DMD č. 6. pro 6. 4. 2024. Téma: Já sama!

"Je u sebe?"
"Jeho Eminence si nepřeje být rušena."
"Neptal jsem se, co si přeje." Kapitán odstčil komorníka a otevřel dveře. Uviděl ho hned. Seděl za stolem, ale nepracoval. Upíral pohled na jedno z křesel a v očích měl výraz někoho, komu se zhroutil svět.
"Je mi to líto," řekl kapitán bez pozdravu.
Richelieu tiše vydechl. "Díky."
"Prý to byl jed."
"Ano, určený pro mě."
"Zachránila vám život."
"Ano," znova povzdech.
Treville stiskl rty a pak otevřel tlumok, co sebou hodnou chvíli poněkud mlel.
"Něco jsem vám přinesl."
S tím posadil na stůl malé zrzavé kotě.
Ke kardinálovi došlo samo.

„Takhle brzy jsem tě nečekal. Všechny jsi ještě nemohla stihnout zachránit… Něco se pokazilo?“ zjišťoval Sirius, když nalezl Hermionu doma.
„Ne, všechno funguje přesně, jak jsi popsal,“ uklidňovala ho. „Ale… asi bych ráda s někým z nich strávila víc času. Popovídala si s nimi a tak. Prostě tam byla sama za sebe a ne jenom jako tajemný zachránce.“
„To samozřejmě můžeš, musíš si ovšem dát pozor, aby ses tam nespřátelila až moc. Tvůj skutečný svět je tady,“ upozornil ji, i když mu bylo jasné, že ona chápe pravidla magického artefaktu a světů, které díky němu může navštívit, lépe než on.

Arthur L. Finkelstein seděl dvanáct minut s hlavou zabořenou v dlaních, hodinu venčil psa, dvě hodiny uklízel.
Jeho nedostatečně zisková série detektivních příběhů pro děti dostane poslední šanci.
Stačí, když se v ní začne vraždit.
Nevzdorovala však jen Arthurova morálka, ale i hrdinka Jenny.
Právě se chystala vlézt do staré šachty.
Což vyžadovalo zprovoznit nebezpečný výtah.
Arthur to nemohl dopustit. „Proto se Jenny rozhodla požádat o pomoc zodpovědného dospělého,“ napsal.
„Koho?“ namítla Jenny. „Máma má problémů nad hlavu, děda je sice u policie, ale mé teorii by neuvěřil. Mám páčidlo a baterku. Poradím si.“
Arthur opět zabořil hlavu do dlaní.

Svět se s ním točil a bylo mu zle, necítil už nic z toho odhodlání, které měl při objevení viteálu. Ach, bože, kde jenom Krátura vězí? Měl se přece hned vrátit!
A ta příšerná žízeň. Matně si vzpomínal, že se k jezeru nesmí přiblížit, ale vyprahlé hrdlo volalo stále naléhavěji. Jen malý doušek neublíží...

Ledově ztuhlé hnáty ho strhly pod hladinu a rozpoutalo se peklo. Pokaždé, když se jim vytrhl, další pár rukou ho táhl níž. Voda mu vnikala do plic, a všechno upadalo do temnoty. Že ho za zápěstí chytla další ruka už ani nevnímal.

Tahleta ale trhla nahoru.

Otevřeným oknem vstoupí do pokoje lehký vánek, pískání gondoliérů a chuť moře. Slaná na jejích rtech, slaná na tvářích.
Hvězdy tančí na laguně a ona zatne prsty do drapérie a potisící si zakáže myslet na jiná světla na jiné vodě.
Na Petrohrad, na minulost, ve které zpívala a tančila, zářila, opěvovaná, obletovaná, šťastná.
Kde jsou ti milenci, které navlékala na nit svého mládí jako perly? A proč se nikdo z nich nestal manželem?
„Sama jsi to chtěla,“ zní jí v uších vlastní hlas.
A teď, když bílé noci zrudly, v doživotním vyhnanství jí zvony svatého Marka odbíjí rozsudek věčné samoty.

