Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Je na čase konečně trochu víc představit třetí důležitou postavu...
„Tak jak bylo ve škole? Nezlobilas?“ vítá ji už ve dveřích Martin. Josefína mu vtiskne polibek na tvář: „Taky tě ráda vidím.“ Rituál starý už padesát let neomrzel ani jednoho z nich. On se pak vrací do pekárny, ona odloží brašnu s neopravenými pracemi žáků a jde se pozdravit s kočkami. Skrz zeď k ní dolétají útržky hovorů z pekárny.
„Takže dvacet housek?“
„A tři koláče.“
„Dobrý den, je tu už prosím paní učitelka? My bychom –“
„Dveřmi dozadu a doprava, kluci. Někde tam bude.“
„Tak mladí, a už ti brousí za manželkou!“
„To víš, kamaráde – moji ženu milují celé generace!“
Je večer, úkoly do školy dávno udělal, svoje povinnosti v otcově dílně splnil a normálně by teď trávil čas s kamarády. Místo toho čmárá uhlem po zdech kovárny a přemýšlí, div se mu nekouří z uší.
Flitova teorie sítí mu dává čím dál menší smysl. Vnější síť jako vaječná skořápka a vnitřní jako miska – ale co potom drží oceán na nebi? Paní učitelka mu doporučila Flitova konkurenta Dřevěného, který tvrdil, že sítě mají tvar většího a menšího vajíčka. To sice řeší problém nebesáku, ale zase vůbec neodpovídá ani změřeným, ani odhadovaným rozměrům Rubovky. Kdepak, ten tvar musí být ještě jiný...
Rubová země je v současné době relativně dobře zmapovaná, přesto jsou některé údaje, které změřit nelze. To se týká zejména výšky (od povrchu k hladině Nebeského oceánu [to odhadují, ale jen přibližně] a posléze hloubky NO [to nemohou ani odhadovat]) a také vzdálenosti mezi povrchem a spodní částí vnější sítě (ví se, že vnější síť pokračuje pod zemí, ale kudy a jak hluboko nikdo neví).
„To byly zas otázky,“ zabručel nevrle Janek. Po škole musel jít pomáhat tátovi do kovárny, a tak se se svým nejlepším kamarádem potkal až pozdě odpoledne. „Kdyby se aspoň pořád neptali na ty pitomé sítě. Beztak o nich nic nevíme. Netvrď mi, že nějaká třetí síť nejistí zespoda hladinu nebesáku. Kdyby tam nebyla, tak nám ta voda spadne na hlavu, to dá rozum. Ale to ne, to totiž není pro-ka-za-tel-né, heršvec! Jako kdyby si někdo moh‘ postavit žebřík a jít to tam nahoru zkoumat!“
„Hele, koukej,“ drknul do něj se smíchem Prokůpek a ukázal nahoru, „už troubějí nad sítí makrely!“
Tak jsem se zeptala učených zdrojů a podle SSJČ lze sloveso troubiti použít též takto: „5. ryb. slang. ryba troubí lapá nad vodou vzduch“... Projde?
„Holka nerozumná, vždyť se tam zblázníš – nebo se ti něco stane!“ hudroval děda.
„Tak z vašeho Honzy, až vyroste, bude postel? Nic si z toho nedělejte, sousede, naše Jituška se zase rozhodla, že bude a bude a bude žít v Rubovce – a šmitec! Však oni z toho vyrostou, nebojte se,“ chechtal se tatínek.
„Baba jedna protivná, ona se musí rozhodnout odstěhovat zrovna tam. A já abych se tu mořil s papírováním... Navíc to má špatně,“ pomyslel si nerudný úředník.
„Teto, nechoď, zůstaň radši s námi, budeme si spolu hrát, jo?“ žadonil Péťa.
„Ty to zvládneš, sestřičko,“ stiskla jí rameno Jana.
A to je konec. Nejspíš úplný, pokud se k Jitce nerozhodnu vrátit napřesrok. Původně mělo jít o ucelenou sérii, která se ale nakonec (bohužel) rozpadla do spousty střípků. Moc děkuji za všechny komentáře, byl to opravdu krásný měsíc. A než se úplně definitivně rozloučím, tak ještě na chvilku předám slovo své první identitě,...
