DMD č. 16 pro 16. 4. 2024. Téma: Defenestrace

Teprve kolem poledne, když už mu nesnesitelně kručelo v žaludku, došel arcikancléř Vzoromil Výsměšek k tomu, že je v pokoji nějak podezřele tma.
Rozhrnul záclony, ale místo tradičního výhledu na město ho přivítala jen cihlová zeď.
Vykoukl na chodbu. Ostatní mágové už zmateně přecházeli kolem a v šeru do sebe vráželi.
Neměl pro to žádný důkaz, ale byl si jistý, že za to nějak může někdo z těch zajíců okolo HEXe.

“Netuším, co se mohlo pokazit,” zaúpěl Rozšafín Ctibum: “já jsem mu jen řekl, ať přeinstaluje operační systém!”
HEX zabzučel. Ze stěny nad ním s tichým plop zmizelo další okno.

Ochotnické divadlo v lokálním muzeu. Nejlepší věc na světě.
Připadlo mi sehrát Bořitu z Martinic, který poté, co přežil vlastní defenestraci, vyhledal úkryt v domě jisté místní měšťanky. Prý.
Mám na sobě kostým domácí výroby (odložené závěsy, přešité montérky, krajková košile po obrovi, v přítmí refektáře se to snese), a deklamuju hordě nadšených návštěvníků.
Jsem právě uprostřed svého defenestračního monologu, když mi vypadne text. Ale úplně.
Mávám šavlí, a pomalu jako debil opakuji:
"Padal jsem z okna vysokého, dopadl však..."
Mozek se právě taky defenestroval. Diváci se pochichtávají, neb tuší. Já nikoli.
Z hlediště se ozve nadšené dětské: "DO HOVEN!"

Než šel spát, zamkl Hush dveře a vstupní kartu schoval pod polštář. Než se trochu usadí, byly všechny samostatné výpravy zakázané.
Jenže Backup zrovna byl ve věku, kdy kadeti začínali s bojovým výcvikem, a nebyl k zastavení.
Jakékoli zákazy byly jen důvodem, aby se o to víc snažil.
Už dostat se oknem ven byl problém - keře jeho pád naštěstí zbrzdily - ale zpátky…
Stěna byla moc hladká, a kamínky proti sklu nepomáhaly. Zbývala jediná možnost.
Klávesnice zvonku byla hned vedle dveří, na dosah ruky.
Oprava…
Na dosah ruky někoho, kdo nebyl deset palců pozadu proti tabulkám.
Snad někomu brzo začne scházet.

HARRY: I’m really looking forward to this year. It’s gonna be totally awesome. Umbridge is gone, Voldemort is dead…

RON: Dumbledore is dead, Harry’s parents are dead…

HERMIONE: Hush, Ron! It’s not so bad. There’re still so many people alive! We’re alive, Neville is alive, Ginny is alive…

RON: Stupid little sister!

HERMIONE: Sirius is alive…

HARRY: Cedric is not.

RON: Oh, I hate that guy. So annoying! You throw him out the door, he comes back throw the window. You throw him out the window, and he's still bothering you after he's dead!

DRACO: Did someone say Draco Malfoy?

Bylo nás šest.
Já.
Máma.
Dvě tety. Kámoší s mámou.
Kluci dvojčata. Jeden větší lumen než druhý. Máma je bude muset naučit, jak se dostat na zimu na hotel do záchranné stanice, protože tihle dva nejspíš ani netrefí na zimoviště.

Shrnuto: v ohrádce byla NUDA. Procházela jsem se u stropu a hledala, kde nechala člověk při kolíčkování díru. Vedle žvanily dvě člověčice nad čajem a nekoukaly.
Konečně!
Okno příležitosti otevřeno!
Honem ven!
"Koukni, uletěla ti myš!"
Chňap.
Tak nic.
Plesk! Teta vyrazila za mnou, ale letět nemůže.
Máma sotva stihla vykouknout a už ji měli.

Okno je teď zakolíčkované.
NUDA.

Revoluce!
Slovo, které měl posledních pět let na rtech snad každý, kdo mluvil dost nahlas, ale dnes Josef poprvé revoluci cítil. Cítil všechnu vášeň vzešlou z hněvu, dlouhodobé bezmoci a rozdmýchanou pocitem, že se něco děje a že lidé kolem jsou toho součástí.
Kolem sebe viděl lidi, co se ještě včera oslovovali soudruhu. Jakmile bude místo, jednu jim vrazí.
Vplul spolu s masou proletářů do budovy úřadu ověšené hesly, kterým nikdo nevěří..
Podrážka dělnické třídy otevřela dveře a Josefovi se v rukou ocitla busta Gottwalda.
"Škoda, že to není Zápotocký, líp by se držel," pomyslel si a rozbil prezidentem okno.

