Kapka jedu

Tančili.
Tlumený ztratil rytmus. Jen na okamžik.
Váhavý odstín zeleně prvních jarních lístků malinko pobledl. Jeho spirála se nepatrně zachvěla. Jako když vážka zaváhá nad hladinou, ale Starší ji viděl.
Jeho reakce zastudila jako ledový vichr. Obraz byl neúprosný. Otisk spirálové ulity, zkamenělé ozvěny života, který prohrál. Fosilie. Krásná, geometricky přesná, a naprosto beznadějně mrtvá.
„Tvá záře kolísá,“ pokračovala chladná myšlenka.
„Rušíš naši harmonii. Ostatní sílí, ty zaostáváš. Možná jsi víc podobný těm před námi. Tvorům z masa a kostí, co postavili tyto trosky. Plný pochybností, slabosti a individuality.“
Zešedl.
Povadl.
Zapochyboval.
Odlišnost nemusí být zázrak. Možná je opravdu prokletý.