DMD č. 6. pro 6. 4. 2024. Téma: Já sama!

"No a, škyt, jsem tam zůstala sama samotinká ležet, škyt, a pak už, škyt, nic nevím, jen jsem najednou, škyt, byla na ulici, škyt, v Londýně," vysvětlovala Missy přikyvujícímu Doktorovi.
"Takže tys ho bodla do zad a on tě zastřelil šroubovákem."
"Jo, škyt, a tys mě tam, škyt, normálně, škyt, nechal samotnou, škyt, umřít!"
"Abychom byli fér, taky jsem to tam schytal," vysvětloval Doktor, a nenápadně sledoval Donnu, jak se k Missy blíží s papírovým pytlíkem.
"Samý, škyt, vý-"
*Prásk!*
Missy nadskočila leknutím a otočila se na Donnu. "Zabila jsem lidi za míň!"
"Ale pomohlo to, ne?" pokrčila Donna rameny.

Hvězdy zářily všude kolem ní. Proplouvala mezi svítícími body bezmyšlenkovitě, uvolněně a svobodně. Na chvíli se zastavila. Nechala plynout čas. Pro jednou se ona nechává nést proudy času a ne naopak. Veškerá tíha z ní opadla a břemena se ztratila v příjemném tichu temnoty.

Já, sama. V celém vesmíru. To jí stačí.

Plnými doušky si vychutnávala bezstarostnost a útěchu v náručí nekonečného prostoru. Mohla by tady strávit věčnost. Ztracena v čase.

Pak zablikala kontrolka. Doktor je v ohrožení. Chtěla být na něj naštvaná, ale nemůže ho tam jen tak nechat. Nakonec... asi ho má přece jen ráda. Poletí za ním.

"Mami... Mami... Mami! Maaaaaaamiiii!"
Volání odnášel hluk vodopádu. Malá medvědička se na stromě nudila už dvě hodiny. Vysoko, v bezpečí, ale sama a hladová.
Ačkoli medvědi nemají mimické svaly, ona se tvářila uraženě. Poposedla si na borovicové větvi. Dole pod ní voněla voda a krev. Její máma stála na jezu vedle své sestřenice s dvěma velkými dcerami. Právě hltaly rybu.
A ony jako můžou?! myslela si malá medvědička, nejspíš. Ony můžou lovit a já musím čekat na mámu?!
Vzdorovitě se spouštěla po stromě níž a níž. Nikdo si jí nevšiml, dokud neskočila do proudu vedle nich. Tak! Bude taky lovit!!!

Dívám se na moře.

Dělám to tak každý den.

Vlny se mi ženou v ústrety, ale vysoko na útes na mě nedosáhnou. Jen rackové mi tu dělají společnost. Občas je vítám, občas nenávidím.

Každý den připlouvá spoustu lodí.

Ale ta, kterou chci vidět, mezi nimi není třeba i celé roky.

Ale dnes je to jiné. Konečně!

Poznám ji ihned, i když si nějakou dobu nejsem jistá, jestli to není jen přelud.

HMS Discovery! Loď mého manžela.

Ženu se dolů do přístavu, abych byla u přistání. Abyc ho přivítala, jako už mnohokrát předtím.

Ale proč nestojí na přídi, jako pokaždé? Cožpak...?

Napřed bylo všechno nové a zábavné. Pak se objevily první mantinely.
Nelez tamhle. Nedělej tohle. Zůstaň tady. Nemůžeš, nesmíš a nedělej. Sbírka "ne" se povážlivě rozšiřovala a ukrajovala z fantazie.
Zvedla hlavičku.
Neměla bys.
Sklonila hlavičku. Zamyšleně přežvykovala.
Batolení se ve známých hranicích už přestávalo stačit.

Pomalu přelezla za stanovenou hranici. Ohlédla se. Podívala se dopředu na nekonečné možnosti.
V oku se zaleskl třpyt odvěkého zdravého vzdoru všech mláďat, která si (obvykle naprosto v rozporu s představami odpovědných osob ) potřebují najít vlastní stezku.
Já sama, říkal jasně.
Vzala si svoje slony a svou herní destičku.

Malá A'Tuin vykročila na cestu.

