Království ostrovů

Sedí v Inverlochy na břehu a odpočívají. Charles si chladí nohu, Norman sedí opodál. Pořád jeho proměně nevěří.
Není sám. Malcolm i Sorley působí ostražitě, jakoby každým okamžikem čekali zradu.
Charlesovi je to jedno.
Opírá se o zbytek staré kamenné věže, tak vhodně trčící nad řekou. Má pocit, jakoby sem patřil.
Stará pevnost zdejších pánů.
Má to v krvi.
Úkosem se podívá na Normana.
Ten to možná nakonec taky má v krvi. Zvláštní. Neřekl by to do něj.
Stejně je to nepodarek.
Jenže takhle mu nikdo jiný kromě mě už říkat nesmí!
Noha ve studené vodě ztratila cit.
„Pojďme domů.“

Jestřáb tiše hovoří. Bejček mu odpovídá.
Jsou tak daleko, že slyší hlasy, ale slovům nerozumí.
Byl to Liščin nápad. Chlapům rozumí. Bejček je ten typ, jak se na ženské dívá svrchu. A Vrana nerespektuje ani trochu.
Tichý, klidný Jestřáb, vypadající, že by se dal možná přesvědčit ke změně postoje... kdo netuší, že sloužil pod Rackem, by se v něm mohl zmýlit.
Bejček se v něm pravděpodobně mýlí právě teď.
Rezka listuje zápisníkem.
„Tak co myslíš, co všechno přizná?“ ptá se Liška. „Zpronevěru? Zlodějnu? Napadení? Znásilnění?“
„Jeden hrozen horší než druhej,“ potřese hlavou Vran.
Chvilka zmatku.
„Nemyslels zločin?“
„Jo. Dyk říkám.“

Odkašlání.
Čtyři útočníci znejistí.
Z blízké ruiny domu se vynořili další dva chlapci.
Není divu, tahle oblast je pro děti oblíbené rejdiště.
Ale právě tihle?
Situace se změnila, teď jsou síly vyrovnané, kdyby přece jen mělo dojít ke konfrontaci. A jak Malcom, tak Sorley jsou pořádně statní.
Zatímco se potenciální potížisté nenápadně vytrácí, Charles se pokusí o krok... a málem upadne.
„Posaď se,“ doporučí mu Sorley a rozhlédne se kolem. Blízké náspy jsou obsypány pomalu odkvétajícím koňským jetelem.
Natrhá pěknou úrodu.
Mezitím Calum vytáhne kapesník.
O pohmožděnou nohu se postarají sami. Pak Charlese bezpečně dopraví domů.
Na dospělé není spolehnutí.

Je o několik hodin později než bylo před několika hodinami. Jsou vyčerpaní. Prošli si nekonečným peklem. Křik, slzy, nadávky, prosby. Z obou stran.
Norman nechápe sám sebe. Proč to dělá?
Protože tak je to správné.
Jsou skoro doma.
A už nejsou sami.
Čtyři spolužáci. Vždycky se drží u Charlese. Co se mluví o možné změně dědického práva, častěji.
Charles Normana odstrčí a narovná se.
„Hele, záprtek,“ usměje se statný blonďák. „Podáme si ho, Charlie?“
Norman se schoulí. Nemá sílu vzdorovat.
„Jednou na něj šáhneš,“ Charlesův hlas je chladný, „a urazím ti palici. Pracky pryč od mýho bráchy.“
Svět se změnil.

Chvíli to trvalo. Bejček se pral jako ďábel, a ono je obtížné svazovat někoho, kdo se aktivně brání. Byť je úspěšně zasednut.
Vran s Jestřábem měli sílu, Rezka měla grif.
Ruce si pamatovaly.
Nakonec jich zhluboka oddechovalo všech pět; čtyři stojící, jeden svázaný jako salám.
Těžce vydobyté vítězství.
„Tak prosím, jen do toho,“ pohrdavě se ušklíbne Bejček. „Tak mi to nandejte. Čtyři na jednoho, zbabělci. Ubohý patolízalové. Zmlátíte mě najednou, nebo každej zvlášť?“
„Jestli si o nás myslíš tohle,“ potřese Rezka hlavou, „tak jsi nic nepochopil.“
„Nojo, ale co s ním?“ zeptá se Liška.
Rezka si povzdechne.
„Já bych věděla.“

