DMD č. 21. pro 21. 4. 2022. Téma: Chtíč

Cora byla hezká, s dobrým původem i povahou, ale měla dysplazii kyčlí, takže se s ní do chovu nepočítalo. Nezdálo se, že by jí to vadilo, o psí pozornosti nestála. Osm let jsem si libovala, že ji nemusím moc hlídat ani v době hárání.
A pak se rozhodla, že jí tikají biologické hodiny a že ty štěňata chce a chce je hned. Když uviděla na louce spřáteleného labradora (bílého!), rozběhla se za ním tak prudce, že rozervala řetízkový obojek. Jen zařvání Badyho pánečka zabránilo nejhoršímu. Pak už jsem ji musela hlídat pořád.
Belle je pět. Čekám, kdy se projeví ona.

Tony ani nevěděl, odkud se ty sešity vzaly - sentiment, nesentiment, rozhodně si neschovával kdejaký potrhaný, flekatý kus papíru. Jedině , kdyby na něm byly první řádky JARVISova programu.
Prolistovat prvních pár stránek a usmál se. Muselo mu být tak deset, když začal sepisovat svoje první příběhy o Kapitánovi a jeho statečném, historií zapomenutém pomocníkovi Tonym.
Ani nevěděl jak, ale za chvíli měl sešit přečtený, a pak další, a další…
Z toho posledního přečetl sotva stránku a už cítil, jak mu rudnou uši.
Jeho šestnáctileté já mělo fantazii. Sice ne znalosti anatomie a co je lidské tělo schopné zvládnout, ale rozhodně fantazii.

Zážitky na ferratech i v pralese byly super a bude si je pamatovat dlouho. Dnes ale usoudil, že si zaslouží relax. Pláž na Fuerteventuře byla ideálním místem. Užil si plavání ve vlnách i povalování. Nedaleký bar zajišťoval pravidelný přísun nápojů. Zíral do moře, nechal myšlenky plynout a byl spokojený.

Pak se jen pár metrů od něj usadila tlupa puberťaček. Co ušetřily na materiálu plavek, to zjevně investovaly do make-upu. Záhy pochopil, že se stal předmětem nějaké sázky. Chvíli mu jejich pokusy o svádění přišly vtipné a roztomilé. Potom trapné. Potom…

Takhle rychle neprchal, ani když ho honili rumunští pastevečtí psi…

Leží zády na posteli a hledí do tmy. Čeká.
Neví, jestli jeho čekání bude nakonec korunováno úspěchem. Neví, jaká bude reakce na jeho vzkaz.
Potkali se nedávno. Skoro spolu ani nepromluvili, ale věděl, že to nemůže nechat jen tak. Nemůže nechat toho druhého zmizet ze svého života. Propaloval ho pohledem a cítil, jak mu celým tělem prostupuje chtíč.
Proklínal se, že tehdy mlčel, že nedokázal vyslovit své přání.
Chci tě ještě vidět. A nejen vidět.
Proto ten vzkaz. Proto čekání.
Tiché klepání na dveře, které skoro přeslechl.
„Můžu dál?“
Když se ho dotkla ruka příchozího, roztřásl se.
„Ty můžeš všechno.“

Volání přírody, říká si člověk. Prosté pudy, instinkty zvířecí části mozku.
No, to platí tak možná o lososech.
Grazer už byla na vdávání, když si ji medvěd 747 vyhlédl a začal se jí dvořit. Ať se hnula kamkoli, byl tam a dělal na ni medvědí oči.
Grazer se mu na to mohla zvysoka... Ačkoli dospělí hnědí medvědi na stromy nelezou, strávila raději odpoledne na větvi, než aby se uvolila ke schůzce s někým tak otravně dominantním a k uzoufání vážným.
Nakonec to vzdal a našel si rozumnější partnerku.
A Grazer? Nabrnkla si Walkera, mladíka s horkou hlavou.
Klasika, no ne?

