DMD č. 2. pro 2. 4. 2024. Téma: Nejistá konstanta moderní doby

Když šel Felix spát, patřila horní postel Grace z údržby. Ráno tam seděl chlápek v civilním oblečení. Vyrazil na snídani.
Celý předchozí týden pili džus z koncentrátu. Podle kuchařů byly zásoby na další dva roky. Dnes měli čaj. Do zásob se dostala plíseň.
Schodiště k CIC bylo zahrazené. Při poslední bitvě praskla stěna.
Aspoň že navigační konstanty byly pořád stejné, jak se je naučil na akademii.
Šest celých pět osm…
Zamrkal. Poslední číslo se změnilo na devítku.
Prostřel si oči a konstanta se změnila znovu. Nebyl si jistý, jestli je to vůbec ještě číslo.
Byl čas se stavit na ošetřovnu.

„Housi!“ zakřičela Cuddyová, když se pokoušel nepozorovaně proklouznout halou. Neúspěšně.
„Co to mělo sakra znamenat?“ doběhla ho. „Nadávat pacientovi?! To vám nestačily dvě žaloby minulý měsíc?“
„Já mu nenadával. Fakt! Možná jsem decentně naznačil, že je oligofrenní prvok…“
Cuddyová ho přetáhla stohem složek: „Srovnala jsem to s ním. Ale vy teď odsloužíte měsíc kliniky navíc, jinak jste bez platu!“ Vrazila mu složky a odsupěla.
„Předevčírem Wilson, včera lékárník, dneska Cuddyová,“ vrčel, když otvíral dveře kanceláře. „Víte, co fakt žeru, Cameronová?“
Cameronová zavrtěla hlavou.
„Tu pestrost.“
„Prosím?“
„To překvápko! Tu nejistou konstantu moderní doby!“
„Jakou-“
„Každej den mě nasere někdo jinej!“

To si takhle porodíte druhé dítě a všechno je chvíli zalité sluncem. Ale jen chvíli. Než se začne zadělávat oko. Říkáte si, že v půl roce už je to z rýmy, vyfasujete antibiotické kapky... A druhé, a třetí, a pak žádanku na průtah slzných cest. Což není pohled pro slabé povahy. Dítě sestru a doktora téměř přepere, sestru následně ještě s jehlou v oku posmrká a vše vypadá růžově. Měsíc. Tak jdete na oční znovu. Udělá se stěr i s divadelním představením sestry, která vás nenávidí od pohledu... Stěr se ztratí, výsledky nejsou. Oko hnisá dál. Jo, ta moderní medicína...

Celá republika panikaří kvůli nadprůměrné teplotě začátkem dubna, ale v Plané u Mar. lázní je vše jak má být - déšť se sněhem, sem tam kroupa. Cestující se krčí v přístřešku vedle unimobuňky, která v době oprav nádraží slouží jako pokladna. Za čekárnu národní dopravce náhradu neposkytl - necháváme se ostřelovat kroupami zatímco vyhlížíme vlak.
“Rychlík číslo 561 směr Praha bude opožděn. Předpokládaná doba zpoždění je deset minut.”
Lidé brblají. Sníh padá.
Po deseti minutách se hlášení opakuje. Lidé láteří. Promrzlými prsty si balím cigáro. Proměnná v podobě zpoždění se pak navýší ještě jednou. Usměju se. Na české dráhy je zkratka spoleh.

Frances upíjela odpolední čaj, když se na Skřivánka vrátil pan Whitfield.
"Nedá nám ani kulatinu navíc, madam."
Zvedla obočí.
"To jste jistě očekával."
Nesnažila se skrývat rozmrzelost. Znala tyhle krysy. Vždy se mohla spolehnout, že nepustí ani třísku, dokud nepoužije ty správné argumenty.
Pomalu vstala. Měřila si Whitfielda zkoumavým pohledem. Nebyl žádný zelenáč. Věděl, jak to chodí. Měl si poradit.

"Už jsem to řekl vašemu prvnímu důstojníkovi. Dostanete jen to, na co máte nárok. Mám na to předpisy."
Rázný, hubený chlapík oblečený podle poslední módy jakoby do špinavého provinčního přístavu nepatřil.
Frances vážila možnosti. Má raději peníze nebo dobrý alkohol?

