DMD č. 21. pro 21. 4. 2022. Téma: Chtíč

Když A-Yao začal vnímat své okolí, trhala se mlha obestírající jeho mysl jen neochotně. Byl překvapivě odpočatý, na to, jak pozdě usnul...
Zdál se mu sen! Vybavil si obrazy. Nečistou říši, MingJuea... - otřásl se.
A pak XiChenův hlas: "Nech mi ho, A-Jue... Odpusť, jestli můžeš."
A-Yao cítil ruce Druhého bratra kolem trupu. Všeobjímající panika povolila stejně jako Da-geův stisk. A-Jue na ně hleděl s výčitkami a hněvem... - odešel.

A-Yao si uvědomil, že je stále objímán.
Otevřel oči.
XiChen měl ruku přes jeho pas hruď natisknutou na A-Yaových zádech.
Bylo mu horko.
V jižních partiích tohoto těla se probouzel chtíč rychle...

Poslední světová válka vedena přirozeně o zdroje: vlekouc se, jak hydra nenasytná vysála Zemi do morku kostí. Mír mrtvolně smrděl hladomorem, neb vychrtlí generálové, připojivše své tři křížky pod úmluvu věčného příměří, nebyli sto vstát od kulatého stolu i zašli na úbytě. Gaia se urazila, fauna a flóra přesunula do věčných lovišť. Zbylo pár vyčerpaných matek, tulících se k dětem.
„Naprav, starče, svou katastrofu!“
Šel jsem do sebe, ale i na pokání vysílen.
Ohlížeje se zpět, zahlédl jsem sílu sálající nad slunce; s rozpaženýma rukama soustředím svůj chtíč do energie: jak ropa tryskám, jak zřídlo zurčím, jak světlo protínám temnotu.

„Přenechám ti korunu, pokud tě to učiní šťastným.“
Obří satyr s tančícíma očima, které přesto ladí k chladu jeho podstaty pokleká před útlým princem Léta ověnčeným zlatými květy.
„Panovat sám je smutné, usedni po mém boku, příteli. Přísahej,“ usmívá se potutelně Léto.

---

Věčný plamen Snění plane opět v zemi smrtelníků a opuštěná zámecká zahrada znovu rozkvétá. Do trávy prší květy magnolií, jarní závoj halící Léto a Zimu stojící si po boku. A letní princ září, neb je králem svého snu a jeho je i Sen o štěstí.

---

„Příteli, víš, že ta košile, co jsi měl dnes na audienci, byla moje?“

V oharcích lásky ve spáleništi hledáme své příští.

Jak veliké muselo být vzplanutí pouhou touhou.

Kolik asi úsilí si vyžádalo mávání křídly.

Paže natékají neskutečně bolí.
Z těla jak by tíhu chtěli vytlouct holí.

Roztavený vosk pálí. Kov kdos kuje.
Osud do něj svou pečeť otiskuje.

Být dlouho na výsluní se nevyplácí.
Slunce oslňuje. Člověk rozum ztrácí.

Namísto tepla z paprsků žár nelibosti,
ze kterého chřadne rozum, lámou se kosti.

A někde na dně propasti
kapsy zbytečně si mastí.

Jenom výsměch stoupá k mrakům až do sytosti.
Místo koloběhu vody koloběh zlosti.

Oddechuje však jenom krátce.
Naděje visí na oprátce.

"Co nabídneme?" ptá se hampejzník. "Máme tu i elfku, hobitku a ghúlku!"
"To jako nemrtvolu?" zarazí se kunčaft.
"No jo, ale může vypadat jak za živa, anebo ne - někteří zákazníci to tak radši."
"No já rozhodně raději živý - jak vás to vůbec napadlo?"
"Koupil jsem jí i s podnikem, předchozí majitel jí měl několik generací - skoro dvě stě let! Představ si, co všechno se za tu dobu naučila."
"Fí ha! Ale zas co to - tělesný teplo?"
"Před zákazníkem má horkou lázeň - stejně se mezi tim musí propláchnout, že jo."
"A co dech?"
"Předstírá, stejně jako orgasmy - dokonalý herecký výkon - zaručuju!"