Norman skousne spodní ret.
Do městečka jsou to tak tři, čtyři míle. Asi o tři, čtyři míle dál, než by si myslel, že dokáže.
Ale tak co už.
„Pojď, pomůžu ti,“ obrátí se na bratra.
Poprvé, co pamatuje, je ten silnější a jistější.
„Nic mi není,“ odsekne Charles, ale sám se sotva postaví. Asi si poranil nohu. „Nepotřebuju tě. Jseš malý, ufňukaný, slabošský budižkničemu!“
V Normanovi se vzedme nečekaný vzdor.
„Jo, a to jsou moje DOBRÝ vlastnosti!“
„Pch!“ Charles se pokusí o nejistý krok. Neúspěšně.
Norman je pořád ten silnější.
„Tak pojď, ty otravnej idiote,“ podepře bratra.
Cesta bude dlouhá.

Nekonečná svoboda je cizí koncept, který jednomu může přerůst přes hlavu.
A pak je tu Kodex, který vám dá hranice.
Vran si užívá bezstarostné léto. Courá se, dobře jí, dobře spí. Víceméně nic neřeší.
Někdy narazí na ostatní.
Dnes narazil.
A později ještě jednou.
Bejček je klidný, usměvavý. Podělí se o králíka.
„Tohle je život,“ podotkne. „Ne se plazit před Lidmi.“
„Potřebujou, abysme jim vobčas píchli,“ nesouhlasí Vran.
„Ale houby. Jen počkej. Za pár let se může všechno změnit. Všechno.“
Vran pokývá hlavou.
Nastane nepřehledný zmatek.
„Už můžete,“ ozve se po chvíli Vranovo volání. „Už jsem si na něj sed!“

Tři na jednoho?
Není to fér. Je to rozumné.
Cvičitelka, rezidentka a hlídkař. Tři... no, detektivové je moc silné slovo.
Policajti.
Jeden podezřelý. Pravděpodobně z nebezpečného jednání, případně z ublížení na majetku (to ti jeleni), možná z dvojité vraždy a určitě z porušení Kodexu.
Poslední ze zločinů je nejvážnější; koneckonců je to Přeměněný. Kdo poruší Kodex, je nebezpečný, nevypočitatelný. Jednou ráno se probudíš a je tu další Smrtonoš.
Nebo hůř.
Měli by tenhle problém hlásit? Možná. Ale komu?
Nemůžou být žalobci, soudci a katy.
Ale jsou Přeměnění. Zjistí pravdu.
Svůj nepořádek si uklidí sami.
Na Bejčka došlápne tvrdá bota Zákona

Charles sedí a třese se. V bezpečí a přece ne.
Norman neví, co dělat. Potřeboval by vyrazit pro pomoc, ale nemůže tu bratra nechat.
Charles začíná lapat po dechu.
Šok.
Tak je to učili. Šok je nebezpečný.
Dostat ho z toho?
Divoce se rozhlédne kolem. Trsy vřesu, tráva, kamení... mělký potůček.
Voda?
Nemám ani nádobu!
Stejně se k potoku rozběhl.
Jak tak Charles lapá po dechu, vletí mu do tváře proud studené vody a on ho vdechne. Reflexivně se rozkašle, nádech, nádech... najednou to jde.
Je z nejhoršího venku.
Norman si sedá vedle něj, jednu nohu bosou.
Bota časem uschne.

Démonům se nedá věřit.
„Já ji chtěl zpátky!“
Lidé patří do dvojic. Jen se rozhlédněte kolem.
Sklání k sobě hlavy. Šuškají si.
Drží se za ruce.
Tak to je a tak to má být.
Být třetím kolem u vozu není příjemné.
Být třetím, když máte být druhým, je podlá zrada.
Se sestrou nemluví. Je to její vina. Kvůli ní ztratil ženu!
Ale celý plán se zvrtl.
„Cos to tam udělal?“
Démon se usmál, jako by o nic nešlo.
„Chybička se vloudila.“
„Za to tě neplatím!“ ztišil hlas. Co kdyby to někdo slyšel?
Někdo to slyšel.
Jo, démonům se nedá věřit.