DMD Bonus č. 6 pro 29. 4. 2022. Téma: Sportovní drabble

"Vážení diváci, přivítejte týmy. Za Spojené království nastupují Ernest a Patrick, za Francii Irène a Frederic. Kdo zazáří více?"
Všichni čtyři jmenovaní se svorně zamračí. Komentátor raději mizí v pozadí.
Žena si nadhodí na rameni odstřelovačskou pušku a kývne na soupeře. Ukažte se, říká její gesto.
Ernest pohybuje rty. Poslední výpočty. Patrick odhodlaně zamíří. Musí být naprosto přesný, cíl je malý. Zadrží dech a... Pal! Střela zasahuje terč, z jeho středu se odštípne malý kousek. Tribuny vstávají, potlesk hřmí halou.
Žena pohodí hlavou a připraví si zbraň. Ona a její muž jim ukáží! Bór je mnohem menší terč než dusík!

Ten odpal ramenem se povedl. Míč prolétl pravým kruhem nad hřištěm.
Kapitán protihráčů na to odpověděl sebejistým pohybem boků, při kterém se divákům zatajil dech. Míč vzlétl k obloze jako slunce, které symbolizoval. Spoluhráč ho loktem poslal k levému kruhu. Nechybělo moc a vyrovnal by zápas.
Davy šílely.
Míč se odrazil od posvátného reliéfu, na kterém byl vyobrazený osud, který čekal kapitána poraženého týmu. Velká pocta, samozřejmě, ale taky motivace.
Nakonec kapitán hostů triumfálně zvedl ruce nad hlavu a otočil se k odchodu a oslavám.
Vtom mu zastoupil cestu velekněz a přátelsky mu sdělil: „U nás ovšem obětujeme kapitána vítězů.“

Připravím se na startu a celkem se za ten hospodský výlet proklínám. Tradiční klání v magickém překážkovém běhu totiž vychází právě na ráno s kocovinou.
"Připravit ke startu, pozor, teď!"
Vyrazím celkem zpomaleně, ale můj soupeř v prvním kole má problém hned s první překážkou, bažinou. Já ne.
Další překážkou prostě proběhnu, oheň mi nic neudělá.
Menší tornádo je trochu problém a pocuchá mě. Vzdáleně slyším, jak Tichá sakruje. Letos na ni padla časomíra.
Běh není moje silná stránka, ale mám pocit, že letím. Za chvíli budu v cíli, poslední překážka je nadosah. A sakra. Je to doprdele vážně golem?!

Kdyby se v Severní Koree běželo o život, závod by vypadal následovně. Kim, sirotek, potomek nepřátel režimu, by měl svázané tkaničky a mířili by na něj startovací pistolí tak zblízka, že by se vůbec nerozběhl. Paní Song, domovní důvěrnice, by měla start předsunutý o jedno kolo a z dráhy by jí odstranili všechny překážky. Pan Kang, činovník, by se na start nepostavil, ale o jeho vítězství by se barvitě psalo na prvních stránkách. Paní Hyun by se celý závod ohlížela a klopýtala by. Slečna Hi by před startem utekla. Pan Won by v plné polní běžel 10x365 kol plných překážek.

Když se přehoupnete přes nejvyšší zlom, všechno na okamžik strne. Všechno, úplně celý svět, se v tu chvíli trochu přikrčí. Okamžik před pádem. Za půl vteřiny se řítíte dolů a rozvzteklenou řvoucí horu máte v patách. Na rozhodnutí máte sotva jeden nádech a pak jde o všechno, musíte udržet rovnováhu, morál a vjet Příšeře rovnou pod zkroucený jazyk a ujíždět a všechno, co vás dělí od sežrání, je jen vaše prkno a vaše láska k němu. Taková monstra žijí jen tady, na místě, které taková spousta lidí považuje za ráj.
Ale když je osedláte, už nikdy na to nedokážete zapomenout.

