Vyznání lásky

A zde, v této cele dříve mnišské, je počátek všeho, počátek rozkladu (teď už J. & K. nedají vzorem, jako to dělávali – pohleďte na příkladné homosexuály, vzali se a jsou svoji XX let) i šílené lásky, v malé komůrce se spáříme jako dva psi, ani to nebylo složité, já prostě odhadnu chlapa, také z našich těl se páří jako z lesů, když mycélium pracuje, aby na svět vystrčilo hlavičky hub, tvůj penis je v mé ruce stejně tak hebký jako ten klobouček hříbku, je to zkrátka znamení, srůstá s mými čarami života, ale i do mě zapouští hnilobu, patříme (k) sobě.

Učíš mě, jak si mícháš gin s tonicem. Plátek dobré letní okurky, větvičku rozmarýnu, dvě kostky ledu. Říkáš, že máš rád prostý pití. A ty? ptáš se hned na to.
Myslím na slaný klaret rosící tvou kůži po dlouhém běhu; na kanoucí slinu, kterou při milování stáčíš přímo do mých lačnících úst; na vlažnou vodu, co po sobě necháš ve vaně po koupeli a vysrkal bych ji do poslední kapky; na semeno v barvě měsíčního svitu, co na něj čekám jako pes s vyplazeným jazykem.
Nic z toho neprovázejí složité instrukce jako vychladit, nemíchat, protřepat.
Taky prostý pití, krčím rameny.

Tvoříme frontu, přede mnou albínská dvojčata, za mnou izraelský sniper. Ke krvácejícímu uchu si tisknu kapesníček.
„V Nebi je plno!“ řve na nás svatý Petr. Oblečený je jako principál. „Od roku 2021 nepřijímáme!“
Na pořádek dohlíží Ďábel.
„Můžu aspoň do Pekla?“ vyzvídám. Čerty si představuju jako chlupaté chlapy v kůži, a to mi přijde docela dobré.
„Ne! Ani Peklo nebere!“
Vysvětluju, že jsem nevěrník, podvodník, oddával jsem se sodomii, Ďábel vrtí hlavou, tak přisazuju: nechráněné!
Přece nezůstanu v limbu.
„Hoďte je do Kombajnu. A tohohle teda něčím potrestejte.“

Otevírám oči. Doufám, že budu nádhernou ženou, ale srst mám fialovou.
Zabučím.

Náš příběh začíná v klášteře, domě božím.
Poprvé tě spatřím vzhlížet k nástropním malbám Stevensovým. Stejně, jako cherubové nade mnou, mám nebe na dosah; nemůžu z tebe spustit oči.
Vypadá takhle láska na první pohled?
Obhlížím pěkné paže, ohryzek tvaru Araratu, modrou bradu. Pošilhávám po poklopci a snažím se poznat, na jakou stranu ho nosíš.
A ty si občas všimneš a usměješ se – tak jako blahosklonně.
Vypadá takhle láska opětovaná?
Taky si dáš stejné pití jako já.
Všechno je boží znamení, boží záměr.
A když má chlap na ruce prstýnek, bude to s ním přece bezpečný, bezbolestný, počestný úlet. Ne? 

Flám tak poctivej, že si nepamatuju nic. Ale protože se znám, odhaduju, že se to mohlo odehrát nějak takhle: všichni na tom večírku jsou mi cizí, ale nevadí mi to, protože pozorovat tě ve společnosti je dar, ze kterého zálibně stahuju stuhu. Diskutuje se rozpínavost vesmíru. Pijeme tequilu dovezenou jedním archeologem z Mexika. Jsi nejkrásnější chlap, co kdy mluvil o bílých trpaslících. Kouří se mezi knihovnami a trámovím – tabák, tráva i šalvěj divotvorná. Odcházíme až když je zcela nedýchatelno. Vzduch venku studí a chutná jako laskonky. Praha tříkrálová je podivně liduprázdná. Na ulici tě prosím, ať mě někam zatáhneš a vymrdáš. Chci mít kalhoty jen tak cudně pod zadkem a na tváři fasádu. Snažíš se mě vést dál, ale ponoukám tě do temnot. Stejně už jsem ti rozbil rodinu, a sobě taky, tak co sejde na troše veřejných něžností. Z okna nad hlavou na nás vykukuje Dionýsos, nebo možná jen nespavý dědek. Má kudrnatý vous. Kdybys ty měl vous, tahal bych tě za něj, dokud bys nesplnil mé přání. Takhle táhneš ty mě – do taxíku, srabe.
Noční spánek cizeluje amnézii. Nevím, jak jsme se dostali domů, ale spalo se mi blaze. Probudím se odpoledne, znovuzrozený. Takhle se pozná dobré pití.