DMD č. 2. pro 2. 4. 2024. Téma: Nejistá konstanta moderní doby

Globální oteplování, neglobální oteplování, světová kalamita, nesvětová kalamita, Golfský proud se stále spokojeně svíjí kolem břehů bývalého západního Skotska. Přináší teplé a vlhké podnebí; relativně k zeměpisné šířce, a je zodpovědný za nadšené bujení cesmín, arukárií a znechuceně, avšak přežívající smutné palmy. A vůbec za podnebí, kde potřebujete sušičku na to, aby vám po sklizni uschlo obilí.
Jeho efekty se dávno propsaly též do lidové slovesnosti.
Další jistotou je latentní xenofobie průměrného omezeného jedince, s oblibou sdílejícího své názory.
„... a můžou za to ti cizáci z jihu, to je jistý, jakože je ráno mlha.“
Rezka se podívá z okna.
„Není.“

„Konstantou moderní doby je, že se zbavuje schopných lidí tam, kde by mohli být společnosti ku prospěchu,“ řekla s jistou hořkostí Cosette Krásová.
Její mladší sestra Doramo zvedla oči od knihy. „Koho ten váš povedený ředitel vyrazil tentokrát? Proč se vůbec ptám! Viléma Poděbradského, že?“
Kývla. „Kvůli těm řečem na osvětové besedě. Dalo se to čekat. Hradbu a Soukla vyhodil za míň. Oba jsou tak výborní učitelé!“
„Republice více práce, to je naše agitace,“ protáhla posměšně Doramo. „Vzdělávat mládež přece není pořádná práce, ne? Zmetci! Ale nemysli, jsou velmi schopní, na které ta konstanta neplatí. Tak schopní, až jsou všehoschopní…“

Charles si někdy nedá pokoj.
Tyčí se nad Normanem o dobré dva palce a je fakt, že mu život asi přijde nefér.
Je ten vyšší, silnější, hezčí, chytřejší... ten druhý. Svou frustraci si tedy vybíjí na tom, kdo - tak hrozně nezaslouženě! - má získat vše.
Nebo nemá?
Drby nebo ne, byla to munice pro jeho zbraň. Nabil jazyk a po večeři tiše spustil.
„Tak nás prej zase čekaj nějaký ty změny.“
„Hm.“ Norman ho ignoruje.
„V dědictví, víš.“
„...“
„Jako to bejvalo kdysi. Nebude dědit nejstarší. Ale ten nejschopnější.“
„Tak si to vem!“
Výsady prvorozeného by s radostí vyměnil za dobrého bratra.

"Zbraň má dneska každý, nechápu proč bych já ji mít neměla." odpovídám vzpurně.
Myslím při tom na svůj zatracený policejní průkaz. To co mi jindy otvírá dveře, zjednává úctu a klid se teď stane problémem. Placka v rukou zločince nebo úchyla, který jí vyslýchá - velmi nejistá konstanta dalšího vývoje zapeklité situace.

"To chceš říct, že si bereš bouchačku na sraz s kámoškou?"

O průkaze stále ani slovo. Proč? Honí se mi hlavou.

"Chtěla jsem si zafrajeřit, vždy jsem byla proti Stelle taková nicka," hraju to na soucit.
"Jen nechápu co se stalo, že není doma a má tam takový bordel."

Zdravím! To jsem já, Crowley, démon. Moderní doba je… jedním slovem... děsná. Vůbec nepřeje hříchu, možná tak lenosti, ta teďka zažívá boom!

Člověče, prober se! Nechlastej doma! Zapadni do putyky a slav s kámošema!

Neříkej: Na tuhle nemám! Vidíš toho maníka? Špeky lezou z gatí, brejličky, nerd jak vyšitej a víš co? Nebyl línej to zkusit na tu roštěnku!

A lidi jezte! Hodně, málo, zdravě, to je fuk! Prostě jezte!

A to je ta nejistá konstanta moderní doby! Svět postavenej na hlavu! Chcete andílky, ale vychováváte satanáše! Kdo se ve vás má sakra vyznat? Po všech těch dlouhejch, bláznivejch staletích...

