DMD Bonus č. 6 pro 29. 4. 2022. Téma: Sportovní drabble

Užívali si vzácné chvíle oddychu na famfrpálových tribunách. Puddlemerští spojenci hráli proti Wimbournským vosám.
"Střílej, Jamie, střílej! To je ono!" Harry vyskočil ze sedadla a málem smetl čarodějku po své levici.
"Hele, chytačka Vos právě málem chytila Zlatonku," pronesl Draco nevzrušeně.
"Co tam sakra dělají ti ostatní střelci? Viděl jsi, jak ten Smith Jamiemu tak blbě přihrál?!"
"Viděl, ale od brankáře Vos to byl fakt pěkný zákrok."
"Goool! Bravo, Jamie!"
"Ale ta chytačka už jde zase po Zlatonce."
"Ehm, Draco, a proč vypadáš tak potěšeně?"
"Já jsem ti neřekl, že fandím Vosám?" zazubil se Draco a vyhnul se Harryho šťouchanci.

„Do toho, do toho, do toho!“ Pobízel Wei Wuxian z plných plic.

Ani vlastně přesně nevěděl koho. Na startu stáli všichni jeho oblíbení žáci, nemohl se rozhodnout fandit jen jedné sektě. To by nebylo fér.

Nic si nedělal z ostrých pohledů přihlížejících ani z vyčítavého výrazu svého bratra.

A co že se normálně na střeleckých soutěžích nekřičelo? On si to chtěl užít a také chtěl vyjádřit svou podporu všem zúčastněným.

Na řadu přešel A-Yuan. Mírně se poklonil publiku a natáhl luk.

„Do toho! Dobrou mušku!“ křičel Wei Wuxian znovu.

A potom to opakoval pro všechny své ostatní žáky. Neměl favority.

Odjezd z konečné za jednu minutu…
Vytáhnu roletu, narovnám sedačku. Řízení do trakce, světla, levou ruku na řadič.
Pohled na APEX. 30 vteřin.
Zadání jízdy.
Přirazím ke sloupku. 5 vteřin. V nástupní ani kaštan. Dveřní předvolba. Poslední pohled do zrcátka. Nikde nikdo.
Decentní postrčení páky vpřed. Mechanické brzdy odjistí. Dlaň lehce přidá tah motorům. Pak plnej knedlík až k hraně další zastávky.
Řadič do nuly, bříška prstů dynamicky brzdí do okamžiku, kdy nastoupí zajišťovačky. Zaparkováno. Kaštanů jak po krupobití. Otvírám všechny dveře. Je to rychlejší. Zrcátko, APEX, zavírám.
Pohled před sebe.
Tohle je šesté a poslední kolo.
Cíl je blízko.

Koňská kopyta odbíjí zběsilý rytmus srdce, od udidla stříká pěna. Závodím s časem.

Markétina slova zvonila zlobou. "Proč nejsi s ní? Víš, co pro nás udělala?"

Zapírám nohy do třmenů, tisknu se k šíji hnědáka zbrocené potem.

Vyrostla. Vysoká je jako já, ale gesty zrcadlí Mariannu. "Opustil jsi ji. Znovu."

Cestu přehrazuje padlý kmen - nadlehčením vyrovnávám rytmus koňského skoku.

Má dcera vysvětluje a já konečně rozumím. Marianně oběti. Nebezpečí, kterému se vystavila.

Dobízím hřebce do krkolomného trysku, nedbám pálení v lýtkách.

"Dochází jí čas," řekla. Vyrazil jsem hned.

Na mýtině prudce stahuji oteže - ale mlha kolem mizí.
Prohrál jsem závod.

Závěrečné kolo sezóny. Ani jednomu mužstvu už o nic nejde. Ale proč bych tam nezašel, když je to za snížené vstupné.
Rozhodčí přivádí hráče na trávník, padají první kapky deště. S úvodním hvizdem se spouští liják. Vytahuji pláštěnku, většina ostatních diváků také něco, někteří drsňáci moknou. Jen malé procento návštěvníků vyměkne a prchá.
Aktéři ovšem prchnout nemohou, hrát se musí. Domácí nakonec vítězí dva nula, to ovšem není podstatné. Vítězi jsou všichni, kdo to v tom hustém dešti vydrželi. Protože ten nepolevil po celý zápas. Teprve když se vracím domů, vysvitnou první paprsky sluníčka. Někdo nahoře to tenkrát naplánoval přesně.

