DMD č. 16 pro 16. 4. 2024. Téma: Defenestrace

„Tak tedy,“ nadechla se Muriel a důrazně cvakla propiskou, „skořápka číslo jedna: Země – zdobená po lidském způsobu, se zřejmou identifikací pisatele. Číslo dvě: Nebe – přírodní, bez dekoru. Uvnitř vzkaz: Budiž jsem vzat na pašká–.“
Lusknutí prstů. Zvuk přibouchávajícího se okna.
„Pane Crowley, kdybyste přestal s tím vyhazováním knih o botanice…“ Pohlédla na démona ve zdánlivě ležérní pozici za polstrovaným opěradlem.
„Jsou nám už k ničemu, ne? Zas je tu konec světa. Za pár dní bude fuk, jestli víš, jak správně zastřihnout rododendron.“
„Nicméně…“
„Říká se tomu copingová strategie. Mechanismus zvládání. S dovolením si jej ponechám.“
Azirafal zabořil hlavu do dlaní.

Drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo,

připomenu vám další z pojmů, které byste měli ve své praxi využívat. Jedná se o pojem "povolený cíl".
Pacienti se chtějí považovat za ty dobré. Zároveň ale chtějí vybít svou - námi živenou - agresivitu. A právě k tomu jim musíte být schopni někoho nabídnout.
Vhodný povolený cíl musí být nesympatický. Má to být někdo, kdo si snad i zaslouží být souzen. Vy pacienta nabudíte, aby ho rovnou odsoudil. A trest vykonal. Patřičně rozvášněný, takže už bude stačit jen lehké ponouknutí a oknem vyletí i nějaký přihlížející, který měl tu drzost protestovat.

Váš konzultant Zmarchrob

Potkají se tři chlápci před nebeskou branou a referují si, jak se tam dostali.
První vypravuje:
"Jsem u milenky, náhle zarachotí klíč v zámku, tak se schovám do ledničky a posléze s ní letím dolů."
Druhý praví:
"Jdu takhle po ulici, náhle z jednoho okna vyletí lednička a trefí mě."
Třetí popisuje:
"Mám podezření, že manželka má doma milence, proto tam vlítnu, celý byt prohledám, žádného milence nenajdu, tak ze vzteku popadnu ledničku, vyhodím ji z okna, a pak mě trefí šlak."
První na to zareaguje:
"Ty vole, kdybys tu ledničku otevřel, tak tady nemusel ani jeden z nás být."

"Proč ses neučila dřív?" ptá se Špatné svědomí.
"Beztak ti to nedají," přisadí si Nejistota.
"Tak se nehádejte," zkouší do toho vstoupit Naděje. "Třeba toho nebude tolik."
"Dvě otázky z pravěkého a historického vývoje ČR," oznámím pochmurně. "Obecnější to už být nemohlo."
"Tak si dej pauzu a pár dílů seriálu," láká Prokrastinace s falešným knírkem, převlečená za Pud sebezáchovy.
"Tak a dost, všichni ven," utne to Rozum. "Kdo tady bude ještě za pět minut, toho hodím z okna. A ty!" ukáže na mě. "Projdi maturitní otázky a pusť Dějiny udatného Českého národa."
Povzdechnu si. "No to jsem z toho lev."

Rozměry depozitáře jsou pouze jednou ze záhad této časoprostorové koordináty. Mezi další záhady patří poltergeist Poplašňák, o němž dodnes panují pochybnosti, zda se jedná o poltergeista nebo pouze o mimořádně zlovolnou formu ducha.
Antropomorfní formou se přibližuje duchům, existují však pozorování Poplašňáka jako blankytně modrého světelného oblaku (Pokorný 1980, Lipebský, 1995 a další), lze tedy odvodit přinejmenším fakt, že barva přízraku je konstantní.
Záliby této entity jsou jednoznačně typu poltergeistího. Lomcování a pohazování věcmi, kvílení, zaklínání či prozpěvování patří do základního rejstříku činností entity (Pokorný, 1980), tyto však doplňuje jinými, netypickými, například defenestrací nic netušících návštěvníků depozitáře (von Drak, 2020).

"Je tohle vážně nutný?"

