DMD Bonus č. 6 pro 29. 4. 2022. Téma: Sportovní drabble

Saša nasedl na své koště a soustředěně se rozhlédl. Ivan sedlající mop značky Vileda s výrazem jestřába nekompromisně svíral baskeťák představující potlouk.
Lynda na smetáku zoufale hleděla na volejbalový míč, kterýmžto měla trefit pruhovanou gymnastickou obruč, kterou Týna vyhrabala na půdě.
"Volové, dyť já vůbec neumim házet!" bránila se.
"To dáš, já taky ne!" povzbuzoval ji Jindřich v pozici brankáře.
"Hra!" zavelel Jiřík.
Osoby na košťatech se rozeběhly po zahradě.
"Zlatonka!" zařval Ivan. "Lízo, chyť zlatonku!"
Ze stodoly vyběhl ve žlutém trikotu Fanouš, který měl u zadku přivázanou ponožku s tenisákem.
Líza se zlomila v pase.
"Sto bodů pro Zmijozel!"

Vyběhl ven a naskočil na koště. Okamžitě se přitiskl k násadě a vznesl se prudce vzhůru. Snažil se uklidnit.

Ron si dovolil na něho ječet. Jako by mu něco bylo do toho, s kým budu chodit, pomyslel si Harry vztekle a strhl koště prudce na stranu, aby se dostal dál od Doupěte.

Sledoval rozlehlé louky pod sebou a zhluboka dýchal. Létání mu vždycky pomáhalo, když si potřeboval nějak vybít svůj vztek.

Zastavil se ve vzduchu. Zavřel oči. Stočil násadu směrem k zemi a prudce vyrazil. Vítr mu kradl dech. Šlehal ho do obličeje. Odnášel vztek.

Těsně před zemí změnil směr.

Vyhlédneme ze dveří, v rukou stočené pergameny. Zprava jde hluk, vydáme se tedy ke schodišti vlevo. Schody bereme po dvou. V rychlosti zabočíme do dlouhé chodby, ale okamžitě se vracíme do protilehlé. Tam ještě Švédové nejsou. Seběhneme k zadnímu schodišti, prosmýkneme se do prvního patra. Do sklepení už se nedostaneme. Odevšad zní hrubé hlasy. Není jiné volby. Probíháme nejbližší místností, otvíráme okno. Pergameny letí na zem. Přehodím nohu přes parapet, zavěsím se prsty za rám a pak opatrně seskakuji. Dopad, kotoul, sebrat listiny a pryč.

Okno nad námi se rozzáří, ale to už jsme v ústí tmavé uličky.
Úkol splněn.

„Vážené kolegyně, vážení hosté, prosím o klid. Náš každoroční sabat zahajujeme letos synchronizovaným akrobatickým létáním na košťatech. Pohodlně se usaďte, ať si vychutnáte umění adeptek našich starodávných nauk a našich nejmladších kolegyň.“
Ženy mladé, staré, starší a nejstarší zmlkly uprostřed svých rozprav, učených odborných disputací i drbů a upřely oči k nebi.
Dvacet mladých čarodějek předvádí neuvěřitelnou vrcholnou akrobacii v dokonalé souhře. Každá jako kdyby s koštětem tvořila jeden celek. Let střemhlav vybírají bravurně těsně nad zemí, aby vzápětí vylétly vysoko nad koruny stromů a vytvořily na obloze magický obrazec.
„O budoucnost našeho společenství nemám obavy,“ poznamenala spokojeně stará čarodějka.

Tělocvičnou se jako chrámem rozléhaly údery do kůže tympánů. V rohu stoupal dým z vonné tyčinky.
Sirius navlečený do jediných tepláků, které vlastnil, klečel na karimatce, křečovitě propínal nohu a vypadal jako artritický pes snažící se vymočit.
Věděl, co má dělat, jenomže ho zaprvé dost limitovaly zkrácené šlachy a zadruhé se nedokázal soustředit. Ne s výhledem na Edwarda v černém tílku, který se v podřepu opíral o jednu dlaň, nohu měl ukázkově protaženou, opřenou o rameno, a látku kalhot neslušně napnutou přes rozkrok.
„Já to vzdávám!“ vydechl zoufale.
„Jsme teprve v půlce…“
„Jo, jenže já potřebuju studenou sprchu už teď.“