Motorismus je krásný sport, ale poněkud náročný, říká bílá kočka se v kresleném seriálu, na který Šimon koukal jako malý kluk. Už léta si na něj nevzpomněl.
Pomyslí na fešáky v kuklách a leteckých brýlích z jakéhosi černobílého filmu.
Když stáhne okénko až dolů a silnice zrovna zatáčí doprava, má Šimon vítr ve vlasech a chuť zavřít oči a letět. Jízda v kabrioletu opravdu vyžaduje brýle. Má dojem, že mu vítr vyfoukal oční bulvy do sucha.
Vytáhne okénko. Slunce ho nutí přivřít oči a zpozornět. Kouzlo je pryč.
Usměje se a pohlédne doleva.
Tam, kde sedí nejmocnější čarodějka téhle generace.

Je na tahu.
Tik.
Tak.
Vteřiny neúprosně ubíhají. Beth sleduje šachovnici. Hlava jí třeští, hodně pila, málo spala a udělala věci, kterých asi bude litovat, až na to bude čas.
Tik.
Tak.
Musí ti lidi tak zírat? Není tu ani kapka vody. Potřebuje vodu. Má hroznou žízeň.
Tik.
Tak.
Snaží se promítnout si jednotlivé tahy, všechny možnosti, ale nemůže, mozek to nezvládá, nejde to, zase zklame a nejvíc sama sebe.
Tik.
Beth se z koutku oka skutálí jediná slza.
Tak.
Nemá to smysl.
Tik.
Vzdává se. Odchází. Všechno chce nechat za sebou, tu prokletou partii, Borgova i celou Paříž.
Tak.

Favorit Otesánek s froté prostěradlem kolem (cca) krku se nervózně protahuje.
Píšťalka odstartuje závody, přibíhá Vlk, staví před Otesánka mísu, Otesánek hltá prvních šedesát knedlíků jako nic, natahuje se po další míse, Voldemort zakopne o hábit, ale v pádu knedlíky Otesánkovi háže do úst. Slabší soupeři odpadávají, Otesánek neváhá, třetí porci sežere i s mísou, rozhodčí připisují bonusový bod!
Zbývá poslední soupeř, Otesánek zvažuje sežrat jeho, Ježibaba peláší jak její chaloupka zamlada, dobíhá, hrdě staví před Otesánka porci, Otesánek otevírá ústa – a náhle váhá, s hrůzou v očích pouští mísu a – prohrává.

„...jsem myslela, že bude za perník navíc rád!“

Běžím a všechno kolem se třese. Chci být první. Natřít to tomu nafoukanému Vraspírovi. Nikde ho nevidím. Jenomže tady se blýská. Vidím umírající hvězdy.
Běžím jako o život. Horizont událostí jsem proběhl před hodinou. Tedy... Myslím, že to bylo před hodinou. Tady nefunguje čas. Někde by tu měl být Daniel. Startoval se mnou.
Míjím tu podivnou ženskou, co vlastně není.
Na okamžik zahlédnu Vraspíra. Klečí a modlí se. Málem mne to položí. On se modlí?! Vím, že tady neubíhá čas, ale pořád může prohrát.
Běžím. Bolí mě plíce.

Do cíle se belhám s Danielem po boku. Vraspír nám jde naproti.

Je to tady! Harry se vrátil do Bradavic. Boj začíná. Letělo Nevillovi hlavou, když spěchal do Komnaty nejvyšší potřeby. Utíkal chodbou, bral schody po dvou.
Trevor, honem, kde je Trevor?
Už dříve se rozhodl, že žabáka před bojem vypustí. Je pravděpodobné, že hrad bojem utrpí, u jezera nebude ropucha nápadná.
Támhle je.

Popadl mazlíčka, seběhl schody, síní přes nádvoří, kolem lesa k jezeru. Sotva popadal dech, položil Trevora do trávy: „Běž!“
Ale žabák se ani nehnul.
Klekl si k němu a Trevor mu skočil do klína.

Nevěděl proč, ale tento tvor byl celých sedm let jeho nejbližší přítel, políbil ho.