Království ostrovů

Sklepy, jsou-li, můžou být nebezpečné.
Obsahují klumpry, které jsou úžasné, ale častokrát zamotané a nestabilní. Také staré napůl shnilé schody, které ti nečekaně povolí pod nohou.
Do sklepů se nechodí v jednom.
Dolů se spustí Norman, protože je nejlehčí.
Zvuky přehrabování.
„Dobrý?“ volá dolů Malcolm, jen aby se neřeklo.
„Je tu pěkná truhlička, beru nahoru,“ ozve se zpátky.
Truhlička je hezká, intarzovaná. Škoda, že na denním světle se ukázalo, že její dýhování dílem nabobtnalo, dílem popraskalo.
Není k ničemu.
„Co máš vevnitř?“
Opatrné nakouknutí. Tady nikdy nevíš.
„Ále, jen nějaký listí.“
Polymerové bankovky se sypou na podlahu.
K ničemu nejsou.

Poklady se hromadí. Nejdřív všechny shromáždit, pak probrat. Přijít na to, proč tu byly zanechány; tato opuštěná vesnice není od prvního osídlení co by kamenem dohodil, ale ani nijak extrémně daleko. Zcela jistě tu nejsou první paběrkovatelé.
Hromada papírových krabic. Kdysi možná cenná, ale nyní se papír skoro trhá pod rukama.
V té nejspodnější něco je.
„Tyvado!“
Boty. Vybledlá oranžová, jak neobvyklé. Svršek nelepí, je to pravá kůže.
„Ty by mi mohly bejt,“ dumá Norman a zkouší.
Jsou mu.
Po dvou krocích je opustí podrážky a začnou za sebou zanechávat černou drť.
„Mno...“
Stojí za tu práci s novým podražením?

-Tyvado já diktuju a vono to píše.
-Haló?
-A mluví, nějaká technológie, pokročilá. Ty, jak žiješ?
-Normálně. Procházka po parku, přiběhl medvěd, tak jsem ho kopnul s otočkou a on utekl.
-Co je medvěd? Něco jako ovce?
-Ovce? Ta není nebezpečná.
-Asi neznáš vovci. Normálně ne, ale když ji to popadne, seš v háji. Sejkorka, taky.
-Sikorsky? Jednou jsem tím vrtulníkem letěl a sestřelili nás, tak jsem vyskočil. Bylo to jen patnáct metrů, takže dobrý.
-Neznám vrtulník, ale patnáct metrů je oukej. Nejhůř jsem skočil ze dvou set. Hojil jsem se dva dny.
-:)
-Dvojtečka závorka?
-Půjdem na pivo?
-Že váháš.

Tyhle budovy jsou prastaré. Absence komínů vysvětluje, proč byly opuštěné mezi prvními. Jsou v dobrém stavu, ale očividně už dávno prozkoumané. V knihovně se krčí jen zažloutlý rozpadající se slovník plný jakéhosi nábytkového písma a podivný čtverhranný předmět. Jeho plastový povrch je po těch letech lepkavý.
„Co to je?“ dívá se Norman zvědavě.
Calum se ho pokouší otevřít. Dlouho nepoužívané panty skřípavě protestují, pak náhle povolí.
Zvláštní klávesnice? Tmavá plocha?
„Starej počítač.“
„Nehoupej nás. Počítač přece poznám,“ povídá Malcom.
Znají je všichni. Velké skříně šumící v místnosti, které pojídají elektřinu.
„Jakej počítač? Kam tady strkáš děrný štítky?“
Správný otvor nenajdou.

Kdyby tyhle ruiny navštívili před pěti lety, měli by ještě větší problém.
Barevné střípky. Poklady dětských snů.
Prozaičtější poklady dospělých snů; dosud celé porcelánové hrníčky. Sklenice.
Jsou drahé, křehké a objemné. Budou muset zůstat tady.
„Příště vezmem tvého koně,“ navrhuje Malcolm.
„Nemám koně,“ oponuje Norman.
„Ale k minulým narozeninám jsi dostal hřebce...“
„Hm.“
Vraník byl velký, rychlý, ohnivý a trochu lekavý. Pocházel z dobré krve. Měl rád rychlost.
Norman ne.
„Jak vyhrál ten závod Vysočinou.“
„Hm.“
„Každej ho chtěl.“
„Jo. Prodal jsem ho na chov.“
Spousta velkých, rychlých, ohnivých a trochu lekavých hříbátek.
Norman bude radši chodit pěšky.
Koně drncaj.

