DMD č. 6. pro 6. 4. 2024. Téma: Já sama!

"Babičko, povídej nám, jaké to bylo, když jsi byla mladá!"
Babička spokojeně přehlédla drobečky, pečlivě naskládané jednoho vedle druhého, a spustila: "Tenkrát jsem měla na starosti celý dům. Nikdo jiný nehlídal, aby nedošlo ke zkratu a k požáru. To dneska, dneska už je to jiné. Už nás ubývá, víte?"
"Ano, babi. V domech jsou jističe a proudové chrániče. Ale to neznamená, že my pojistky patříme do starého železa!"
"Nepatříme. Jen jsme se vyvinuly. Zmenšily. Vy budete mít jednou na starosti měřící přístroje. Přepálíte se, abyste je zachránily. A teď spát, zhasínám," skončila babička pojistka a trochu se povolila v závitu.

Když je moc lidí na jednom místě, necítím se dobře. Támhle si něco špitají. Mluví o mně? Nebuď blázen, proč by mluvili o tobě? Možná dělám něco špatně. Ale co? Nevím. Bojí se mi říct, když je něco v nepořádku. Nechtějí mě rozhodit. Kéž by mi to řekli. Nechci to kazit, jenže já opravdu nevím! Ne, tohle se nedá vydržet. Nejistota mě svírá, špatně se mi dýchá a ruce se mi třesou. Musím zmizet, musím pryč. Být chvíli sama. Nemuset myslet na druhé, nebát se, že jim ublížím. Bude stačit pět minut? Ani pět hodin nebude dost. Potřebuju být sama.

Nedivil jsem se, že to byla právě Fiona, kdo mne první z Oberonových dětí požádal, abych ji naučil kreslit vlastní Trumfy.

Zvolila rozkošný pavilonek u pobřeží Begmy, který kdysi navštívila. Skicovala rychle, na čele jí perlil pot, jak držela v mysli Prvotní Vzor. O pomoc nežádala a já ji nevnucoval.

Z čerstvého Trumfu zavanula slaná vůně.
Fiona spokojeně prošla a ke mně do pracovny šplíchla voda. Něco nehrálo. Zavřel jsem oči a trochu v duchu počítal. Jistě. V Begmě je právě příliv, takže pavilón od pevniny dělí obzor plný mořské vody.
Smál jsem se dlouho, než jsem vytáhl Fionin Trumf.

Ale co když…”
Katara si povzdechla. Všechny děti v jednou chvíli došli do toho období, kdy se bez přestání ptaly. S vlastními to zažila třikrát. A tohle byla navíc Avatar. Samozřejmě měla otázky.
To neznamenalo, že už z nich Kataru nebrněla hlava.
Klekla si před Korru.
“Poslouchej.” Korra se zatvářila tak soustředěně, jak jen čtyřleté dítě dokáže. “Když něco nebudeš vědět, budou při tobě všichni Avataři, co žili před tebou. Nikdy nebudeš sama.”

Nemohla vědět, co se stane za pár let. Stejně se Kořře chtělo trochu smát, když se její předchozí životy rozplynuly a ona zůstala osamělá ve vlastní hlavě.

Vetinari by ho býval měl na koberečku dřív, než mu o té druhé vraždě stačili říct jeho vlastní lidé. Tenhleten nablýskaný ňouma mu klidně řekne jen „vy to vyřešíte, veliteli". Ale on to tak nenechá. V jeho městě nikdo počestné dámy z váženého cechu na kusy rozřezávat nebude.
A teď se v péči Igorova bratrance Igora zotavuje paní Brutálie. To jde do tuhého.

O dvě hodiny později měl v márnici tělo pokryté ranami ve tvaru papouščí hlavy, v cele pachatelku třetí vraždy s plným doznáním a hlavu plnou záhady, jak to navléct, aby ji mohl s omluvou a poděkováním pustit.

