DMD č. 6. pro 6. 4. 2024. Téma: Já sama!

Fregata brázdila obvyklou lodní trasu. Pravidelný řád měřený údery zvonu tišil rozbouřenou morálku. Frances posádce nic neslevila. Po týdnu už mužstvo šlapalo skoro jako hodinky. Přesto stále vnímala vlny nesouladu. Kradmé pohledy. Gesta. Vyhýbavý pan Milton. Ztichlý šepot kdykoliv se objevil první důstojník.
Měl být její pravou rukou.
Nebyl.

Milton se vrátil z hlídky. Odložil klobouk. Kabát však nesundal. Jeden ze starších chlapců k němu přisedl.
"On ti nedá pokoj."
Milton pokrčil rameny a otevřel knihu.
"Bene, měl bys to říct. Kapitánovi."
Milton šlehl po kamarádovi pohledem.
"Má svejch starostí dost. Nejsem žádná slepičí prdelka."
Svoje problémy musí vyřešit sám.

Sama si uvařit, podat daňové přiznání i naštípat dříví. Odstěhovat se od rodiny hned v osmnácti. Neběhat za doktorkou kvůli každé rýmě, vždyť to se vyleží. Jít sama na puťák a nikomu neříct kam, aby mi to náhodou nerozmlouval. Být nezávislá.
Kdy se to zvrtlo, kde se stala chyba? Kdy jsem překročila jakousi neviditelnou hranici? Kde se vzal ten strach milovat (protože co když pak odejdeš?), strach se nechat objímat častěji než objímat (protože co když ti ta nerovnováha bude vadit?), strach brečet, říct si o pomoc a prosit tě, ať se neloučíme - strach potřebovat?
Netuším. Ale bát se nechci.

Olympa stála, prudce oddechovala, srdce jí bušilo jako o závod, z očí jí šlehaly blesky. „Málem jsem dostala infarrkt! Peřřiny mokrré, špinavé, plné chlupů! Fofrrem dolů z naší postele, ty přříšerrný pse, jinak tě vlastníma rrukama uškrrtím!!! Kde ses tu vůbec vzal?“
Tesák seskočil a se schlíplýma ušima a staženým ocasem se jí přišoural k nohám, jako jedna velká omluva.
Hagrid se posadil a konečně zhluboka nadechl. „Von asi někde chyt moji stopu, jak sem se byl podívat k vohradám na zvířata. Muselo mu už bejt strašně smutno, chudákovi malýmu. A přišel se přivítat. Tak mu to, holka, přeci vodpusť…“

Bedřiška byla horlivá a ochotná. Bohužel taky rychleji jednala, než myslela, a většinou dvakrát řízla a pak teprve měřila.
Když se jednou na záloze nudila k smrti, poněvadž nebylo do čeho píchnout, navrhla, že půjde píchat tágem do výhybek – během večerního zatahování se vytvořila fronta a zavaděčka řidičům rozhodně přišla vhod.
Tedy do chvíle, než jednomu zelenáčovi přikázala, aby zajel jenom k vrátnici, to stačí, přece nebude přejíždět celou harfu, aspoň ušetříme čas.
A tak každý podvozek zamířil na jinou kolej. 15téčko se rozlámalo jako sušenka, které dělalo reklamu.
Bedřiška skončila.
Ale nevzdala to.
V Ústředních dílnách teď dělá výhybkářku.

„A’ba! Jaký krásný koníček! Ten je pro mě?“
Chce jí pomoci do sedla. S vehemencí osmi let zaječí já sama! a už se na něj škrábe.

„Nerozumíš? Chceš poradit?“
„Ne, ne, nepomáhej mi,“ řekne netrpělivě dívenka a přejíždí prstem po řádcích perského textu. „Já sama.“

„Jsi si jistá? Ten Peršan Rashne je pěkně mazaný. Počkej, podám ti náš vzorník…“
„Já sama, a’ba,“ usměje se. Přece umí obchodovat.

Jerišské růže na hranici vábivě voní.
Templář s vážnou tváří a jizvami pod okem vykřeše plamen.
„Já sama,“ zašeptá uslzená mladá dívka, vezme od něj louč a přiblíží ji k tělu svého otce.

