DMD č. 21. pro 21. 4. 2022. Téma: Chtíč

Byla si poměrně jistá, že ji Levi nepozná. A i kdyby… musela doufat, že ji neprodá za dobré vztahy s Institutem.
Nemusela se bát. Stál na nemocniční chodbě a měřil si ji pohledem, ve kterém se zračila nenasytná touha po informacích.
"Považoval jsem povídačky o imprintech za mýtus," řekl se směšně falešnou nedbalostí.
"S jedním jsem se setkala," opáčila Alena.
Levimu se zablesklo v očích.
"Máte pro to nějaký důkaz?"
"Ne," zavrtěla hlavou, "ale i kdybych lhala, nemáte, co ztratit. Nechci po vás na oplátku nic velkého."
"Co chcete?"
"Útočiště," odpověděla a najednou se jí srdce sevřelo steskem po Katedrále.

Každý máme nějakou zakázanou touhu. Tu svou se snažím tajit i sama před sebou. Je to těžké. Je tak nesmírná a spalující, že ji nelze zamlčet, nelze ji schovat.
Přichází ráno, když otevřu oči. Téměř hmatatelně zatoužím po samotě.
Přes den se ztrácím v myšlenkách na okamžiky, ve kterých mě neobklopují povinnosti a závazky.
Večer zoufale toužím po místě, kde budu daleko ode všech dotyků, kam za mnou nedolehne žádný zvuk.
Tu touhu po tichu a po samotě nikdy nevtělím do slov. Kdybych to udělala, kdybych vyslovila přání, vesmír by se totiž mohl spojit a vyplnit ho tisícem ošklivých způsobů.

Zářivý úsměv.
Mrknutí.
Jemným pohybem zdůraznit svoje ramena.
Nechat si vlasy spadat do čela tím způsobem, který u romantických duší vyvolává reflex projet jimi prsty a u pragmatických duší potřebu zjistit, jak to, že pořád vypadají takhle.

Časem se původní ješitná hra změnila v obranný mechanismus. Pečlivě si (mělo to samozřejmě své příjemné stránky) budoval jistou pověst, aby bylo na první pohled zřejmé, co je jeho hlavní motivací.
Ve skutečnosti letmá sblížení chvilkově plnila hluché ticho.
Vyhledávat něco jiného si zakazoval. Nedá se říct, že úspěšně.

Věčnost je osamělé místo. I když jste Jack Harkness a málokdo vám dokáže odolat.

Čakal ju nahý v posteli. Nasadla naň. Bolo to príjemné, ale nebolo to ono. Snažil sa jej vyhovieť a hýbal sa čo najmenej, ale stále dýchal. A nebol to Robert. Lenže z Roberta mala už len hlavu v chladničke a aj tá už bola zeleno čierna.
Vytiahla spod postele pripravený sekáčik a počas prirážania mu nim sekla do krku. Ani sa nebránil. Potom mu stiahla pásku okolo údu, aby nezmäkol. A jeho oddelenú hlavu nahradila Robovou.
Nasadla naňho zas. Áno, takto si to užije. Bozkávala ho na rozpadajúce sa pery a zrýchľovala, až sa naňho do kaluže krvi vyčerpane zvalila.

Farmář a farmářka drandí po prašné cestě na pole. Traktor kodrcá po nerovnostech, nad lesem krouží káně. Všude voní léto, seno a prázdniny. Absolutní idylka. Prach sice trochu skřípe mezi zuby a meziobratlové ploténky naříkají při každém hrknutí, protože odpruženou sedačku má jen řidič, ale na světě je krásně.
Vři příjezdu na pole náhle farmář zvolá: "A jéje chtíč!"
Farmářka se zmateně rozhlíží, kde je ta dvojice, která neodolala pokušení a oddává se
svým touhám. To víte, občas se stane, že vyrušíte pár, který by daleko od civilizace nečekal živáčka, natož traktor.
"CHoulostivé Tritikále Invazi Čelí! CHTÍČ. Máme tam chorobu."

