DMD č. 6. pro 6. 4. 2024. Téma: Já sama!

Jadwiga chová svou první pravnučku, jenže Helenka má oči jen pro svého Heňa, jak říká Henrykovi. Vybrala si jej jako svého ochránce, jen v jeho náruči může jít do stáje ke svým milovaným koním. Kam Heňo odchází? strne Helenka. Naštěstí se hned vrací a nese něco velkého, hranatého, přikrytého pláštěm. Staví to na zem a nakukuje pod plášť.. Helenka natáhne ručku k té tajemné věci a volá: „Babi, tam!“
Jadwiga ji postaví na zem a zvědavá holčička udělá první samostatné kroky. Přicupitá k Henrykovi a chce sundat těžký plášť, Henryk musí pomoci. Zpod pláště vykoukne… kůň. Grošovaný. Dřevěný. Na kolečkách.

Své dívčí sny pohřbila dávno a daleko. Nečekala zázraky. Musela se postarat o sebe, o všechno.
Byla laskavá k těm, co jí křivdili.
Vyrovnaná, když jí pukalo srdce.
Její vlídnost zahanbovala.
Dávala nezištně. Nikdy nic nežádala.
Nežádala?
Odmítala ohleduplnost. Děsil ji soucit. Byla silná. Silná...
Obracela se zády, aby skryla slzy.
A on nebyl ten pravý. Nevěděl, jak říct...
Nedokázal říct vůbec nic.
Dotkl se jí. Zlehounka položil ruku na místo, kde končila záda a začínal módní diktát*.
Nebyl to zázrak. Jen malý krůček kupředu.
Byl tam. Vedle ní. Připravený být součástí jejího světa, až ho v něm bude chtít.

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás ve školním depozitáři. Vaše písemná práce nedopadla nejlépe a vy doufáte, že vám umožním si ji vylepšit?
Velmi rád, pokud se budete svědomitě připravovat na hodiny. Mít pětku z reprodukční soustavy člověka je totiž vskutku obdivuhodný kousek.
Člověk je z hlediska reprodukce poměrně nekomplikovaný tvor. Má dvě sady chromozomů, je tedy diploidní, haploidní jsou pouze vajíčka a spermie. Vznikají meiózou.
Naprostá většina mnohobuněčných organismů, samozřejmě, člověk je mnohobuněčný, je diploidních. Existuje ale výjimka, roztoč Brevipalpus phoenicis blue, kde se haploidní samice množí partenogeneticky. U tohoto tvora má věta Já sama! úplně jiný smysl, že?

Díval jsem se na koně co nám přivedli. Jistě měli jsme vozový park, ale pro některé úseky byli pořád lepší koně.
Vyhlédl jsem si vraníka s bílou lysinkou. Přesně ten typ, co vás upoutá. Jak kůn z obrázkové knížky. Namířil jsem si to k němu, když jsem ji spatřil.
Škaredá sivá klabonosá klisna, co se pásla v rohu ohrady.
Fascinovala mě.
Pomalu jsem změnil směr.

Došel jsem k ní a usmál se.
Loupla po mě okem a pak mi bleskovým pohybem ukradla čapku a posadila na kobylince.
"Potvora, že?"
Odfkla si.
Krok ke mě.
Natáhl jsem ruku.
Nevolal.
Šla sama.

Helly se narodila na dlouhém mnohoúhelném stole v nepopsatelné zasedačce bez oken. Z ničeho něco. Všechno nejlepší ke vzniknutinám, Helly, jako by neobratně říkal hlas z reproduktoru na stolní desce.
Stejně jako jiní právě narození neznala své příjmení, darem jí bohové korporátu svěřili jen iniciálu. Neměla rodiče, neměla domov, domácí mazlíčky, přátele, milence, koníčky, oblíbenou hudbu. Byla sama způsobem, jakým nebyl sám nikdo před ní. Cítila prázdnotu tak plnou, že ji přiváděla k pláči.
Úzkost v ní křičela, že musí pryč. Musí zmizet, musí se osvobodit od toho zlomyslného boha, co jí dal vzniknout právě v tomhle chladném geometrickém světě.