Rozčileně běhají kolem obdélníkového stolu a snaží se do sebe navzájem nenarážet. To jde ale těžko, protože obvykle je tato hra určená pouze pro dva hráče.
TŘESK!
Červená koule se rozprskne na cimpr campr.
"Out"!
"Nehrajeme baseball, blbče!"
"Au! Dávejte pozor"!
"Aby ses neposral! Blbě vidím! Je tu tma! Čí je tahle koule?"
"Tvoje! Ne, tohle je černá, ty vemeno, na tu nešahej! Máš trefit tu pruhovanou"!
"AU! TO NEBYLA KOULE, TY POLOSLEPÁ KRYSO, TO BYLO MOJE JEDINÝ VOKO!" zařve Polyfémos a ožene se po něm.
"Všichni máme jediný voko", zachechtá se jeho druh, rozmáchne se tágem a sejme lustr.

Hluboce oddechoval. Z dřevěných palic stékala krev. Možná tam přibude i ta jeho. Rozběhl se, aby dostal míček do branky. Minul hlavu svého spoluhráče. Soupeř mu zaterasil cestu. Vyhnul se útoku a zlomil útočníkovi nohu. Pak ho prudkým švihem omráčil. Zbývali dva. Už byli u něj. Ten větší ho chytil a druhý palicí zamířil na břicho. Zaúpěl. Další dostal do obličeje. Vyplivl krev a využil příležitosti. Svého věznitele udeřil do rozkroku a hlavou mu zlomil nos. Jako zvíře se vrhl na zbývajícího. Ukousl mu ucho i jazyk, a pak dřevěnou palicí rozmačkal zbytek hlavy. Vzal míček a zaskóroval vítězný gól.

Wei WuXian použil vcítění a stal se pouhým divákem...

Švihal šavlí v neladných úderech.
Měl ztuhlou ruku, zbraň neúměrně těžkou.
Zaútočil na rameno vyššího muže.
Jeho šavle mu div nevyrazila zbraň z ruky.
Sykl bolestí.
Zkusil to znovu.

"Předvídatelné!"

Sekl mu po boku. Natáhl se však příliš. Zavrávoral.

Muž s knírkem ho odkopl o několik metrů vzad.

Zalapal po dechu.

"Formy!" připomněl mu protivník velitelsky.

"Da-ge," zaúpěl v odpověď HuaiSangovým hlasem.

Nie MingJue k němu napochodoval, Baxii nad hlavou.

Přikrčil se...

MingJue se stáhl.
„Nie HuaiSangu, to chceš, aby tě tahle rána zasáhla do hlavy?! Pojď zpět sem!” zahromoval vztekle...

Na prokluzujících pneumatikách se před nádraží přihnala postarší dodávka. Zabrzdila smykem.
Vyskočila z ní žena středního věku, batoh na zádech. Bez slůvka rozloučení přeskočila lavičku, prokličkovala mezi lidmi, ladným skokem se přenesla přes velký kufr a po zábradlí sjela do podchodu.
Schody na peron brala po třech, lidé jí zděšeně uskakovali z cesty. Zaslechla drmolivé hlášení a i když se zdálo, že už to nelze, ještě přidala. Na perón vlétla ve chvíli, kdy průvodčí zavíral dveře.
“Uno momento, signore!” zahulákala a z posledních sil vyskočila do vagónu.
Vlak do Říma se rozjel.

“Stihla to,” ohlásila Anna. “A my vyrážíme domů.”

Srdce buší, v uších šumí krev tak hlasitě, že neslyšíš povzbuzování diváků; je to strašné klišé, víš to, ale najednou je ti to skoro jedno, protože ti okolo tebe zpomalují, zatímco ty držíš tempo, pak dokonce postupně zrychluješ, jsi napřed o krok, pak o dva, o tři, tribuny řvou tak nahlas, že přehluší i to pekelné hučení, cítíš, jak ti po tváři teče pot, na zátylku tě mrazí dech soupeřů a víš, že musíš ještě zrychlit získat pár dalších kroků náskoku, slyšíš zvon, víš, že jsi už v posledním kole, nohy tě pálí, strašně, nesnesitelně – a pak jsi v cíli.