DMD č. 2. pro 2. 4. 2024. Téma: Nejistá konstanta moderní doby

Fyzika může být nahlížena zcela synteticky a komplexně, když máte mozek dostatečně veliký, aby pojal celý vesmír. Robertův mozek byl plný molekulární struktury, gama záření, kosmického vlnění a hvězd, byl přeplněný slovy v tolika jazycích světa, že se nezadržitelně řítil k explozi.
Kosmologická konstanta přestala dávat smysl tam, kde se hvězdy hroutily samy do sebe, Bůh byl jen předmětem na papíře, morálka a lidství končily tam, kde smrt desítek tisíc mohla být přijatelná cena za vítězství.
Nakonec ho zradilo všechno. Přátelé, žena, vláda, vlast, a dokonce i fyzika.
Ve světě nového atomového věku našel Oppenheimer jedinou jistotu - okouzlující verše Bhágavadgíty.

Seděl mlčky ve svém ušáku a listoval tlustou knihou, zkušení by mohli poznat, že se jedná o trestní zákoník. Chtěl si jen ujasnit, že se nemýlí.

Našel tresty za vraždy.

Následně zalistoval dál, na krádeže.

Potom o kousek nazpět, výtržnictví.

Kazdou kapitolu si označil neonově oranžovým proužkem a začal porovnávat. Ty rozdíly jej nepřestávaly udivovat. Ta nerovnost.

Bude to tak stále? Nezmění se to ze dne na den? Zákony vznikají, zanikají, mění se, prostě existují.

Ta nejistota, onen paradox, který zde plynul... Chtělo to víno. Natáhl se pro skleničku červeného vína a lehce z něj upil. Ach ne, zhoršili kvalitu.

"Humphrey, tohle nemyslíte vážně!" hodil Hacker papír* na stůl. "Tady se píše, že je nutné posílit stavy o deset procent!"

"Přesně tak," usmál se sir Humphrey.

"Ale premiér mi dal za úkol personální stavy snížit. Výslovně mi zdůraznil, že pět procent považuje za definitivní konstantu."

"Se vší úctou, pane ministře, i kdybych chtěl upustit od zachování dostatečné relevance, obšírná problematika, kterou správa státní správy bezesporu oplývá, nemůže být v celé její dimenzi popsána něčím tak vulgárním, jako je definitivní konstanta. Zejména v dnešní moderní, turbulentní a spletité době."

"Jediná konstanta, kterou britská byrokracie uznává, je konec pracovní doby." utrousil Bernard.

Mezitím, co v Bradavicích probíhala učitelská konference, tak v domě, kde sídlili Smrtijedi, probíhala Smrtijedská konference. Profesor Severus Snape se z důvodu účasti na učitelské konferenci v Bradavicích nezúčastnil.
Voldemort si začal stěžovat: "Kde jsou ta léta, kdy do Bradavic chodili samí čarodějové a čarodějky. Teď tam chodí samí mudlové s nějakými elektronickými zařízeními, a - to mi vyprávěl Severus - hlavně -náctiletá děvčata se ho chodí každou noc ptát, jaké je heslo k 'WiFi'. Každý den jim pak říká, že tu nefunguje elektřina, tak tu asi nebude fungovat nějaká 'WiFi'. Dneska holt člověk nemá jisté, co za 'děti' tam sakra bude."

Poznatky filozofů Svaté říše římské národa německého přirozeně a bez jakýchkoliv pochyb přispívají k všeobecnému rozvoji vzdělanosti i v těch nejzapadlejších a nejvzdálenějších krajích. Tak například, jeden ze slavných myslitelů, Archimedos ze Syrakús, ve své době definoval, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou a velikost této síly rovná se velikosti tíhy, jejíž objem je stejný, jako objem ponořené části tělesa. V dnešním moderním světě však jeho paradigma narušuje jistá - či raději nejistá konstanta. Zda jste z toho koně stihli slézt včas, než s vámi žuchnul přímo do toho nejbahnitějšího sedmihradského mokřadu, který jeho slepičí mozek dokázal najít.

