdobila. Muž začal hystericky ječet.

Oplášťovaný přiskočil k Elzee. Geralt udeřil znamením Aard. To jej odhodilo od Elzee.

Hranostajem zdobený muž, ač ochromen bolestí, se zmohl na hod dýkou. Ta pohybujícího se Geralta minula. Ten pokračoval k oplášťěnému, který se sbíral ze země s napřaženým mečem a vzteklým výkřikem. Zaklínač vykryl jeho úder, navázal na něj a po půlobratu ťal do jeho boku. Zkušenosti opět vítězily.

V listopadu Markéta přichází zamlklá, kruhy pod očima.

Když potřetí selže při rozdělávání ohně, zastavím ji. "Co se děje?"

Nedívá se na mě. "Měla jsem sen. Zase."

Mlčky drtím poslední semínka divizny. Vystačí mi sotva na týden.

"Kolem hořelo, já se nemohla hýbat," zatřese se jí hlas.

Už sedm let nesním. Skrývám se - před láskou. Před minulostí.

"Slyšela jsem ten hlas, Marianno. Byl hrozný, studený, natahoval ke mně prsty z hlíny..."
Ke konci jí přes slzy sotva rozumím.

Neohrabaně ji obejmu. "Nebreč, vlaštovko. Dnes jsi čarodějka - a čarodějka není nikdy bezmocná."

Večer odchází s odvarem z divizny. Nějak si vystačím.

Rozhovory přestaly dávat smysl, témata mizí jako mikroplasty ve všem a v ničem. Domýšlím si. Proč mám sbírat nitě příběhů, pořád a dokola, proč se na mě sakra dívá tak divně? Proč vypouští slova, věty, odstavce, myšlenky textů? Nemluvíme, křičíme, nestýkáme se na žádných styčných plochách, řveme po sobě, každý o jiném voze. Musí slyšet, co já neslyším, vidět, co já nevidím. Něco tam v hlubině vlastního já, v jeskyni duše změněné rychlostí myšlenky. Něco volá z hlubiny, hlasy, zvuky, skřeky, docela obyčejné halucinace?

Vylezu si na rantl a proletím se. Možná tam dole najdu sebe v kusech mozkové hmoty.

Pole za rodnou chalupou zná Janek do poslední hroudy. Tady může orat se zavřenýma očima. Volci pomalu kráčí. Radlice převrací zeminu. V přesýpající se hlíně slyší Janek šeptavý odkaz předků. Vyprávějí o krvi prolité při vyklučování lesa. O potu zavlažujícím obdělávanou zem.
Janek poslouchá o bolesti a žalu. O povinnosti. O poutu. Pohled mu zaběhne k chalupě. V okně mihotá plamének. Teď nedokáže jít domů. Bojí se.
Při sedmé souvrati se před ním konečně ze tmy vynoří babicí bába. Usmívá se.
Jankovi se konečně uleví. Přesto pole té noci doorá. A hlasy předků vyprávějí o radosti. O naději. O věčnosti.