DMD č. 7. pro 7. 4. 2023. Téma: Svobodný duch

Stereotypní klapání do klávesnice, odhazování formulářů na hromadu, vysvětlování základních pouček stále stejným lidem. Vítejte na Úřadu práce!

„Jde ti klient. Usmívej se trochu.“

Loupnu očima po kolegyni. „Z těch amerických úsměvů dostávám křeče.“

„Jsi hrozně cimprlich. Pro kariéru musíš něco obětovat.“

„Jistě. Dva roky a povýšení v nedohlednu. Jak to, že mi ještě neděláš šéfku?“

Úřednice odvrátila hlavu. Měla práci.

„Pane Voráček, opravdu nestačí, že na to místo zavoláte. Že vás nevzali, musíte mít písemně.“

Stále stejně ubíjející. Vstávám ze židle, prudce otvírám dveře, spěchám k východu. Jůlina za mnou křičí. Už to nedávám, končím! Můj duch je svobodný!

Galadriel se hrozně vážně podívala na Elronda a řekla vážným smutným hlasem: “Tys neviděl to, co já!”
Elladan se frustrovaně zakousl do násady a zíral do prázdna. Tak úděsně vážný příběh! Věděl, že musí popsat pozadí a představit hrdiny, než se dostane k pořádné akci, ale… Cítil, že jeho kreativní duch trpí. Zatoužil psát o někom, kdo se tak jako on chce svobodně toulat divokým světem a potkávat dobrodružství…
Najednou jako by se knihovnou prohnal vítr s vůní louky.
Elladan mu nastavil tvář, zaslechl smích, ucítil oheň a zem.
Jeho ruka sama napsala: “Nori Brandynožková hrozně chtěla zažít nějaké dobrodružství.”

„Když jsme byly mladé, myslela jsem, že máš svobodného ducha,“ řekla Paulina zamyšleně nad šálkem čaje.
Lydie pobaveně zvedla obočí. „Teď už si to nemyslíš? Tak to mne ranilo v hloubi srdce.“
Pousmála se. „Teď mám Toninku.“
„Aha.“
„Nikdy jsi nebyla tak… divoká a nespoutaná jako ona. Tak zbrklá! Umíněná…“
„Odvážná?“
„Možná. Jen by potřebovala víc opatrnosti. Bojím se, že provede nějakou hloupost, že se dostane do potíží, které nedokáže vyřešit.“
„Toninka?!“
„Já vím. Řekneš mi to, co vždycky: je talentovaná, schopná, vzdělaná…“ Na chvíli se odmlčela. „Jednou od nás odejde. Touží cestovat.“
„Budeš jí bránit?“
„To by nemělo smysl.“

Pravdu, spravedlnost, dobro, lásku brání až do roztrhání těla, do posledního dechu. Chrání je, protože neexistuje nic jiného, co by za to stálo. Protože co jiného je důležité?
Staví se na stranu slabších. Brání dobro, i když zrovna prohrává. Nikdy nezradí, protože tím by ztratila sama sebe. Ztratila by všechno.
To se jí nakonec stává osudným. Tváře věznitelů se slévají do jedné. Její tělo je jako kus masa, rány se nestíhají zacelovat.
Je zbitá, vyčerpaná, zoufalá. Na pokraji sil. Pevné řetězy nedovolují uniknout, nejde se pohnout, nemůže dál.
Ale duši spoutat nelze, ta se vznáší vysoko na obloze.
Je volná.

„Marto?“ vydechne tiše.
Vstanu z křesla a skloním se nad ní.
„Copak potřebuješ?“
„Mám strach,“ zašeptá. „Co když zůstanu napořád ležet?“
„Ale ne,“ říkám laskavě a pohladím ji. „Buď dobré mysli a Bůh ti pomůže vstát.“
Upoutání mladé neklidné duše v křehkém těle, vydaném na nemilost zvůlím jiných. Jaká to hříčka od našeho Stvořitele. Už dávno to nemohu vidět jako božský záměr.
Jak se může duch rozlétnout, když je takhle podlomen? A jak, když je spoután okovy manželství?
Vím jistě, že sňatek není mým osudem. Bůh ke mně tenkrát promluvil dobře. Má práce je jinde.
A teď už vím kde.

