DMD č. 6. pro 6. 4. 2024. Téma: Já sama!

Sedí v koutě. Její pofňukávání nás vábí jako můry plamen.
Nechceme se jako onen hmyz spálit, tak se opatrně rozhlédneme kolem... nikde nikdo.
„Copak se děje?“ obrátím se k ní, zatímco Gwen vybaluje kapesník, v kterém skladovala snad kilo pepře.
„Jsou na mě zlýýýýýý,“ vzlykne dotázaná osůbka.
„Tvoje kamarádky z Jiskropšouku? No...“
„Vrána k vráně... oči nevyklove,“ podotkne San
„Nechceš kapesník?“ úslužně se nabízí Gwen.
„Néééé. Néééé! Všichni. Všichni jsou na mě zlí. Nikdo se mnou nechce kamarádit. Jsem tak osaměláááá!“
Vytrysknuvší vodotrysky hrozí významně přispět do celkové srážkové bilance místního kraje. Na Skotsko co říct.
„Ósaměláááá!“
Bublání.
„Se nedivim.“

Velká nadnárodní firma podnikající v informačních technologiích vypisuje výběrové řízení na vedoucího oblasti zabezpečení a ochrany dat pro mezinárodní klientelu.
V čekárně se sejde několik desítek uchazečů všech ras i pohlaví; odtud jsou po jednom zváni do kanceláře ředitele firmy, kde jsou důkladně prověřováni po pracovní i osobnostní stránce.
Pohovor zahajuje vedoucí personálního oddělení sérií klasických chytáků, a nakonec se ptá jednoho z uchazečů: „Zkuste mi v jedné větě popsat, proč byste měla být právě vy vedoucím zabezpečení?”
„Já sama jsem se před dvěma dny nabourala do vašeho počítače a sama sobě jsem vašim jménem zaslala pozvánku na tento pohovor.”

Poprvé se stala královnou v patnácti letech, českou a polskou zároveň. Byla šťastná? Kdo ví. Za dva roky byla vdovou s čerstvě narozenou dcerou, vyhnaná ode dvora příbuznými.

Když za rok zemřel její nevlastní syn Václav, věci se daly do pohybu. Rychle jí našli druhého manžela a krále (zlí jazykové tvrdí, že by dal raději přednost její nevlastní dceři Elišce, ale nebyl čas na papežský dispens). Byla šťastná tentokrát? Kdo ví. Po roce byla vdovou podruhé.

Sama se usídlila ve "svém" Hradci, na trůn pomohla prosadit krále Jana. Už se nevdala.

Sama nakonec nezůstala, a napotřetí snad byla opravdu šťastná.

Nehnutě seděla u stolu.
Vladař? Hnusný krutý dráb! S armádou obsadil zemi a… zakázal magii.
Všechny nositele magie prohlásil za nelidi. Vyhnal je. Poštval proti nim lidi. Tady, kde se nemagickým rodičům rodí magické děti. Vojáci je hledali a sbírali jako vadná štěňata. Nikdo nevěděl, co se s nimi stalo. Rodiče se děti snažili chránit, ale magické nehody se utajit nedaly.
Už dvanáct let pomáhala pašovat magické děti ze země. Riskovala, ale jen ona sama.
Mikael. Jak ho mohla přehlédnout? Teď má ovečku ve vlčích spárech.
Říkají si Strážci světla. Spíš jsou strážci pověr. Vrazi.
Mikaeli, vydrž. Pomoc přijde.
Doufám.

Černý závoj se marně snaží zamaskovat můj smutek.
Všechno mi ho tady připomíná. Známá vůně, prázdná židle, noviny, které už nikdy nerozevře i ta vajíčka na měkko, jež tolik miloval. Každá myšlenka spojená s ním je jako vzácná perla. Honem zavřu oči. Ale vzpomínky nejsou jako šperk, který se snadno zaklapne do etue. Vyskakují mi v hlavě jako luční kobylky v trávě. Ach drahý, tolik mi chybíš.