"Sklapni a dávej pozor Listy. To, že jsme tady zavření, ještě neznamená, že se nemůžeš něco naučit. Historii se učíme, aby se neopakovala."

"Co si tady asi tak zopakujem? Tažení týpka se žaludečníma problémama?"

"Byl to Napoleon! Tak pokračujeme..."

"Hele, co je tohle slovo? Desertace? Desert bych si dal."

"Desertace znamená něco jiného, ty hloupá číčo. Tohle je defenestrace! Označuje násilné vyhození z okna."

"Jo? A jak moc násilný?"

Když se Rimmer o chvíli později vznášel ve vesmíru po vyhození z nákladového prostoru, zbylo mu spoustu času na přemýšlení o chybách, které vedou k opakování historie.

„Nechci rušit,“ omlouval se.
„V pořádku,“ mávla rukou, „už toho mám plné zuby.“ Zaklapla notebook.
A pak si chvíli prostě povídali – o všem a o ničem, jako dva lidé, kteří se vůbec neznají, ani nemají potřebu poznat se blíž, dokonce se ani představit.
Cinkla esemeska.
„Nepříjemnosti?“ zeptal se, když viděl její výraz.
„Bratranec musí pracovat. Takže lístky na dnešní koncert můžu vyhodit z okna. Imperial Jazz Orchestra, znáte?“
Nesehnal už vstupenku. „Milerád si od vás volný lístek koupím!“
„Nechcete oba? Zadarmo. Sama nepůjdu.“
Zatoužil zachovat se pro jednou jako docela obyčejný muž. Proč ji prostě nepozvat? Vždyť o nic nešlo!

Devátá hodina padla před chvílí.
Vstoupila dovnitř. Myslela si, že v krátké sukni a rozhalence vzbudí trochu pozornosti. Nestalo se. Alex se dál v rohu, odkud mohl přehlédnout větší část místnosti, ládoval pizzou. V trochu větším obleku vypadal jako úředník. Takové typy z finančáku by nejraději vyhodila oknem. Snad nebude mít stejný nápad místní honorace. Na to, co se chystala udělat, potřebovala jištění.

Přistoupila k baru.
Vyhublý barman s knírkem přispěchal obratem.
"Dáte si, slečno," přelétl ji rychlým pohledem.
"Mochito s ledem."
"Prosím."
"Díky. Teď mi zavolej Paola. Hned!!" Usmála se Ellie na barmana.
Ten se zarazil. "Neznám žádného Paola."

Každý chlap by na jeho místě zaklel, ale tenhle nevzal jméno Boží nadarmo. Vybavoval si tříštění skla. Potom už nic.
Cítil jodovou desinfekci. Ale taky to mohl být bourbon.
Spánek pulzoval bolestí a z rozbité hlavy mu stékala krev. Zvedl ruku, aby ohmatal ránu. Dotkl se vlhkého šátku a štíhlých prstů.
Otevřel oči a pokusil se zaostřit.
Bolelo to. Bolelo ho všechno. Levé rameno, žebra, kotník. Na kabátu zasychaly šedé a narudlé skvrny.
"Co se..." zamrkal. "A vy jste kdo? Anděl?"
Na lichotku to znělo docela hrubě.
"Já?" odpověděla ošetřovatelka. "Nebyla jsem to já, kdo sem spadl z nebe, pane."

Těm dvěma trvalo, než se sžili. Provázely to nahodilé scény s křičícím batoletem a tátou vyhrožujícím, že jestli se neuklidní, vyhodí mu hračku z okna.
Se mnou si tehdy rozuměla, zato teď to drhne.
"Mami, pustíš mi doma Patrolu?"
"Dneska už byla dlouhá pohádka, brouku."
"Ale já chci!"
"Tak jo," pokouším se o humor, "ale jen když řekneš prdlačky s r."

O půlhodinu později, kdy starší stále ještě hystericky vřeští "puedlačky puedlačky PUEDLAČKY, PUOČ JSI VYMYSLELA TAK BLBEJ NÁPAD!", zatímco mladší se po mně s vehementním hučením sápe, si říkám, že za tyhle rodičovský faily by měli vyhodit oni nás.