Venku nad Ku'dammem neony pulsovaly rudě a žlutě, z tančírny sem slabě doléhal rytmus muziky (ne černošské!), ON voněl drahým parfémem, levnou kávou a NEBYL to James Dean.

Nechápala, proč to udělal, protože v tom nebyla VÁŠEŇ, dokonce ani chtíč; nejspíš z nudy anebo možná chtěl, aby i někdo jiný cítil bolest jako on. Nebo jednoduše JEN proto, že zkrátka mohl.

Od té noci TA skvrna na stropě zůstala. Ve dne skoro nenápadná, ale s postupujícím večerem stále zřetelnější a ohavnější, bobtnala a bolela. Bolela pořád.

Nechtěla ho vidět, už NIKDY!!!

Jenomže máti s tím nesouhlasila.

A TO bolelo nejvíc.

Charlie Harper miloval ženy. Všechny ženy. Teda pokud byly mladé, prsaté a povolné. Většinou to bylo snadné, stačilo zmínit dům na pláži, vyzvednout ji na večeři mercedesem a u stolu provést kouzelné: "Na cenu se nedívej, dej si, cokoliv tě potěší."
Podlehly mu všechny. Jednou. Pak chtěly u snídaně konverzovat a přestaly ho bavit.
Další noc vyrazil znovu narazit si další.
Krásnou Julie vídal skoro týden, a možná by to mělo úspěch, kdyby nepotkal její osmnáctiletou dceru a nepřefikl ji hned po večeři v autě.
Jill vydržela čtrnáct dnů, pak mu představila svou sestru. Po návrhu trojky dostal dvojitou facku.

Na Hradě je takový pán, který všechno chce. Nejdřív chce svrhnout prezidenta, pak chce jeho podpis.
"To je ale chtíč, všechno chce!" pípaly si andulky.
"Chci vyměnit českou vládu!," ozvalo se. "Chci aby bylo povoleno řídit podnapilý!"
Chtíče si všimla ochranka, a odvedla ho.
"Teda, to byl ale chtíč!" řekla maminka.
"Copak neví, že by mohl ohrozit provoz, kdyby řídil opilý?"
"No, je to chtíč co chce všechno," přidal jsem se. "I nesmysly."
"Já chci jíst!" doprošoval se Pepík.
"Tak pojď ty chtíči, dáte si jídlo, půjdete do auta a my se půjdeme najíst."
Chtíče jsme už ten den neviděli.

„Briaryn je vdovou," rozhodl kníže. „Túma k ní nemá žádné nároky."
„To nemůžeš! Zákon -"
„Pokud neprodleně neopustíš Ithilien, ovdoví mečem."
V družině paní Éowyn se poprvé cítím v bezpečí. S žádným mužem nechci nikdy znova nic mít.

Svěřili nám hlídání zajatce - nikdy jsme nebyly vojáky Gondoru, a hlídat znamená hlavně chránit před únosem. Mistr Jugháš neuteče, neohrozí jednání.
A je milý. Ochotně pomáhá kolem ležení. Když se mi zdálo o Túmovi, utěšoval mě.

Moje tělo se probudilo. Zatoužilo po doteku - muže, nadto skřeta.
Ale kdyby mi jej dal, nebyl by tím, pro koho zahořelo moje srdce.
A on jím je.

Čím víc jsem se blížil k nebelvírské věži, tím míň se mi tam chtělo. S chmurou na duši bych Nevillovi nebyl nejlepší důvěrník.

Otočil jsem se čelem vzad a pomalou žabí chůzí se ploužil chodbami. Najednou se přede mnou objevily tajemné dveře. Nikdy předtím jsem je neviděl. Zničehonic se otevřely a z místnosti vyšel profesor Křiklan.
"Zrcadlo z Erisedu, takový poklad zatajen," mručel nespokojeně.

Zvědavě jsem vnikl dovnitř. V zrcadle jsem stál já v lidské podobě. Zezadu ke mně přistoupil Neville. Objal mě a políbil na krk. Nikdy v životě jsem po ničem tak netoužil jako po rtech mého Nebelvíra.