DMD č. 7. pro 7. 4. 2023. Téma: Svobodný duch

Domů dorazil pozdě a hned, dokud to měl v živé paměti, se vrhl na hlášení pro Edgecombeovou. Vytáhl pergamen, bleskobrk a spustil:

„Martha Stark, věk 41 let, učitelka matematiky. Krátké vlasy, brýle, sportovní oblečení. Působí bojovně.
Podle záznamu byla ZAPOMEŇ vystavena dvakrát. Poprvé v dětství, kdy jejího spolužáka napadl vlkodlak. Zaklínadlo fungovalo částečně, rozumově to popírá, ale nemůže se zbavit pocitu, že kamaráda snědla příšera. Po ...“

Ze soustředění ho vytrhlo bzučení SMSky.
„Sorry jako, ale v sobotu s váma nikam nepůjdu. Nikdo mi nebude zakazovat, jestli smím nebo nesmím na koncert, zvlášť když mám lístky na zaručeně poslední koncert KISS.“

Panikařila.
"Hlavně nepanikař!" napomenula se.
I tak cítila, děsivý stisk kolem hrdla.
Její nová… a jediná, kamarádka Smíření, jemná, něžná, chápavá, byla sestřičkou Múzy. Ale ne ledajaké Múzy… Nejkontroverznější Múzy všech múz, té o níž se nemluvilo, té kterou vymazali ze všech záznamů ve světě Inspirace.
Marie, Múza svobodná duchem, Múza, jež odmítla svou nesmertelnost a stala se člověkem.

Úřednice informačního oddělení se zachvěla. Její nevinné přátelství by najednou mohlo být považováno za zločin. Hlava jí to nebrala.
"Ale pravidla je přeci třeba dodržovat," řekla zoufale prázdné místnosti.
Dlouze se nadechla a zavřela oči.
"Doufám, že svoboda ducha není nakažlivá."

Lezou pěšky do kopce k červené chalupě.
Před vrátky čeká stařík v noční košili.
"Jsem svobodný člověk! Nechte mě být!"
Neklan zírá na jeho bosé nohy ve sněhu. "Měl byste se obout."
"Ne! Boty bych musel koupit ve městě a tam nepáchnu!"
"Poslyšte, mám vaše vzpomínky," zastaví Artur staříka.
"Ach! Proč jsi to neřekl hned? Mám pro tebe zprávu od kolegyně. Byla tu před lety."
Artur ho následuje do chalupy. Dostane zažloutlý papírek, kde úhledným rukopisem stojí:
Utéct firmě je jediná záruka svobodného života. Zmiz, dokud můžeš.
"Ona už nemohla," vysvětlí strařec. Namíří prstem do rohu zahrady, kde stojí náhrobek.

Ludvík Párátko se zastavil na okraji střechy s krvavým rapírem v ruce a hlídkou v patách.

Karotka ho okamžitě dostihl. "Ludvíku Párátko jste zatčen za vraždu zelináře Košťála."

"Živého mě nedostanete."

Ludvík se vrhl dolů. Dopad ani necítil. Vlastně už necítil vůbec nic.

"Jsem mrtvý?"

ANO.

"Co se stane teď? Reinkarnace? Hostina v síni bohů?"

OBÁVÁM SE, ŽE TO NEBUDE TAK JEDNODUCHÉ. Z LIDÍ, KTEŘÍ MAJÍ V TOMTO SVĚTĚ NEUKONČENÉ ZÁLEŽITOSTI, SE MOHOU STÁT DUCHOVÉ.

"Neukončené záležitosti?"

Smrť ukázal za něj. Vedle mrtvého těla stál velitel Elánius s želízky v ruce.

"Odpočívat v pokoji, to by se vám tak líbilo."

„Samice hrabáče! Cha!“ mumlal si Kryton cestou do prádelny. „Škoda, že nemůžu… prostě nedokážu… jsem jen droid…“
Ale pan Lister ve mě věří! uvědomil si vzápětí. Věří, že můžu!
„Dokážu to!“ rozhodl se. „Překročím svoje programování, budu lhát, urážet a dělat výtržnosti! A začnu hned!“

Když skončil, na chvíli znejistěl.
To jsem přehnal. Musím jít všechno napravit! A omluvit se!
Otočil se.
Kdepak!
Znovu se otočil.
Jenže…
Další otočka.
Ne! Jsem rebel! Byť jsem pouhý droid, můj duch je svobodný!