"Každé, i zdravější jídlo, když je vařeno nesprávně, může být velmi nezdravé."
"Pane, mám čtyři vnoučata, důležité je, aby to chutnalo, děcka to vyběhají."
"Chutnat může i zdravá strava, máme spoustu možností zdravých dochucovadel. A na pohyb bych se extra u vnoučat nespoléhal, máme jinou dobu a děti jsou hodně líné."
"To já mám vnuka, co cvičí, a vždycky když naseká dříví na celou zimu, tak pak sní strašně moc. Je to správně?" ptá se dědeček vepředu.
"To ano, čím větší výdej, tím musí být větší příjem."

Prásk! Pod dítětem praskla židle, a jeho babička si uvědomila důležitost zdravé stravy.

Možná, jen pro jistotu, by se měla někoho zeptat, jestli by to kouzlo nezkontroloval. Přece jen už nečarovala tak dlouho... A tenhle obor vážně není její šálek kávy! Ale pokoušeli by se ji odradit. Musí to zvládnout sama. Nedokázala snad poslední roky, že je samostatná, přesně jak chtěl? A nebylo to nakonec to, co mu chybělo? Ta její závislost? To pohlazení ega, když si nevěděla rady?
Kdepak, nikomu o tom neřekne. Ani holkám. Snažily by se jí v tom zabránit!
Opatrně vezme pinzetou vlas ze zkumavky, nacpe ho do křišťálové lahvičky a zalije lektvarem. Zamumlá zaklínadlo.
Děj se vůle její.

„Vaše Výsosti, neměla byste dělat takovou práci…“ přešlápla nervózně nová služebná, která měla na starosti zahradu.
Nevaia s úsměvem vzhlédla od záhonu. „Královnino zákoutí je moje pýcha a radost. Bez mého výslovného svolení tu nikdo nesmí ani vytrhnout plevel. Starám se o ni jen já sama.“
Služebná střelila očima k budovám, jako by se bála, že se vynoří král a dá ji zmrskat.
„Můžete zalít tulipány,“ slitovala se nad ní Nevaia.
Žena vyrazila pro konev. Nevaia se opatrně rozhlédla, utrhla nejbližší rostlinu a schovala ji do kapsy.
Donutili ji provdat se za krále, ale dát tomu monstru potomka ji nedonutí.

Taky si děláte seznamy úkolů?
Na nákup, na úklid, na práci, na školu...

Snad abych fyzicky nevyšla z formy
po celý týden pak plním své normy.

WC štětka v jiných rukou je jak zubní párátko,
po mé kúře dezinfekční lesk jak blesk je zakrátko.

Vyvěsím a do komínků dokonale složím prádlo
a v kuchyni u sporáku připravím fakt skvělé "žrádlo"!

Podlahy i prach mám setřený rychleji,
snad je to naučím... neztrácím naději.

Umýt vnější okraj vany a vyčistit dlaždičky,
na to jiní zapomenou, nebo šetří ručičky.

Nikdo práci neudělá lépe, než já sama,
asi jsem fakt dokonalá, nebo prostě lama. :-)

Telepatické skeny jsou nepříjemné z principu. Za normálních okolností ale neodrovnají vás ani telepata.
Normálních.
Kdyby to aspoň k něčemu bylo…
Zvednu se na loktech. Zase se mi spustí krev z nosu. Krucinál. Můžu takhle vykrvácet?
Adam Tichavský mi přitiskne k čelu studenou mokrou utěrku. „Nechápu, proč jsi chtěla zajít tak daleko.“
„Nemůžeš.“ Neprobudil ses vedle rozsápané mrtvoly.
Adam sundá z topení deku a přikryje mě.
„Díky.“
„Aspoň něco můžu udělat já pro tebe.“
„Musím ti tu vrátit mikinu.“
„To počká.“
„Ještě jeden sken zvládnu. Proměním se…“
„Nemusíš všechno dělat sama. Zkus si na půlhodinu zdřímnout.“
„Vzbudíš mě?“
„Budu tady.“