Nenápadně si vás vyhlídnou. Nechutně tupou pilkou, kterou držej jak svině buráky, upižlaj. Hoděj vás do kufru starýho favorita, dovezou kdoví kam. Pak jedete výtahem. Nasaděj vám španělskou botičku, ale i to by pořád ještě šlo snýst.

Pár dní máte klid, jenže najednou donesou krabice plastovejch, dřevěnejch a skleněnejch kýčovitejch kravin a začnou to na vás všecko věšet. Rozplívaj se u toho a blbě tleměj.

Tyhleti, co choděj po dvou, ještě jdou. Občas totiž přijdou takoví, co choděj po čtyřech. To jsou votravové a vůbec nebezpečný živly.

Užíváte si chvíle slávy.

Než vás čapnou a bez milosti hoděj z okna.

Zvířátka si v lese postavila parádní kadibudku s okénkem a dveřmi. Druhý den zjistí, že je u hajzlíku vyražený okno, tak svolají schůzi za účelem zjištění pachatele.
„Já bych o tom něco věděl,“ přihlásil se zajíc. „Jdu takhle kolem novýho záchoda a slyším divný funění. Tak chci kouknout, co se děje a v tom se rozlítnou dveře, chytne mě medvěd, vytře si se mnou prdel a vyhodí mě zavřeným oknem.“
Všichni se po sobě kouknou, ale medvěd je silák, tak ho nechají na pokoji. Druhý den jsou u hajzlíku vyražený dveře, tak svolají opět schůzi.
„Já bych o tom něco věděla,“ přihlásí se liška. „Jdu takhle kolem našeho záchodku a slyším divný funění. Jdu blíž, vtom se rozlítly dveře, popad mě medvěd, vytřel si se mnou prdel a prohodil mě dveřma.“
Všichni se zase po sobě naštvaně kouknou, ale přece jenom medvěda nechají na pokoji. Třetí den kadibudka není. Všude po okolí jsou třísky z prken, střecha se kymácí napíchnutá na nejvyšší borovici a zbytek okna je nalezen půl kilometru daleko.
Svolají tedy třetí schůzi. „No, tak tohle je už učiněný vandalství, kdo o tom něco ví?!“
Chvíli je ticho… „Nó, já bych o tom něco věděl,“ přihlásí se ježek…

Doktor nadzvedne víčko a rozsvítí baterku. Stažení zornice, ucuknutí hlavou. Od alarmu uplynuly tři minuty. Poškození mozku nehrozí.
„Co tě to napadlo?“ oboří se na telepata. „Chceš vysvětlovat Němcové, že jsi jí zabil konzultanta?“
Němcová je postrach. Předloni Marášek třikrát zvoral nějaké papírování a zdrhal před ní záchodovým oknem na fasádu, kde si teprve vzpomněl, že to umí i jinou dimenzí.
„Takhle slabý elektrošok neublíží ani člověku. Čaroděj přece vydrží víc.“
„Ne v tomhle stavu.“
„Nebyl čas. Našel Dauschingerovou, ale někdo ho chytil.“
„Kde je?“
„Žádné orientační body.“
„Až si odpočine pokračujeme. Jestli někdo dokáže najít Dauschingerovou, je to on.“

1890, 1941 Londýn

Sir Julian se nikdy nemýlil. Burza, objevy, lidská úmrtí, to vše předpovídal s jistotou, která děsila. Trvalo jen pár měsíců, než se našli prví, kteří ho začali bezmezně uctívat. Brzy pochopili, že je Bohem seslaný prorok. Anděl. Vizionář.
Kult, který vznikl sítí milujících lidí, brzy přerostl svého tvůrce a ten se stal jenom obětí jejich objetí. Věci se daly jinou cestou. Čas se ohýbal, jak Julian pískal, ale už to byla falešná písnička.
Lidé na jeho rozkaz páchali sebevraždy, vyskakovali z oken, vyhazovali z oken jiné, montovali bomby.
Ale ani Julian, ani malý ztracený Elias tentokrát nebyl milován.