Neklidnými prsty žmoulala cíp sukně. Smlouva už byla koneckonců napsána, zbývalo jen píchnout se do prstu ostře seřízlým brkem, který jí mládenec v mysliveckém s úsměvem a drobnou úklonou úslužně podal, a podepsat.
Udělala to.
"Takže jsme dohodnuti," zazubil se myslivecký, jen co dopsala poslední písmeno, a smlouvu jí vytrhl z ruky. Když pergamen točil do úhledné ruličky, v černých očích mu tančily plamínky. "Nestrachuj se, peklo svou část dodrží, klidně b-- Počkej, co... ehm... co to vyvádíš?"
Ava vzhlédla od rozepnutého živůtku, na tváři ruměnec.
"Říkal jsi přece, že výměnou za tu službu chceš moje prvorozené dítě, nebo ne?"

V kleci z vrbových proutků září ovinnik, jako tvor z pohádek, které četla až jako dospělá, protože v dětství slýchala jiné vyprávěnky: O zradách, křivdách, uloupených majetcích, pomstě.
Pomstila jsem nás, mami, pomyslí si, všechno, pro co ses tak trápila, shořelo na uhel.
A byla opojná, ta moc ohně a prostupovala celé tělo, plnila duši až po okraj a když plamen strávil, co strávit měl, zůstal po něm v nitru žhavý uhlík neukojitelné chuti ničit a pálit znovu a znovu.
Ovinnikovo světlo se zachvěje v ozvěně její vlastní touhy.
„Dočkáš se,“ zašeptá, „první můru už plamen sežehl a přilétají další.“

Pozoruji své okolí, kde by se dalo sehnat nějaké jídlo. Párkrát máchnu křídly, až z nich vypadnou černá pera. A ačkoli jsem sem původně přiletěla pro něco jiného, moji pozornost upoutá mnohem lákavější věc. Leží jen tak pohozená v parku na lavičce.
Nechci létat tak blízko k lidem, ale chtíč je silnější než já.
Prý se mnou vymysleli pořekadlo. Ale i tak si mě klidně spletou s jiným černým opeřencem.
A přitom jsem to já, kdo má ze všech ptáků nejhezčí hnízdo. Všechno se v něm tak pěkně třpytí. Stejně jako ten náhrdelník v parku. Už si pro něj letím!

Sňatek s francouzským králem? Pro dámu, jejíž otec sice nějaký čas korunu nosil, ale neuspěl natrvalo, a její věno nestálo za řeč, skutečně nečekané štěstí.
Jejich manželství bylo zpočátku šťastné.
Požehnané dětmi.
Jenže by nemuselo být každý rok nové.
Hledala důvody, proč „dnes ne.“ Například různé svátky, o nichž je vyžadována zdrženlivost.
Časem to krále přestalo bavit. Našel si milenku a u jedné nezůstalo.
Až potkal svou osudovou ženu, která potom vládla dvoru. Jen ho ironií osudu plně neuspokojovala. Našly se jiné.
Po její smrti nastoupila další první dáma.
Královna v tichosti dožila ve Versailles. A dějiny ji sotva pamatují.

Hlad
Žaludek nám svírá
Hlad
Za kou křídla nás drží
Hlad
Sníme kolik vážíme a máme
Hlad
Snědl bych i více
Hlad
Ale pak bych to musel vybl nechat na jindy
Hlad
Kolem voliéry se plýží plží plíží (Já z něj vylezu na strop)
Hlad
Děsyivě moc nás trápí
Hlad
Bití naše ohrožuje (To se píše s Y, ty lumene!)
Hlad
Štramák už je naštvaný
Hlad
Prý ty slinty po mňe opravovat nebude
Hlad
Ale já zkusít něco ulovit, takže nebudu mýt
Hlad
Štramák odmítá vylézt z pokoje, ale pořád má
Hlad
Takže tuhle žádost o ukončení diety asi
Nedopíčšu