Zamnul si ruce. To bude mela, až to zjistí…

K pruhovanému polštáři kytičkovaná peřina! Neslýcháno! A na povlaku nechal faldík!

Ve školním depozitáři bylo tma a ticho. Josefa N. se podezíravě rozhlédla kolem. Potom pohlédla na Jaroslava L., který ji doprovázel. Tvářil se nevzrušeně, ale zkušenému oku ředitelky neuniklo nepatrné přimhouření očí.
"Aj jáááá!" ozvalo se za nimi. Kolem učitelů prolétl modrý záblesk.
"Dobrrý den, krráásnáá dáámo. Chc-čete si zatančiť?" uklonil se blankytně modrý muž s průsvitnými okraji, ale na odpověď nečekal. Vznesl se do vzduchu a začal divoce vířit všemi směry.
Poltergeistův pohyb nepřipomínal tanec ani v nejmenším. Tupé nárazy a tříštící se sklo však dávaly tušit, že školní depozitář právě přichází k úhoně.
"Juchůchuch!!! Já jsem svobodný duch!!!"

Lars nebyl nadšený, že se k nim měl přidat někdo z těch zpřítomnělých a ještě méně byl nadšený z toho, že jej měl dostat do týmu. Rozhodl se, že to s ním nováček nebude mít jednoduché.
Alfhildr mu to rozhodnotí usnadnila, jelikož se nesnažila mezi ně zapadnout. Nerozpakovala se zajídat na poradách kocovinu. Když něměla den, vyrazila klidně v podprsence a šortkách velikostí spodního prádla. A když přišly její ženské dny, nacpala si klidně do kalhotek mech. A pak přišel na to, co mu na ní vadí nejvíc - byla svobodná, protože jí bylo jedno, co si o ni lidi myslí.

Pratetička Muriel byla ta poslední, kterou by si kdo dovolil označit za svobodného ducha. O to víc rodinu překvapilo, když přede všemi odmítla Trudinu žádost o ruku, odešla do ložnice a zamkla se tam.
Na výzkumnou misi vyrazil Artur. Po půl hodině vyjednávání ho pustila dál.
„Nemůžu si Gertrudu vzít,“ vysoukala ze sebe, „protože jsem asi ještě vdaná.“
Arturova čelist upadla na podlahu a odpochodovala z patra na dvorek.
„Můj dobrý známý chtěl v soutěži vyhrát koště, já sadu kotlíků, a účastnit se mohly jen sezdané páry.“
„Proč jste se pak nerozvedli?“
„Zbláznil ses? Já ty kotlíky pořád používám!“

"Přestaň přešlapovat a sedni, Obi-Wane."
Gwen zcela nevzrušena pozorovala tok řeky. Ani se neohlédla. Obi-Wan Kenobi trochu neorabaně usedl na lavičku vedle ní.
"Doneslo se mi, cos udělal. Poněkud dramatické."
"Vlezl jsem ti do zelí?"
"Cha! Já bych se takhle teatrálně rozhodně zabít nenechala. Ani jinak. Mám spoustu práce."
Kenobi protáhl svoje nyní průhledné a namodralé tělo.
"Je to zajímavý. Vůbec mě už nebolí klouby."
"Jsi mrtvý, nemá tě co bolet."
"Omyl, drahá přítelkyně. Jsem svobodný! Můžu se v okamžiku přenést, kam chci."
"Výborně. Tak buď od té lásky a zaškrť Císaře."
Kenobi schlípl.
"To už jsem zkusil. Nejde to."

Lucie nevěděla, co si počít. Ten tlak se nedal vydržet. V práci to bylo na umření. Takhle nemůže fungovat. Snažila se přijít na to, čím to je. Pořád si v hlavě probírala uplynulé dny. Týden na nic. Ale nic tak hrozného neprovedla, co by tohle mohlo zapříčinit. Její tělo jakoby se bouřilo proti nějakému jedu, který v ní vytvářel ten hrozný mor. I recepční se na ni začínala dívat divně. Panebože. Co když to je slyšet?! Pomyslela si Lucka. Řekla si, že tu myšlenku radši zapudí a za zavřenými dveřmi vysvobodila ze svých útrob další sérií prdů.
Možná starej salát...?