Království ostrovů

Rozehrál tu dvě stě let starou hru. 
Proč děláš, co ti přikazují? Proč jim sloužíš? Jsi silnější, vytrvalejší, prakticky nesmrtelná. Necháš si rozkazovat?
Proč být otrokem, když můžeš být pánem?
Dívka se nejdřív tváří rozpačitě, ale po chvíli se začne usmívat. Očima visí na jeho rtech.
Tak je to kdysi učil Smrtonoš. V tvých slovech je moc. Ještě chvilku jí bude přesvědčovat... a ona mu uvolní pouta.
On neuteče, ještě ne.
Ubohý, nepochopený... počká si, dokud ji nepřetáhne na svou stranu úplně.
Bude jeho, se vším všudy.
Čerstvé maso.

Liška přikyvuje a myslí si něco o naivních a sebestředných idiotech.
 

Lesík prorostl dávnou budovou. Kromě masivního krbu z ní moc nezbylo.
Měli své zkušenosti. Mnohem bezpečněji (sušeji, tepleji) bude dál od ruin.
Nakonec našli prohlubeň u okraje lesa. Mezi dva stromy natáhli lanko, přes něj hodili celtu. Lesík je chránil před větrem a nikdo se jím nemohl přiblížit, aniž by slyšeli praskání podrostu.
Oheň ale radši nerozdělali.
Norman se otřásl.
„Myslel jsem, že teď už nás ten démon dohoní,“ prohlásil s lehkými obavami. „Co když se přece jen někdo pokusí...“
„Neboj, mám hůl,“ řekl Malcolm.
I jemu samému to znělo hloupě.
„Přitáhnout na sebe pozornost“ náhle nevypadalo jako dobrý plán.

Hovor.
Šoupání židlí.
Kroky.
Ticho.
Opatrně na škvírku otevřel oči. Je sám aby mohl začít pracovat na poutech?
Nebyl.
Pohledná rusovláska se na něj usmála, tak hezky. Její žlutooranžové oči ji zařazovaly mezi démony, ale ten nevinný výraz v mladičké tváři, to, že ji tu nechali... bude Přeměněná teprve krátce.
Díťátko, pomyslel si z nadhledu dvou set let.
„Ahoj,“ řekla tiše.
„Ahoj,“ odpověděl.
Polekaně ucouvla.
„Mě se nemusíš bát...“
„Kdo jsi?“ zeptala se, nevinné oči široce otevřené.

Démoni mají různé talenty.
Racek je stratég. Vran je zbraň. Jezevec zásobovač.
Liška, jak jen může, se námaze vyhýbá.
Ale tohle je zábava.
 

Když nejhorší déšť přestal, vylezli provlhlí z kurníku. Do setmění zbývaly asi dvě hodiny, a tady, na severním okraji Rašeliniště, se nemusí hledat vhodné místo na přenocování snadno.
Zelená bažinatá stuha prozrazovala dávnou silnici. Musí někam vést protože u stanice končila.
Nejsnazší postup byl po zbytcích náspu, i když to znamenalo prodírat se vřesem. Pořád lepší, než čvachtat bažinou. Postupovali v klidu, déšť smyl jejich stopy.
Překonali stoupání a objevil se před nimi lesík a jezero. Vypadalo slibně. Naprasklá ovčí lebka na ně upírala pohled prázdných očních důlků. Něco ji do bíla obralo.
Tady jsou očividně v bezpečí.
Před Zónou.

A potom se zablesklo a začalo pršet. Temná noc se stala ještě temnější.
„Do čeho jsem to šláp?“ mumlal si pro sebe Vran. „Fuj, na co jsem to sáhl? Co mě to teď, sakra, praštilo přes ksicht?“
Poslední ze záhad byla brzy objasněna, když doklopýtal k přístřešku v němž hořel oheň a pořád svíral v ruce ponožku.
Liška míchala obsah kotlíku. Mušle voněly.
„Jen je potřebujeme scedit a můžem jíst. Našels něco?“
Vran beze slova pozvedl ruku s ponožkou.
Ta se zdánlivě zachvěla.
Liška se otřásla viditelně.
„Než tohle, to radši posmrkanej kapesník. Ale ne tvůj.“
Ponožka si mohla oddechnout.