2053, Londýnská periferie

Alby Maplewood se narodil s degenerativní poruchou páteře. Chodit přestal, když mu bylo čtyřiadvacet. Na rozdíl od jiných byl ochotný se s tím smířit, i když byl široko daleko jediný, kdo se ulicemi Nového Londýna proháněl na kolečkovém křesle.
Nadějný medik, programátor a všeuměl neunikl pozornosti Výboru. Jednoho večera zaklepali podezřele upravení týpci a mluvili u úžasném implantátu, co ho znovu postaví na nohy. Za zanedbatelnou cenu: bezmeznou oddanost Výboru.
Alby je poslal do prdele. Kvůli chůzi se nevzdá svobody.
Členové Výboru se nejprve chtěli vrátit s osvědčenými výhružkami a násilím.
Pak raději nabídli implantát Albyho sestře.

Víčko kovové krabičky odskočí. V závějích soli melancholicky probleskují fialové plošky.
„Nesahat,“ varuje Evžen. „Býval to osobní kámen jedné paní, která umřela. Ametyst po ní truchlí.“
„Co to znamená?“
„Jestli k někomu znovu přilne, stane se nesmírně mocným pomocníkem, ale každého jiného zničí. Mně se nehodí, vystavit ho taky nemůžu, a protože je vzácný a velice drahý, potřebuju ho poslat dál. Kaček se na něj jen třese.“
„A klenotník si ho nechá?“
Evžen se usměje: „Kdepak, taky ho prodá. Jeho zákazníci jsou bohatší než moji.“
„Kdo ví, kam ametyst nakonec doputuje,“ dumá Bořek.
„Doufejme, že někam, kde mu bude dobře.“

Pro jednou neříká nic. Stojí, dívá se na obrazovku počítače a vypsané téma. Na čele se jí dělá kolmá vráska. Chtěla bych hádat, na co myslí – ale ona celá je jen v mé hlavě a všechny její myšlenky byly dřív moje. Pak konečně prolomí ticho: „Já vám o ní řeknu, ale budete muset použít ten chlíveček jménem Varování.“
Mlčím.
Čeká.
Kývnu.
Kývne.
„Musela byste do něj vypsat tohle: Za prvé: těhotenství a porod. Za druhé: smrt dětí. Za třetí: válka. Za čtvrté: násilí na dětech. Za páté: vražda.“
„Já vím.“
„Potom bych vám vyprávěla příběh. O dvanácti dětech.“
Mlčím.
Mlčí.

Konstanta je brutalistní bar kryjící pololegální tržiště a čarodějnické doupě v jednom. Sem chodíte, když si chcete popovídat nad vodnicí s partou okrajových existencí, sháníte někoho na neobvyklý melouch nebo jste nečekaně spadli do průšvihu.
„Jméno?“
Rovnou u vchodu? To je novinka.
„Nora Dauschingerová.“
„Pravé."
Znám ho. Místní trhovec. Pozná lež.
Následuje pár dalších různě divných otázek.
"Můžeš dál," řekne nakonec.
„Co to má znamenat?“
Položí si prst na ústa. „Jdi nahoru, Solnická ti všechno vysvětlí.“
Do háje. Karolína Solnická je vysoká šarže. Do Konstanty chodí jen v nejnutnějších případech. Lepší chvíli pro soukromý průšvih jsem si fakt vybrat nemohla.

"No, potom přidáš tu konstantu a už to musí vyjít," strkala Missy blonďáka od sešitu.
"Ale mě tam furt něco nesedí," bodnul ji Master kružítkem do ruky a reaplikoval camboolianskou plochou matematiku.
"Auuu, no tak si to spočítej sám."
"Podle mě na to jdete z úplně špatného úhlu, když považujete konstantu za nějakou jistotu, dneska přece není jisté nic," namítl ten třetí.
"Co to zase vyvádí?" zeptala se Donna Doktora a nalila si kávu.
"Rosein úkol z fyziky. Nevědí, že mavitace je gravitace," potměšile se usmál Doktor.
"Mavitace je co?"
"Nezatěžuj se s tím. Já se k tomu jednou dostanu."