Absolutní nedostatek času nás donutil jediné přístavní město itineráře redukovat na promenádu, zmrzlinu a pláž. Historie je zapomenuta, kupředu hleď! Pláž byla přes teplé počasí brzkého podzimu prakticky prázdná, bez zázemí či stánků, ale čistá, písčitá, a moře bylo teplé. Opuštěné budovy rekreačních areálů z dob, na které se chce zapomenout, střídaly na obzoru počátky nové výstavby. Oprýskané zdi brutální šedi vedle renovací. Nový váhavý pokus o znovunastolení dávné slávy, nejistý, jako osud chátrající secesní budovy kasína.
Constanta mě zvláštně zaujala a byla zařazena do seznamu "Příště Prozkoumat Podrobněji". Plán, který se po pěti letech také jeví jako dost nejistý.

Některé dny byly dobré.
Zap ještě neměl dost síly na to, aby bojoval - třásly se mu ruce, a vydržel vzhůru jen pár hodin, ale to nevadilo.
(Zip měl trochu sobeckou radost, že ho Rex ještě nepustil do akce.)
Jiné o dost horší.
Ty zatracené implantáty bolely pokaždé, když se změnil tlak. Jedna nedospaná noc znamenala týden migrén, kdy skoro neviděl.
Ty další…
Nemyslel na ně.
Na ty momenty, kdy měl Zap zase ty studené oči a v hlavě jen jednu myšlenku.
Dobří vojáci poslouchají rozkazy.
Nikdy si nemohl být jistý, který den přijde. Jenon že nebude na věky. Ani poslední.

Telefon zazvonil hlasem budíku, zapomenutého anachronismu z časů, kdy věci měly jen jeden účel. Mechanicky vstal a s očima přilepenýma na displej absolvoval ranní triádu záchod-koupelna-lednička, krokoměr radostně připočítával kroky, ačkoliv jich v bytě bylo třeba pomálu. Přelétl titulky zpráv, občas si nějakou přečetl, aby se ujistil, že je na tom mnohem lépe než všichni ti majitelé pochybných vágních titulů, mladá žena, senior, američan, zákaznice, novomanželé. Něco bylo jinak. Slunce bylo na obloze vysoko. Podíval se znovu na displej mobilního telefonu a pocítil najednou zvláštní jistotu, že i displej se na něj dívá. A že si o něm něco myslí.

Drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo,

jeden z neúspěšných uchazečů o vaše posty vypracoval podrobné a vysoce personalizované postupy, jak by z vašich pacientů vytvořil zlé lidi, takové, kteří by hrdě vztyčili prapor Pekla na každém náměstí.
To by samozřejmě byla naprostá hloupost.
Chcete-li je trvale a najisto přivést k nám do hlubin, musíte postupovat jinak. Musíte v nich především pěstovat konstantní přesvědčení, že oni jsou přece ti dobří. A protože dobří z podstaty věci nemohou konat zlo (jen nutné a politováníhodné oběti či omluvitelné drobné přešlapy), špatný je každý, kdo se opováží jejich skutky kritizovat.

Váš konzultant Zmarchrob

Poté, co na pohotovost instalovali samoobslužný odbavovací systém, chtěli tím ulehčit práci sestrám na recepci a celkově zefektivnit příjem. Ale jak už to v praxi obvykle bývá, většina pacientů reagovala na změnu negativně nebo ji úplně ignorovala. A kiosky se stávaly terčem zlosti a ventilem frustrace.
„Pitomej krám!“ zaskřehotala vetchá dáma a udeřila do displeje holí.
„Můžu nějak pomoct?“ otázal se doktor Krum úslužně.
„Ať mi vytiskne recept! Mám přece ten diabetes! Potřebuju inzulín!“
„Recept vám napíše lékař. Tohle je jen třídicí systém.“
„To tu není místo doktora?“
„Nikoli, madam. Na univerzitu dnes přijímají ledacos, ale odbavovací automaty ještě ne.“