Vyznání lásky

Texasem projíždíme v napětí, dlouhá cesta v nás do varu uvádí věci, které měly zůstat spát.
Ale na konci naší pouti tě vidím šťastného. Pod vějířky vrásek dočista tvář malýho kluka. Natahuješ ruku. Rakety! Jsou skoro na dosah, buclaté kolosy.
Vítr na Boca Chica vane od jihovýchodu.
Myslíš na nekonečno, nezměrnou ledovou černotu, tenata rovnic, číselné vyjádření tlaku a teploty, když startovací plochu drtí zažehnutý pohon Super Heavy.
Když tě vidím takhle, hádky jsou nepodstatné, spálené ve splodiny, úplná historie.
Myslíš na Mars.
A já se ptám (známá melodie): je na Marsu život?
A vzal bys mě tam s sebou?

To, co píšu, jsou drabbles hanby. Protékají mnou dva prameny: dehet a smola. Komory srdce je pumpují tu do mozku, tu do údů, tu ústy ven: každopádně dobrého ze mě nevychází nic.
Zas a znovu se vrací jedna biologická potřeba.
Chtěl bych být táta, ale dehtem život nezplodíš.
Chtěl bych být táta, ale tátové dávají a chrání. Do mě se jenom odkládá.
Mezi dětnými přáteli stojím v koutě; to (z)dravá příroda třídí zrno od plev – dvě ruce, dvě nohy – přestože jsem obyčejný člověk a excentrickou schopnost mořského koníka nemám.
Mám alespoň zbraň, kterou bych mohl čistit, kdyby se mi zachtělo?

Sedím v portugalském kostelíku a chystám se mluvit s Bohem. Ne, nepil jsem.
Před kazatelnou šůruje babka, jinak je tu prázdno.
Šeptám Bohovi do ucha, jak tě miluju (strašně). Je mi zase dvacet – ne zase, pořád! - a zamilovanost se mnou mlátí ode zdi ke zdi. Dokonce i ta madona ve výklenku začne ronit krvavé slzy, jak je jí ze mě trapno. Ne, neblouzním.
Přidávám: o tom, jak víc dávám, než dostávám, jak hranice mého konsentu napínáš až k prasknutí, o slzách spolykaných polštářem.
Babka se narovná od ždímání hadru. „To naozaj vyzerá na riadného sviniara.“
Podíváme se na sebe, není mi do smíchu; ale slovenská uklízečka má hned oči jen pro krvácející madonu. S řevem vyrazí ven, za světlem.
Konečně jsme tu sami, Bože.
Začnu nanovo.

Je pátek. Povaluju se na pohovce v dobrém rozmaru, usrkávám ze sklenice vína a z ruličky jointa, a dívám se, jak cvičíš v domácích podmínkách. Mám chuť vstát a přivonět si mokrého podpaží, ale jsem na to příliš líný. Za chvíli možná dokonce začnu mňoukat.
Myslím na to, že mám vedle sebe spíš spolubydlícího než partnera, že mě ve skutečnosti nemiluješ, a proto naplňuju éter blábolením, jako to dělám vždycky, když tě mám na dosah a přece daleko.
„Myslíš, že se dá umřít na zlomené srdce?“
Něco funíš na trenažeru a pořád vesluješ jako zběsilý. Rád se na tebe dívám, ale nebaví mě, že se se mnou nebavíš. To srdce se asi láme mně.
„Přestaň už. Stačí. Už konečně docvič a pojď ke mně.“
Prý ještě pár temp.
„Pojď, nebo se přesunu do postele a budu si představovat, že mě tam ze tmy přepadává Pavel Batěk.“
„Já myslel,“ supíš, „že miluješ mě.“ Pár desítek temp.
„Miluju tebe i Pavla Baťka.“
„No, ale místo je jenom pro jednoho.“
To rozhodně odmítnu. „Moje srdce je široké. Pojmul bych vás oba.“ (Jednoho do zadku, druhého do pusy.)
Trénink je ukončen. Já vždy dosáhnu svého. Nahneš se nade mne jako uřícené zvíře a vezmeš mi jointa z prstů. Potáhneš a rozkašleš se, ještě pořád udýchaný. Ach, ty čerstvý padesátníku, kapacita plic už ti nestačí na cvičení a neřest. Snad tě nebudu muset křísit.
Svalíš se na mě a zamkneš mě v objetí. Cítím ho, jak mi buší do boku, je to trdum, trdum, trdum koně řítícího se po dostihovém závodišti. Hladím tě po vlhkém čele tam, kde kratičké vlasy ustupují zubu času.
Promiň mi, že jsem se před pár řádky tak rouhal. Nejsi pouhý spolubydlící a křísil bych tě tím nejpoctivějším dýcháním z úst do úst.
Je pátek večer a chci prostě jenom milovat.

Proháníme se létem. Bezstarostná jízda, to nám jde dobře. Bojím se návratu domů, ke každodennosti. To nám naopak moc nejde.
Zastavíme na docela vyprázdněném odpočívadle.
U špičky conversek mi leží použitý kondom. Rozhrnu písek, je jich tam víc. Celé pohřebiště potenciálu života.
„Proč zrovna tady šuká tolik lidí?“ podivuju se.
Pokrčíš rameny. Pohodíš hlavou. Vím, co to znamená – pojďme si taky šoupnout. Dal bych si, ale do Texasu cesta daleká, spousta hodin prosezených v autě, a to se mi moc nepozdává.
Podívám se nahoru. Do červeného, jako lopatkou odseknutého kaňonu zapadá slunce a má podobu obřího pomeranče.
Tak už vím.

Tohle je pohádka erbenovská, bez dobrého konce.
„Kdo jsou J. & K.?“ ptá se dítě pokrokových rodičů.
„To jsou princové, co se měli moc rádi,“ odpovídají pokrokoví rodiče. „Tak rádi, že se dokonce vzali.“ Nepřipouští, že si dětská mysl chce představovat princeznu prostě jen kvůli nadýchaným šatům. Ne, zlatíčko, takhle je to lepší, protože nepřející lidé potřebují vidět, že láska vzkvétá i jim navzdory, že jsme v nové době, kde už duha neznačí Noemu konec pohromy. Dítě nerozumí, ale pokrokoví rodiče se chvějí štěstím. Princové J. & K., vzorně oddáni (registrováni), v dobrém a ve zlém (dokud je chtíč nerozdělí), radost pohledět.

Už nejsem princem, manželem, už mě ani pokrokoví rodiče nedávají za vzor; nevěra mě o postavení připravila, a tak ze mě zase zbyl prostě jen teplouš, navíc teplouš penetrovaný, tedy ten špatný, ten, který nesmí darovat krev, ten, na kterého se logicky díváme skrz prsty, protože ten druhý, ten penetrující, si alespoň zachoval přirozenou, obdivovanou sexuální roli muže-dobyvatele (ale dobytek je i tak, míní lid).
Nedá se nic dělat, mé libůstky mi od huby neutrhnete, a proto opouštím toto mýtické místo, tento piedestal uplácaný z mrvy, bylo mi s vámi blaze; neohlédnu se, ale na špičky bot se také nedívám.