Hluboko pod budovami coleeské Akademie, ve sklepeních, na která už všichni zapomněli.
V tmě černé jak obsidián, ve vzduchu zatuchlém tlením a rozpadem.
Tam, kde byly před dávnými věky s velkou slávou pohřbeny první mocné čarodějky.
Tam, kam puklinou kamene, trhlinou ve zdi pronikala kapku po kapce magie, koncentrovaná Sálem. Neměla cíl, proudila jen tak.
Pak narazila na NI. Jednu z prvních. Mrtvou rukou družek, nesmířenou s odchodem ze světa živých.
Strunka pomstychtivosti zakletá do času se potkala s kapkou magie, jejíž přísun neustával.
V dávno mrtvém těle ženy se cosi probudilo. Naděje.
Dokážu to! Jako první! Já!
VRÁTÍM SE.

Aco ani nezvedla hlavu.
“Běž pryč, Dadito,” zamumlala: “nechci s nikým mluvit.”
Potichu si sedli vedle ní a čekali. Vydržela být potichu sotva pár vteřin.
“To ta hloupá písnička! Vode An, Vode An, jenže bratr je jen kluk!” popotáhla: “Nemůžu být bratr.” Utřela si nos: “A když nejsem vod, jsem sama.”
Zamyšleně naklonili hlavu: “Jenže ty jsi vod.”
Skoro nadskočila, připravená se prát: “Už jsem řekla, že nejsem kluk!”
“Vod taky není kluk. Vod je prostě…” mávli rukou: “Vod. Kdo má za dárce Fetta a vyrobili ho na Kaminu. Všechno ostatní je jen domýšlení.”
“Basic je k ničemu,” povzdechla si.

Zakrvácené tílko se lepí na zpocenou kůži. Zcuchané vlasy lezou do očí. Ruka se sekerou se chvěje.
Ten sexy kapitán fotbalovýho týmu šel jako první. Dobrý den, střeva ven.
Přerývaný dech. Srdce v krku.
Školní šprtka a vítězka matematické olympiády byla vypnuta jako druhá. Sinus kosinus exitus.
Bublavé zachrčení z tmavého sklepa. Šouravé kroky.
Třídní šašek šel třetí. To něco ve sklepě mu roztrhalo krk. Ovšem víkend na týhle zpropadený chatě byl stejně jeho nápad!
Kroky se přibližují. První schod… druhý…
Už tu nikdo nezbyl. Jen ona. Finální holka.
Je to na ní.
Uchopí sekyru pevněji.
“Tak polez, ty hajzle!”

Dhital pláče schoulená v rohu. Rodiče odešli. Oba. V Kathmandu je více příležitostí. S babičkou ji bude dobře.

Provdali ji. Mira míří do nového domova. Ve svátečním sedí na korbě náklaďáku mezi neznámými muži. Nejsou cizí. Stali se její rodinou.

"Babu, pojď domů!" Kabitha marně honí utíkajícího syna. Manžel si zapaluje další cigaretu a bez zájmu sleduje zvlněné kopce na obzoru.

Irada opálenou rukou sevře motyku. Čeká jí celodenní dřina na poli. Už ani neví, jak její muž vypadá. Odešel za prací hned po svatbě. Možná příští rok zase zavolá.

Samota se jim vepsala do tváří. Stárnou brzy. Umírají samy.

Růžově bílé okvětní lístky sněží z kouzelného stromu.
Chlupáč, co se nikdy nenaučil aportovat, jí necpe čumák do kapsy na zástěrce a nevrtí legračně křivým ocáskem.
„Jsou to jen květy z kaštanu, truhlíku, to pejskové nejedí!“
Paní Kettnerová z druhého patra nerozvěsila vyvařená prostěradla na prádelní šňůru a teď vztekle nekřičí z pavlače na děti, ať si jdou hrát na honěnou jinam. Čelo nechladí připlácnutá voňavá látka.
Vítr nafoukal odkvetlé, nahnědlé hromady do kouta dvora. Zahrabávali se, že ani nos nekoukal. Nepomohlo to.
Stačila jedna věta. Židovka Týleová má rádio schované u obchodníka Králíčka.
Z Osvětimi se Sára vrátila sama.