Ze sedla do údolí je dál, než počítali. Ale teď jsou si díky rozhledu naprosto jistí, kde jsou.
Támhle dole je moře, a na půl cesty další zajímavá opuštěná vesnice.
Skalní plotny pod nohami kloužou. Tady nahoře se vřes horko těžko uchycuje na jejich okrajích. Světle šedá se dere skrze zelenofialovou.
Dolů je to daleko.
Calum hodnotí terén s jiskrou v oku.
„Pamatujete na trhač kalhot?“
„Zbláznil ses?“ odpoví Malcolm. „Zabijeme se.“
„Lepší mít kontrolou, než uklouznout náhodou,“ pokrčí Calum rameny. „A zkrátí nám to cestu. O dost.“
„Támhleten vřes nás zbrzdí,“ rekognoskuje Norman terén.
„Jste blázni!“
Nakonec jeli všichni.

Je jim sedmnáct.
Šok ze včerejška zapomenut. Z deště se stalo slabé mrholení, bez potíží vystoupali do sedla, kde se jim otevřel výhled na obrysy okolních kopců.
Našli se.
Chvilka beznaděje pominula, nastává čas na špičkování.
„Tak jak to jde s Becky?“ dobírá si Malcolm Caluma.
„S tou, jak pořád mlčí?“ zbystří Norman. „Už jste si vyšli?“
„Zaprvý, to se neříká,“ opáčí Calum. „Za druhý není můj typ.“
„Prosím tě, proč? Ještě nedávno byla.“
„Bude moc upovídaná.“
„Vždyť sotva otevře pusu.“
„Teď jo. Ale viděli jste její mámu? Slyšeli jste její mámu? Počkejte pár let a bude to stejný.“
Nebude.

Jediný, kdo se v noci dobře vyspal, byl z nějakého důvodu Norman. A měl to zapotřebí.
Teď sedí nad rozevřenou mapou a přemítá, kde vlastně jsou. Útěk je vedl přes vřesoviště, táhlý kopec, kusem rašeliniště do kterého zahučeli; jsou v tomhle údolí nebo tamtom? A kde že je sever? Slunce je schované za mraky, mech roste ze všech stran kamenů a stromy tu nejsou.
„Najdeme potok a půjdeme po proudu,“ navrhuje Malcolm, „ tak se to má přece dělat.“
„Tady jsme za rozvodím,“ namítne Norman. „Všechny toky vedu do Zóny.“
Zvedne hlavu. Ze svahu crčí voda.
Hledat potok?
Sedí v něm.

Normanovi poskakovaly zuby zimou. Z vaku vybalil relativně suché oblečení a převlékl se. Mokré oblečení přidal navrch. Zamotal se do deky, až mu koukala jen špička nosu.
Zima mu byla pořád, ale vyčerpání udělalo své. Začal podřimovat.
„Úplně odpadl,“ řekl tiše Malcolm.
„Nemyslíš...“ zarazil se Calum.
„No, nikdy nevíš.“
Dívali se na spícího kamaráda.
„Kdyby ho to chytlo...“
„Uděláme dobrej skutek,“ rozhodl se Malcolm.
Vzal svoji pokrývku a po chvilce váhání i Calumovu.
Zabalili do nich Normana jako balík. Teď mu bude teplo.
A kdyby, přece jen, u něj propuklo šílenství Proměny, než ze sebe všechny vrstvy sloupá, dávno utečou.

Déšť bubnuje na celtu, zase. Půda pod nimi vlhne; místo na táboření nevybrali dobře. Ale po desetimílovém běhu byli unavení. Taky není moc na výběr.
Oheň se nepodařilo zapálit.
„Ona se nákaza Zónou kumuluje,“ opakuje Norman fakta, která všichni znají. „Taky se může stát, že se probudíme a budem mrtví.“
„To já nesmím,“ řekne Malcolm, „mojí sestřičce by to zlomilo srdce. To jí přece nemůžu udělat.“
„Jo, já to tvý sestře taky nemůžu udělat,“ pokýve hlavou Norman. „Au!“
„Jestli umřu já,“ povídá Calum, „tak mě teta přehne přes koleno a dá mi na zadek.“
Chvilka ticha.
„Víte co? Pojďme neumřít!“