...to je Apatyce. Protože letos maturuju, neměla jsem tak úplně čas ani energii na své obvyklé emigranty. Když jsem si představila obvyklé dohledávání zdrojů, nacházení rozporů v datech a údajích a spojování témat a reálných osudů do pokud možno kompaktního celku, zamrazilo mě. K tomu se navíc přidala současná realita – a já jsem si uvědomila, že seriál ze Zkušenosti exilu letos vážně nedám. Nápad na Rubovou zemi vznikl původně při psaní cvičné slohovky – a už se nepustil. No, a protože jsem nechtěla míchat "emigrantská" a "originální" drabblata dohromady...
Díky za nádherný duben, bylo to tu s vámi všemi moc fajn a zase za rok – na počtenou!
Jana mlčky zírala do hrnce, ve kterém celý den vařila guláš. Prázdný hrnec jí pohled zádumčivě oplácel. Podívala se ke stolu. Od něj se na ní upřely dva páry velmi, velmi nevinných očí. Skutečnost, že ti dva byli s to spořádat celý kotel guláše ji až tak nepřekvapovala – Marek se dnes vrátil z plavby, a to býval vždycky hladový jako vlk; a Petr byl ve vývinu a pecen chleba momentálně považoval maximálně za roztomilý předkrm... ale že sní jídlo určené pro zítřejší hosty, obzvlášť když ví, že je před výročním trhem a v hospodě se dveře netrhnou...
„Marš vařit, pánové!“
Nahrazuji si DMD č. 27. pro 27. 4. 2022. Téma: K pramenům, díky.
Už dávno si všimla, že kocour se do Rubovky mnohem raději nechává nosit, než by šel po svých. Až dnes ji ale napadlo zkusit zblízka prozkoumat vnější síť těsně u země. Klečela a hrbila se, ale konečně alespoň něco viděla. Ze země pramenila voda a proudila do nebeského oceánu. Jitka zavřela oči, nadechla se, zadržela dech a položila ruku na vodní stěnu těsně u země.
A pak – zdálo se jí to? Ne, ne, opravdu je to tak. Pod prsty cítila nepřetržitý proud, ale také slaboulinké, skoro neznatelné mravenčení. Poprvé se skutečně dotýkala vnější sítě. Zaklonila hlavu a rozesmála se. Konečně!
Na věšáku u dveří nepromokavý plášť a tři pestrobarevné šátky. Naproti obrázek rodného domu kreslený uhlem. Na háčku klíče (měly by tam být, ale obvykle tráví čas všude jinde, jen ne na svém místě). V ložnici obrázek, který kreslil synovec, na něm jeho máma, táta, můj kocour a moji psi a nosatá ježibaba, co prý mám být já. Nad postelí několik malovaných zvonečků. V obývací místnosti pět polic kocouřích schodů ke stropu. Nad kamny sušené byliny, které pro mě sbírá prateta. V okně škrobené záclonky. Nad stolem lampa. Na trámu kocour (nevisí – číhá a myslí si, že o něm nevím).
Trh voní kořením, koňmi a potem. Jitka se obratně proplétá mezi stánky, míří k volnému prostranství pod starým dubem. Právě tam sedí na lavičce starý flašinetář a jeho zpěvačka věší na pahýl po ulomené větvi plátno s doprovodnými obrázky. Ještě chvilku čekají, a když je obklopí hlouček asi dvaceti, pětadvaceti lidí a další už nepřicházejí, vezme flašinetář za kliku a nad jarmark se vznesou skřípavé tóny věkovitého kolovrátku. Jitka stojí opodál, rovná v košíku nakoupené zboží, podupává nohou do rytmu a potichu si brouká společně se zpěvačkou. Trh voní kořením, koňmi a potem a svět je zase jednou neskutečně krásný.
„Teto, pojď si hrát!“
„Na co?“
„Na pravdu.“
„To já neumím.“
„Tak třeba na já si myslím?“
„To neznám, to bys mě musel naučit.“
„Na honěnou!“
„Rozhodně neběhám, synovečku!“
„Na schovávanou?“
„To víš, ty se někam schováš, já tě nenajdu a máma mě přerazí!“
„Tak můžeme hrát na slepou bábu.“
„Zavážeš mi oči a já o něco přerazím i bez mámy, viď?“
„Ale teto, mě už nic nenapadá...“
„A co na ospalé medvídky?“
„Jak se to hraje?“
„Lehneme si tady na zem, pořádně se přikryjeme, zavřeme oči a nebudeme se smět ani hnout. Kdo dřív usne, ten je ospalý medvídek.“