V těchhle místech nikdy nebyli. Jsou ale ještě v bezpečném území.
Zatím.
Trénované oko odhalí pozůstatek dávné stezky. To ty úpravy ve skalách. 
Vyšplhají po neumělém schodišti, stupně jsou vysoké, tvořené nerovnými kameny. Otevře se pohled do dálky. Tmavá linka v dáli jim potvrdí, kde jsou.
Železnice.
Po chvíli dorazí ke zbytkům budov.
V tu chvíli se spustí vodopád.
Prastará stanice má propadlou střechu, cihlové stěny nepůsobí stabilním dojmem.
Nakonec zalezou do dřevěného domečku. Déšť buší do plechové střechy, která teče, ale poskytuje útočiště před tím nejhorším.
Dávné kuřince už nepáchnou.
Noc tu ale trávit nebudou.
I když detektor mlčí.

Stezka čvachtá. Moc je to nepřekvapuje, je to tu obvyklý stav věci. Vystoupali údolím nahoru, stezka splynula s rašelinou, musí dávat pozor na každý krok. Překročí potok, tady je půda víc kamenitá, ovčí stezičky dávají mylný dojem snadné prostupnosti terénu. Je nezvyklé dusno. V bezvětří vylezly muchničky. Jazyk se lepí na patro. 
Přestávka.
Koluje měch s vodou, z potoka se napít nechtějí. Pramení daleko, nemůžeš tušit, jestli proti proudu neleží chcíplá ovce. Calum vytáhne sušené maso a nabídne ostatním. Žvýkají ve stoje a pozorují úsek, který prošli. Nikde ani noha.
Norman rozdá jablka. Chroupou.
Svět je fajn.
Žádných slov netřeba.

„Jak dlouho bude ještě předstírat mrtvolu?“ zajímalo Vydru.
„Asi dokud ho to nepřestane bavit. Nebo nás,“ ušklíbl se Vran. „Zatím jsme mu akorát probrali kapsy. A tlumok,“ ukázal na hromádku věcí položených na stole. 
Vydra se k nim přesunula, třeba najde nějakou stopu, které si ostatní nevšimli...
Dávno zapomenutá vůně ji udeřila do nosu. Rozklepaly se jí ruce.
Není to...?
„Kafe,“ vydechla. Rychle se kolem sebe rozhlédla. „Musíme být opatrní. Co když je otrávené? Mělo by se otestovat, hlásím se jako dobrovolník...“
Lidem nález neohlásí. Stejně nemají o existenci kávy tušení.
Všechno vypijí sami.
Teď mají na zajatce víc otázek.

Cvakla klika. Vran prudce pozvedl hlavu, připravený vystartovat, ale hned se zase uvolnil a na jeho tváři se objevil široký úsměv. Do místnosti vklouzla Vydra, z ramen shodila navlhlý voskovaný plášť, nalila si lipový čaj a usadila se. Vrana pozdravila kývnutím.
„Copak se děje?“ zeptala se Jezevce.
„Máme zajatce,“ zněla odpověď. „Zaútočil na Zrzka a bůhví co dělal předtím.“
„A heleme se, ten je z Jihu,“ ohodnotila situaci Vydra.
„Ty ho poznáváš?“ udiveně se zeptal Vran.
„Ty ne? Strávils tam víc času.“
„Já si kluky tolik neprohlížím,“ pokrčil rameny Vran.
Co se dívek týče, má je prostudované do sebemenších podrobností.

Norman má jasno. Králem se ani tak nestáváte, jako rodíte. Mohl by přepustit trůn Charlesovi, ale nemá důvod.
Calum má méně jasno. Jako šlechtic z Vnitřních Ostrovů, a vzdělaný k tomu, patří mezi ty, z nichž jeho laird bude vybírat své nástupce. 
Ale jistota to není.
Malcolm... vždycky chtěl být poslancem.
V příštích volbách už bude moct volit.
V přespříštích kandidovat.
„Nebylo by skvělé, kdybychom se sešli v parlamentu? Já za farmáře Středu, Calum za šlechtice Vnitřních Ostrovů...“
„A Charles za šlechtice Středu?“ promluví Norman.
Pak se zaškaredí.
„Bůh chraň.“
Za pár let bude každopádně zajímavý souboj o voličské hlasy.