Jeho zakázaná láska se stala prokletím, nejen za života, ale i ve smrti. Smířil se s trestem, upálením, a jen doufal, že dojde klidu, ale nestalo se tak.
Lucifere…
Netušil, jak vypadá posmrtný život. Démoni to mezi sebou nikdy neřešili. Smrt byla smrt, nic víc. Nevěřili na reinkarnaci nebo strážné duchy. Mefisto ovšem nepatřil k těm, kteří by nic nepodnikali, nevzdělávali se dál. On sám pokračoval ve studiu, zajímal se o mnoho věcí i o starou magii. Netušil, že jedno z kouzel mu zachrání duši.
Dostal šanci začít nanovo. Přichytil se k duši démonského nemluvněte. Nebyl poltergeist ani svobodný duch.

"Násilnou smrtí zde nikdo nezemřel. Podle internetu zde měli lidé zemřít přirozeně, nebo spáchat sebevraždu," komentoval jeden duchař.
"Zkusíme komunikaci s entitou," řekl druhý.
"Co chcete?" řekla entita.
"Nechceme tě obtěžovat, chceme pouze krátký rozhovor."
"Jsem svobodný duch, nikdo mě nechtěl. Nevadí mi vaše přítomnost."
"Dobře, kolik ti bylo, když si zemřel, jak a kdy si zemřel?"
"Bylo mi 47, před pěti lety jsem spáchal sebevraždu. Ještě něco?"
"Ne už nic, poprosíme tě, aby si byl v klidu, spí tu i lidé, kteří s tebou komunikovat nechtějí."
"Dobře, stejně bylo možná lepší být svobodný, protože partnerky by byly k ničemu."

Jednoho dne… bude svobodný.
Jednoho dne bude konečně volný.
Nejdřív to byli Dursleyovi. Potom sláva. Potom Pán zla. Kletba. Pásek. Krvavý brk. Každý nechal něco na památku a nikdy to nepřestalo. Připomínky se kupily a kupily.
Teď ho ze zrcadla pozoruje cizinec. Zvykl si na něj. Už tam nehledá toho naivního hlupáka.
Je silnější. Je mocnější. Ale svobodnější?
To ani náhodou.
Měl plán. Jednoduchý, prostý plán. Zemře. Ochrání své přátele. Zastaví to peklo. Zemře. Zbytek už bude na ostatních.
I tak žádal příliš. Přeci by to nemohl mít tak jednoduché.
Dokud budou naživu oba, volný nebude.

Zabil jednou, zabije znovu.

Když Sofia Katyu poprvé poznala, srdce se jí rozbušilo v zuřivém staccatu. Celý život toužila být přesně jako ona. Personifikací něžné nadpozemské krásy. Ale její dlaně byly hrubé, ramena skoro mužná, neuměla chodit ladně a nebudila dojem princezny.

Kdežto Katya, ta byla nádherná nespoutaná duše s úsměvem, který kradl duše. A bylo těžké z ní spustit oči. Dlouho si myslela, že je pro ni pouze modla, kterou by se chtěla stát, než nakonec pochopila. Nechtěla být jako ona, chtěla jednoduše ji. Celou pro sebe.
Život nebyl jako pohádka, ale kdo jí zabrání v tom, aby žily šťastně až do smrti?

Po návratu z týdenního pracovního školení mě v páteční odpoledne přivítal v kanceláři neskonalý smrad. Smrad, který se jako duch zjevoval v kanceláři i následující dva týdny. Zajímavé bylo, že se začal projevovat pokaždé v jinou hodinu. Bohužel větrání i difuzér na ten puch nezabíraly.

Po dalších třech týdnech jsme s kolegou identifikovali zdroj smradu.

"Ty vole, co to tam mám?" ozval se kolega, když sahal do batohu pro tašku na nákup. "Makrela? Sem žádnou nekupoval."

"Kdys ji kupoval naposled?" ptám. Ve stejnou chvíli se pohne sáček a puch nás skoro zabije.

"Týden před nástupem na vánoční dovolenou," hlesne kolega.