Tonda si evidentně nepřipouštěl, že ho do tý hlavy někdo praštit musel. Nevylučoval jsem nepovedenou vykrádačku, ale ten rozbitej zátylek! To nevypadalo, že tam Tonda lupiče nachytal, to vypadalo zcela úmyslně, což zvyšovalo pravděpodobnost, že to byl někdo z rodiny.
Nejpodezřelejší mi přišel Aleš, přece jen seděl, na něj se časem taky podívám, teď jsem se snažil vytěžit maximum z pozorování Míly. Zpovídal ji Ferdův novej šéf. Moc toho z ní nedostal, o chodu dílny nevěděla nic, o Tondově rodině jen málo. Nepůsobila spontánně a upřímně, ale možná to byla nacvičená póza marketingové pracovnice. Zvládla by fyzicky tu vraždu sama?

Jsem dítě v matčině náručí. Jsem mladá dívka, zpívající do větru pouště. Jsem matka, truchlící smrt svého syna. Jsem stařena, dávající rady. Jsem prorok, jsem fremenka, jsem aristokratka, jsem Ctihodná matka, jsem osamělé dítě, jsem výkřik ve tmě.
Jsem moje matka, moje prabába, jsem... kdo vlastně jsem?
Tisíce hlasů na mně křičí skrze duny. Ani okamžik klidu, ani špetka samoty.
Jsem nádoba nesoucí moudrost minulosti, vědma vidící budoucnost. Ale kdo jsem já sama? Kam zmizela ta malá divka, skrývá se ještě pod nánosy písku?
Nechte mně být, ztište vaše nářky, dovolte mi existovat bez vás!
Chci být sama! Sama... SAMA!

"Vyžaduješ asistenci?"

"Ne, ne, já sama! Já to zvládnu!"

"Dobrá," Morfeus sepnul dlouhé bledé prsty a pozoroval mě, ve hvězdných očích jiskřičky pobavení.

Odolala jsem pokušení vypláznout na něj jazyk a soustředila se. Snažit se pozměnit sen bylo obtížné, dokonce i pro lucidního snílka.

"Nejsem zběhlý v lidských výrazech, ale věřím, že podobně se tváří jedinci trpící zácpou."

"Hej! Je to těžší, než vypadá."

"Ne doopravdy," jedním mávnutím ruky Morfeus vytvořil ladného koně. "Teď ty."

Zkusila jsem to. Výsledkem byl chromý křeček.

Morfeovy rty zacukaly. "Vidím, že ani zoologie není tvou silnou stránkou."

"Nesnáším tě."

"Ne, to není pravda."

"... Možná."

Vila je bez něj jakoby bez duše. Zase. Tohle přeci dělává, mohla si vila už zvyknout (a ty taky). Díváš se z balkonu na večerní moře. Ano, Dickie čas od času mizívá za obzor. Jenže -
(to byla děvčata z městečka, a to se pokaždé vysvětlilo)
- vrací se, kdy slíbí.
Ozvěna tvých vlastních kroků v hale.
Poslední vlak z Neapole přijel v poledne. Ještě nepanikaříš. Ne?
Od holek se vždycky vrátil. Je to teď jiné tím, že jel s tím
(teploušem)
podivným Ripleym, z kterého máš husí kůži?
Jsi na to sama, na strach, na stesk, i na tu zatracenou vilu.

SOL 122

Tak jo. Žiju. Přežil jsem výbuch Habu. Přežil jsem taky písečnou bouři, probodnutí anténou, výbuch hydrazinu, rozbitej skafandr i příšerný disco kapitánky Lewisové.
Nepřežily ovšem moje brambory, bez kterejch co? Nepřežiju já.
Jsem v hajzlu. Absolutně v hajzlu. Mám hlad, všechno bolí a člověka jsem neviděl už 116 dní. Marsovskejch dní. Začíná mi z toho hrabat. Fest.
V roveru zbyla poslední flashka. Martinezova, takže ne disco. Snad mě povzbudí, abych chvíli nemyslel na tu podělanou samotu… Martinezi, spoléhám na tebe!

All by myself, don't wanna live
Don't wanna be all by myself anymoooore!

No to si děláš prdel.