Oknem svítí sluníčko. Chce prozářit temnou současnost i budoucnost. Jako by říkalo: „Podívej, za stolem se směje tvoje sluníčko."
„Ham! Já sama,“ domáhá se jídla, které odmítáš. „Už kvůli děcku se musíš vzchopit."

Někteří lidé se nepoučí a nepoučí a nepoučí.
Tess lezla na věž. Už zase.
San a Gwen ji pozorovaly z nádvoří. Venku pršelo. Už zase.
"Nechtěly sme jí napsat tu plošinu na mytí oken?" zeptala se San.
"Chtěly. Prý ne, to zvládne. Zdivo je vydrolené a Spíďa jí půjčil rukavičky."
"Půjčil?"
Gwen koukla po San pohledem, který by vydal na čtyři knihy a sedm hollywoodkých trháků.
"No ale neměly bysme tam aspoň..."
"Nechce. Prý sama. Samota a soustředění."
"Ale co když..."
"Nahoru nespadne a dole ji najdem, ne? Neboj, San. Koukni."
Pod Tess se na okamžik zamihotalo Silové pole.
"Jistim."

Ticho prořízne ostrý hlas: „Sama jsem to kouzlo prověřovala a bylo v pořádku!“
Liškomágové se náhle ocitnou mezi elegantními třpytivými vitrínami.
Po naleštěné mramorové podlaze přibíhá holohlavý muž v černém sametovém hábitu. Nervózně mžiká: „Odpusťte tu nepříjemnost, nechápu, co…“
„To nic,“ usměje se Evžen.
„Velenínský, k vašim službám,“ uklání se druhý čaroděj.
Černovláska z pokladny postaví na mahagonový stolek broušenou karafu s koňakem a skleničky: „Prosím, pánové, můžete přejít k jednání. Já sama se postarám o mladého pána.“
Bořek neví, kam koukat dřív. Na sloupky zlatých mincí na stolku? Na překrásné karneoly na jemné saténové podušce? Do výstřihu květovaných šatů?

Gwen seděla před zrcadlem a před ní ležel datapad. Zobrazoval, pořád dokola, detailní video výroby oslňujícího účesu. Gwen seděla, hypnotizovala obrazovku a přerovnávala hřebeny, kartáče, spony, sponky, gumičky a jiné kadeřnické pomůcky. Keraštuk například.
Gwen se zhluboka nadechla, popadla hřeben a zabořila ho do svých vlasů. Tedy do paruky, kterou měla na hlavě. Vlasy byly černé, lesklé, husté a veledlouhé.

* o tři hodiny později *

Pootevřenými dveřmi nahlédl Mossi. Gwen ležela na zemi a lámala hřeben na kousky. Šestý.
"Nechceš pomoct?"
Mossi bystře uhnul hozenému fénu.
"Nechci!"

* o další dvě hodiny později *

"Mossi?" ozvalo se slabě zpoza dveří.
"Už běžím, generále!"

Jedna z dávných vzpomínek: koukám jak máma zkoumá rozložený magnetofon. Nehraje, co s tím? Máma rozmontuje kryt a pustí se do mechanismu.
Dopředu v čase: máma vyměňuje kohoutek. Maluje chodbu. Natahuje koberec v obýváku (s tím se muselo počkat až se brblající otec laskavě zvedne z gauče a zmizí do kuchyně). Maluje kuchyni (otec přesunut zpět do obýváku). Opravuje na zahrádce kolečko a čistí pumpu. Sama. Pokaždé sama.
Současnost: dáváme si spolu čaj. Seberu odvahu.
- Mami? zeptám se. K čemu byl vlastně dobrej můj táta?
Máma se zasměje. Hrnek cinkne o stůl. Pak zamyšleně:
- A víš ty, že ani nevím?