Když byly Elizabeth tři roky, Edward a Sarah s ní procházeli obdobím „osamostňování“.
„Hej, já to udělám sama!“
„Elizabeth, to je ostrý nůž!“
„Dám ti tenhle. Je příborový, ale sýr je měkký. Tak ukaž, jak to umíš.“
Když jí bylo sedm, bojovali s prepubertou.
„Nevidím důvod to dělat!“
„Některé věci se prostě dělat musí!“
„Důvod je, že když je nebudeš čistit, zkazí se a budou bolet. Je to na tobě.“
Třináctiletá Elizabeth se nevěřícně podívala na Siriuse, když ji posadil za volant.
„Jako vážně můžu? Sama?“
„Já se naučil řídit ve dvanácti. Ukrad jsem tátovi auto. Tohle je lepší, ne?“

Byla to skutečně výzva.
Marně jsem vzpomínala na tepláčky s laclem, co jste na ramenou zapnuli na knoflíky a dítěti nelezly plíny ani dupka. Podle fotek z dětství jsem s nimi prožila celé své batolecí období.
Jenže nová doba si žádala moderní trendy. Nejsme přece "sto let za opicemi", hlásaly reklamy na dětské oblečení.
Ale co dělat, když místo malého boubelatého robátka se zrovna vám narodí žížala.
Oba kluci mi z konfekční velikosti prostě vypadávali.
Nezbylo, než vytáhnout stoj, nůžky, staré džíny, náplety a kamarádku poprosit o konstrukci střihu.
Šila jsem si na kluky sama.
A nejen kalhoty.
S kapsama!

Cítí, že je na konci sil. Jedna vlna střídá druhou a přemáhá ji nepotlačitelné nutkání tlačit.
"Už to nezvládnu. Chci umřít," vzlyká. Hlavou jí probleskne myšlenka na umělé dělohy.
"Jsi na konci, už to nebude dlouho trvat," konejší ji Freya. Vnímá, jak ji porodní bába laskavě pohladí bok. Teplo její dlaně jí vlije trochu energie do těla, než ho sevře další kontrakce.
Její miminko se pomalu rodí. Cítí, že ho Freya chce zachytit, ale zarazí ji.
"Já sama," zasténá uprostřed ohnivého kruhu bolesti a vzápětí má v ruce hlavičku. Magický dotyk.
Tohle by nikdy nevyměnila za všechny umělé dělohy světa.

Démon stiskl rty, zatímco rychle překročil práh knihkupectví.
Téměř rok sem nevkročil.
Byl v kontaktu s Muriel, jistě –⁠⁠⁠⁠⁠ nemohl nechat to ptáče napospas světu samotné –⁠⁠⁠⁠⁠ , občas se dokonce objevil přímo na Whickber Street. Ale nechodil dál.
„Inspektorko Constáblová! Případ k vyřešení,“ zavolal do nepříjemně povědomého prostoru.
„Pane Crowley! Víte, že nejsem-,“ oponovala z povzdálí. Pak spatřil známou andělskou tvář. „Ach, přinesl jste mi dárek k úmrtí Spasitele?“ Zaujatě hleděla na zbytky kraslice v jeho rukou. „Nebývají malované jen zvenčí? Upadlo vám cestou? Nosí se i pět dní po Velikonocích?“
Otevřel ústa a-
Zarazila ho důrazně vztyčeným ukazováčkem.
„Ne! Já sama!“

"Takže jsme dostali od profesorky McGonagallové úkol přečíst si nějakou knihu o magických zvířatech. Můžou to být třeba Fantastická zvířata a kde je najít od Mloka Scamandera?" zeptal se Ron.

"Fantastická zvířata mě také napadla jako první," odpověděla Hermiona," půjdeme do školní knihovny je tam najít."

"Tam jsou ale tisíce knih. To tam strávíme týden," odvětil Ron.

"Já tu knihu tedy najdu sama!" řekla mu na to Hermiona.

"Už ji mám," vykřikla za pár vteřin.

"Tak rychle?" zeptal se překvapeně Ron.

Hermiona obrátila oči v sloup a znuděně mu na to odpověděla: "Rone, knihy jsou v knihovně seřazeny podle abecedy."