"Ty vole, já snad přestanu chodit do hospody. To snad není možný, jak je to pivo drahý," filozofoval Ivan nad půllitrem Smíchova. "Na vejšce mi stačily dvě stovky a měl jsem na šest piv a cigára. Teď jdu na jedno a litr v prdeli."
"A kolik jsi vydělával, když jsi byl na vejšce?" zajímala se Lynda.
"Něco mi posílal fotr, občas brigoška, tak možná čtyřku?"
"A teď vyděláváš kolik?" zeptal se Saša.
"Nějakejch čtyřicet?" odhadoval Ivan.
"Jako desetkrát tolik?" zafuněl udiveně Jiřík.
"Takže teď to máš vlastně o půlku levnější," vypočítal bleskově Jindřich. "A můžeš nás všechny pozvat na panáka."

S novým tisíciletím nastaly změny nejen v dopravě samotné, ale především v uvědomění, že cestující nejsou pouhým nákladem, nýbrž je k nim nutno přistupovat jako ke klientům.
Sledovací systém byl modernizován, zastávkové sloupky byly osazeny čidly, vyšlo nařízení o dodržování jízdních řádů, všichni byli patřičně proškoleni.
Dnes už se nestane, že by tramvaj odjela ze zastávky dřív než má. Nedejbože aby se řidič rozhodl, že do Modřan se mu nechce, a přes Braník to otočil do vozovny.
Ačkoli jsou tu jistí pamětníci…
„Já na to seru,“ pravil Richard rezolutně, v Braníku vyhodil tři kaštany a s předstíranou závadou zamířil domů.

Nejistá konstanta moderní doby:
mládež co držkuje, dospělé zlobí.
Transgender promísil chlapce a roby,
od PC a telefonu neodpoutaj skoby.
Bez wifiny dítka mají absťák nebo mdloby,
AI mozky nahrazuje, práci za ně robí.
Tepláková móda je zpět, ve školách je zdobí,
sbírat nebo dávat lajky maj jediné hobby.
Anglicismy, vulgarismy - jazyk soudobý,
drzost dětí k dospělákům nemá obdoby.
Rodiče maj svoje džoby,
za děti však vedou lobby.
Tu divou zvěř vychovávat do moderní podoby,
z toho se dnes učitelům občas zvedaj útroby.
Je to chyba soustružníků když jdou zmetky z výroby?
Řeknu vám, že tahle doba prostě nemá obdoby.

Ženy v nařasených sárích, rikšák na rozvrzaném kole zdobeném barevnými cetkami, bosý kluk s umatlanou pusou. Všichni to vědí.

Za pár let. Za měsíc. Zítra.

Procházím ulicemi a na nohách mi ulpívá prach. Z hromad odpadků stoupá k nebi štiplavý dým. Kolem svatyně se tlačí lidé, projíždějí auta, hlasitě troubí motorky. Město žije.
Zastavuji před nedokončeným domem. Z holého betonu posledního patra ční opuštěné železné výztuhy. Po ploché střeše se honí opice. Snědý elegán z billboardu za jejich zády propaguje pojištění proti živelným pohromám.
Nejvyšší čas.
Pojistit domov, rodinu, štěstí.

Dnes.

Je 25.dubna 2015 a země se začíná třást.

Ferda obhlížel s doktorem tělo a já se vydal za jeho bývalým obyvatelem.
Seděl na skříni a nepřítomně koukal na svou rozbitou hlavu.
Tísnivě se mi vybavil ten zmatený pocit, když jsem tehdy sám pochopil, že jsem doopravdy mrtvej.
„Ahoj, já jsem Honza, jsi v pohodě?“
„Já jsem Tonda, už tu byla manželka,“ povzdechl. „Vždycky jsem si říkal, že mi jednou hrozně vynadá kvůli milenkám. Ale že prej spíš chápe můj systém neustále se vyměňujících nejistých vztahů, než to, že jsem z kluků nechal vyrůst kriminálníky,“ smutně vzhlédl.
Chudák. Vůbec nechápe, co se stalo, ani proč se se mnou baví.