Zlaťáček ke zlaťáčku. Sto pět, sto šest, sto sedm… Počítá a srovnává. Dvě stě! A už si to rovná na další hromádku.

Pan Očko se náramně rád baví se „svými žluťoučkými“ ratolestmi. Bez měšce pod polštářem by se věru špatně usínalo.

Ale neklidné spaní má ten pan Očko – soused sklář si taky nevede nejhůř. Copak nejhůř, to by mu ze srdce přál, aby to žádná sláva nebyla! Ale ona právě je. U sklárny se dveře netrhnou. Kdoví, kolik komínků zlatých dítek on ten soused má. Ještě aby jich měl víc! To by bylo nadělení!

S tím se musí něco udělat!

Chtíč, aby spal, tak zpívala, sorry, teď to všichni budete mít v hlavě. Ale kdo ví. Může zpěv fungovat jako potlačovač nízkých živočišných pudů? Nebo hudba obecně? Když mi jeětě nebylo tolik, tak jsem hlasitou hudbou, kterou jsem doprovázel něčím, čemu by se možná dalo přes zavřená víčka říkat zpěv, zaháněl akutní únavu po příšerně nepravidelných směnách na letišti, kdy mi bylo do spánku asi jako teď, akorát za volantem. A pak se na člověka ještě holka naštve, že si dovolím sehnat si práci a nemít čas se táhnout pětset kiláků. No tentokrát by ta helikoptéra spadla rovnou na mě.

Barunka, babička a paní kněžna spolu cestují v kočáru.
Jedou hustým a temným lesem, když v tom je zastaví loupežníci.
Je to spolek raubířů, cháska nadržená, chtíč jim kouká z očí.
Osm jich obestoupí kočár a ženám je zcela jasné, že není úniku.
Hlavní loupežník s tasenou bambitkou přistoupí ke kočáru a nařídí:
„Okamžitě všichni vystoupit ven!“
Babička se zeptá: „I paní kněžna?“
Loupežník odpoví: „Když všichni, tak všichni… a svlíknout donaha!“
Paní kněžna se zeptá: „I Barunka?“
Loupežník odpoví: „Když všichni, tak všichni… a teď vás znásilníme!“
Barunka se zeptá: „I babičku?“
Babička zařve vehementně: „Když všichni, tak všichni!“

Hnal koně vpřed, už dávno nechal za sebou lovčího i psy. Stíhal velkou lišku a někdy se štval za rusovlasou dívkou. Přitisknut ke krku koně proskakoval houštinami, větve ho bičovaly až on i kůň krváceli z nespočtu oděrek. Nevěděl, nemyslel, jen štval.
Proskakovala mezi stromy a šlahouny z ní rvaly chuchvalce chlupů.
Klopýtla a už nevstala, zůstala klečet, zahalená jen v záplavě rusých vlasů.
Strhnul koně stranou a seskočil. Stál, přerývavě dýchal, po tváři mu stékal pot a krev a ruce zatínal v pěst.
Po chvíli na něj tázavě pohlédla.
"Udržím chtíč na uzdě. Jsem král! Dívky nelovím. Běž!"
Zůstala.

A kapky jeho potu tvořily lesk na jejích rudých rtech. Slzy z očí tekly a samým blahem propletených těl a výkřiků rozkoše, modlila se.
Jeho mužné mladé tělo, třelo se o její vnady. Ona hluboce sténala do jeho ucha.
On byl úplně nezkrotný, ale přitom tak něžný a pozorný. Bylo to krásné, milovat mladého muže. To ještě neokusila. Ta mladá pevná kůže, tělo samý sval, takovou zralou si on osedlal.
Ta spalující touha dvou duší a nehynoucí vášeň. Jak božsky mě líbal můj milenec. Jak jemně se dotýkal polštářky svých prstů, každého mého záhybu.

Oh, Dio!

Tohle se nikdy nestalo.