Byl první na stanovišti coby brankář. Vítr mu svištěl kolem uší, zatímco do vzduchu byly vypuštěné potlouky a Zlatonka. Na chvilku okřídlený míček zahlédl, než nabral rychlost. Zaznělo zahajovací písknutí, do vzduchu byl vyhozený Camrál.
Zápas začal.
Přestal sledovat vzdálenější okolí, zaměřil se na to, aby se přes něj Camrál nedostal do jedné ze tří bran. Povedlo se mu některé hody zachytit, u jiných si málem rval vlasy.
Musíme chytit Zlatonku. Máme šanci vyhrát Mistrovství světa.
Prohrávali.
No tak. Chyť ji, povzbuzoval v duchu chytače.
Tribuny vybuchly ohlušujícím jásotem.
Dokázali to.
Vyhledal pohled chytače druhého týmu.
Čeká mně studená večeře.

Běžím už sedmé kolečko, jsem vysílen.
Slyším z hlediště andulky, jak mi fandí: to dáš!
Zaregistruji, že se blíží překážka. Říkám si: Dám nebo nedám? Přece reprezentuju celé Brno. Jde vážně o hodně.
Rozmýšlím se, jaká bude nejlepší technika přeskoku. Překážka se blíží, a tak ji skočím jako předchozích šest.
Začínám osmé kolečko a už mi dochází síly. Vnitřně se motivuji, že bude ostuda, když Brno prohraje.
Síly už mi nestačí. Skáču znova přes překážku, zbytek už tak nějak doběhnu. Všichni mi fandili, a i když jsem neměl už sílu, vyhrál jsem. Porazil jsem i Prahu, poprvé v historii závodu.

Popoháněl klisnu, byť věděl, že už rychleji pádit nemůže. V uších mu znělo skučení vichru, který jim narážel do boku.

Otěže držel v rukou tak křečovitě, že se bál, aby mu nevrostly do dlaní.

Bouře pádila, aby unikla bouři. Cítil, jak je pod ním napjatá a děsí se vzdáleného hromu. Kdykoliv zazněl, měl co dělat, aby se udržel v sedle. Bouře sebou v tu chvíli vždy tak podivně cukla, až se bál, že zakopne o vlastní nohy.

Najednou oblohu protnul blesk a Bouře se vyděsila. Snažil se udržet v sedle, ale pak Bouře zakopla a oba se řítili k zemi.

Vpadl do místnosti a zasypal rychle se pohybující terče modrými blesky.
Pokračoval chodbou, obratně se vyhnul kyvadlovým čepelím.
Kouzlem vylétl na věž, přičemž bravurně promanévroval protiběžnými vzdušnými proudy.

Profesor Leydenforz v pozorovatelně přikývl: "Dobře si vede Hastridson!"
"Ještě není u konce," poznamenal Ardanek.

Magickým štítem odklonil blesk, druhý jej zasáhl do boku.
Rozhodl se, popadl jeden z klíčů.
Skočil druhou stranou z věže, volný pád brzdil těsně nad zemí.
Prosmýkl se chňapavými šlahouny.
Vběhl do chodby, kinetickou vlnou odrazil překážející sochu.
Další místnost, zasáhl pět ze šesti cílů.
Přiskočil k zámku, vložil klíč, kousla jej hadí hlava.

"Rychlý, ale pitomý..."

Čtyři závodníci hnali své koně vpřed. I když se Ryko nemohl zúčastnit tradičního rodinného závodu kolem Radostného jezera, pořád alespoň fandil. Sofie hned na začátku zatlačila Robina na poslední místo, ale ať se snažila, jak chtěla, Rylana a Irenu dojet nedokázala.
Ryko věděl, jak závod dopadne – tak jako vždycky.
Rylan a Irena jeli těsně vedle sebe, koním odletovala pěna od huby, kopyta bušila do hlíny…
A pak proletěl Rylan cílem, jen o koňskou hlavu dřív než Irena.
„Víš,“ řekl Ryko své ženě, „Už jsou trochu staří na to, abys je nechávala vyhrát.“
Irena mu věnovala vražedný pohled. „Já ho nenechala.“