Kdesi u Arbatu

Byl to nuzný kamrlík. Blikavá petrolejka a zašlé závěsy byly svědky našich hříchů, našich slabostí – když umlkla ústa a promluvily rty. Když nahá těla zpívala. Pak se bědný pokoj rozzářil jako hvězdy na hladině zimní Moskvy.
Žár zchladl. Jako zloději jsme se plížili do noci, když bytná – nízké stvoření, prosáklé vodkou – natáhla dlaň. „Viděla jsem a slyšela dost,“ zaskřehotala, „znám Vaši i jeho rodinu. Činže se zvedla, milej pane.“
Představil jsem si to hnusné staré ucho, jak se tiskne na dveře, slídivé oko v klíčové dírce.
Zachvěl jsem se a zaplatil.

Týden na to narukoval.
Na podzim padnul u Sevastopolu.