Po útěku z haly se rozdělili a pokračovali každý na svou pěst.
Mael dorazil domů za dvě hodiny, unavený, ale s dobrým pocitem.
"Vidiš, dokázal jsem to docela sám!"
"Pravda, byls to jen ty."
Zamyslel, se a pozvolna znervózněl.
"Pětina kuřat sežere návnadu na krysy a roztečou se jim vnitřnosti."
"Eh?"
"Druhou pětinu rozsápou orli a jiní dravci - dva páry orlů i s mláďaty kvůli tomu uhynou."
"Jak?"
"Třetí pětinu požerou mývali, vlci, toulaví psi - i díky tomu se v oblasti přemnoží potkani."
"A zbytek?"
"Nimrodi, dopravní prostředky, děti s klackama, úzké prostory, vzájemné soupeření, hlad, nemoci."
Marně chtěl usnout.

V partě cigánských děvčat vypadala třináctiletá Jaruška jako reklama prací prášek. Andílek v otrhaných šatech. V okrádání nepřekonatelná. Zamrkala na trafikanta, zatímco parťáci mu pod rukama ukradli denní tržbu. Ale bylo jí to málo.
A tak ji představili jistému Vladimírovi.
"Nic to není, jen mu pohoníš a dá ti pětistovku," přesvědčovaly ji kamarádky.
Vladimír ovšem okouzlen zlatými vlasy, velkýma očima a probouzejícím se ženstvím malé Jarušky nezůstal jen u ruční práce. Když dokonal, oznámila mu, že zaplatí aspoň trojnásobek, nebo volá policii.
Ve snaze ji umlčet uklouzl sedmaosmdesátiletý dědek v kuchyni po vylitém kakau.
Rozmlátila mu hlavu kladivem.
Úplně sama.

Plachta se zatřepetá ve větru. Přitáhnutí otěže a zase se nadouvá do hladkého tvaru.
Voda bručí pod přídí.
Vzduch se zalyká vůní moře. Svobodou. Klidem, mírem.
Tady ano.
Nebezpečí jsme nechali za sebou, nakratičko.
V takovouhle noc, v takovémhle větru kormidelníka skoro nepotřebuju. Dokázala bych plout řízená pouhou myšlenkou; kormidlo? K čemu.
Znám to tu, kotviště se blíží. Záblesky majáku na levém břehu zátoky jsou čisté a pravidelné.
Na pravém břehu je tma.
Vládne odliv. Nebezpečí?
Napravo cosi zabliká a opravdu; kratší záblesky se přidávají k těm delším.

Teď už to dokážu.
Sama a přece nikdy ne. Jako každá loď.

2023, Londýn

Detektiv inspektor Shahara Hasan dostala od života rozdané ty nejhorší karty.
Žena, dcera emigranta, muslimka a svobodná matka.
Svět jako by se od dětství snažil Shaharu zlomit, ale místo toho pomohly ústrky a překážky stvořit člověka tvrdého jako skála.
Za vše vděčila jen sama sobě.
Naučila se být hrdá. Žena, muslimka, matka.
Když si poprvé oblékla uniformu, už nebyla ani jedno z toho. Uniforma jí pomáhala nosit hlavu vztyčenou a jen díky uniformě objevila Shahara schopnosti, které do té doby nemohly vyniknout. Její intelekt a fyzická síla pomáhaly chránit takové, jako bývala ona sama.
A pak zachránila svět.

Jen naslouchej šeptání hadímu. Syčení mé v uších zní jako zpěv sirén, jež tě hází do vln neklidu. Výhní ukovaný cejch pohlazení cítíš na kůži až krůpěje potu orosí těžce tvé čelo. Nemůžeš dýchat – vzduch se změnil v olovo sedící na prsou, zalkává; omotává se kdesi v útrobách černou stuhou beznaděje. Pach strachu rozbušil srdce, toho plachého koloucha, který teď utíká do mého pichlavého náručí. Lapen do sítí pavouka zlomyslnosti tkáš plány, blednoucí pod svitem nenávisti. Duši zaprodáš, duši zradíš – v mé přítomnosti pak poklekneš, otrok bez pout přec otrokem se státi má. Hlava skloněna hluboko klesla, oko bezmocně pláče.