Království ostrovů

Prší vodorovně. 
Je to ještě déšť, nebo už sníh? Těžko říct.
Mokrý led na stezce klouže. Namrzlá krusta pod kroky praská, pod ní se skrývá mazlavé bahno.
Zprávy nepočkají.
Rezka zamžourá do padajícího soumraku. Není dnes nejkratší den v roce?
Vzduchem zavane vůně hořící rašeliny.
Farma před ní z mlhy vyroste znenadání.
Na krytém zápraží ze sebe nechává odkapávat vodu. Zabuší na dveře. Odevzdá zásilku hospodyni a otočí se k odchodu.
„Nepůjdeš dovnitř?“
Překvapení.
Teplé mléko s medem, vlněná deka, sušící se boty. Děti zapalující množství svíček, aby dneska pomohly otočit temnotu.
Zavoní jehličí.
Rezka se spokojeně zavrtí.
Temnota mizí.
 

„Nechoďte ještě,“ vypadlo z Normana. Nechtěl zůstat sám.
Tak zůstali s ním.
Jsou na to staří, ale přesto přivlekli přikrývky a na ovčích kožešinách, zateplujících podlahu, vytvořili hnízdo. Schoulili se v něm jako tři štěňata.
Malcolm nemohl spát. Přítomnost osobní stráže, a démona k tomu, v něm vzbudila pocit nebezpečí.
Královražda? Opravdu? Tady?
Z dějepisu si pamatoval snad jen jeden případ. A teď žili v klidných dobách.
Kroky, spíše tušené než slyšené.
Opravdu se sem někdo plíží?
Zavrzání podlahy... Malcolm vystartuje. Než vetřelce složí, uslyší lehké vzlyknutí.
Zastaví v poslední chvíli.
Charles?
„Pojď,“ řekl mladšímu chlapci.
Bratrové se budou potřebovat.

Dveře se rozlétly. Dovnitř téměř upadl zakrvácený Zrzek, táhnoucí zmítající se postavu, dobře o hlavu větší než byl sám. Vran, vidíce zpestření večera, se k nim vrhl a zajatce přisedl.
„Pomalu,“ položil Racek cider na stůl, „ať nám ještě něco poví. Přepadl tě na hlídce?“ obrátil se na Zrzka.
Ten zuřivě zakýval. Hlasivky mu ještě nezačaly fungovat.
Postava pod sedícím Vranem se prudce vzepjala. Nohy zabušily do podlahy. Následný klid byl podivně nepatřičný.
„Co mu je?“
„Nic jsem mu neudělal,“ ohradil se Vran. „Asi jed.“ 
„Jed působící na démona? A démon, kterého neznáme,“ potřásl hlavou Racek.
„Zkontaktuju všechny,“ řekl Jezevec. 
 

Zrzek se pohodlně uvelebil. Neupíral pozornost přímo na královo okno, spíš vnímal dění obecně. Pozorovat uměl. Občas odfoukl muchničky, které se setměním vylezly a začaly ožírat.
Nedělo se nic, co by rozbilo cítěný rytmus světa.
Proto ho útok zastihl zcela nepřipraveného.
Ostrá bolest.
Kolem krku se mu stáhl drát, ne nedokáže ho uvolnit, ruce se ho pokouší zachytit, zastavit jeho smrtící tlak...
Marně.
Poslední záchvěv a tělo se zhroutí.
Útočník uvolní smyčku a jako stín se přiblíží k hlavní budově...
V tom na něj Zrzek skočí.
Jako by ho snad rozdrcený hrtan mohl zastavit.
Démoni prostě zapomněli, jak se umírá.

Svoboda v kopcích není opravdová, když na vás někdo dohlíží. I když se tváří, jako když tam není.

Norman pochoduje komnatou sem a tam, jeho boty klapou na kamenné podlaze. Malcolm prohrává šachy s Calumem, který už má pro dnešek padla.
„Mohl bych démonům přikázat, aby nás nesledovali,“ vyhrkne Norman. Ztratil toho v poslední době příliš. Teď i soukromí.
„Neposlechli by,“ podotkne Malcolm, všimne si ohrožení a provede malou rošádu.
„Já jsem král. Teď. Přece mě mají poslouchat. Každý by měl. Vždycky. Mohl bych vydat rozkaz...“
„Jo, to bys mohl,“ pokývá Calum. „Ale neměl bys.“
Poslední tah...
Rošáda krále nezachránila.

Pár kroků, jen co přejdeš dvůr, vyklouzneš z branky a zamíříš ven. Zrychlíš krok, poslední ulice, stín stromů, pěšina stoupající vzhůru, tady se můžeš nadechnout. Tady nehraješ roli. S kamarády, co tě znají.
Za brankou se k nim připojí stín. Zrychlí krok, ponoří se pod stromy...
Vetřelec.
Malcolm se otočí, udělá krok vpřed. Chrání menšího Normana. Jako vždy.
Teď není před kým.
Menší, zrzavý... démon. Norman získal... ochranku.
„Nepotřebujeme tě.“
Na démona se nemůžete utrhovat. I když ho opravdu nepotřebujete.
Zrzek se pousměje.
„To říkaj vždycky. Většinou se pletou. Riskneš to?“
Králova smrt je dosud záhadou.
Asi budou mít společnost.

Papíry.
Nikdo Normanovi neřekl, že jeho budoucnost bude obsahovat až tolik zpráv, rozborů, nót, peticí, rozpočtů a podobných hovadin. Otcova pracovna jich bývala plná, ale on je bral jako nepodstatné kulisy. Znak statusu. Papír je drahý.
Teď jsou tu pro něj. Celé závěje, dobrých dvacet listů!
Rozložil nejvrchnější...
Rozpočet na královský pohřeb.
Sesul se do křesla a prostě jen zíral. Netušil, jak dlouho. Sám. Ticho.
Slzy nepřicházely.
Pak přišel Malcolm.
Stačil mu jeden pohled a vyvlekl neprotestujícího kamaráda ven.
„Jdem,“ oznámil, „do kopců. Králem můžeš být zase zítra.“
„Zítra?“ Norman smetl jeho ruku. „Já jsem král pořád!“
„To se nevylučuje.“

Je období téměř dvěstě let po celosvětové katastrofě. Ale život je víceméně normální.
Víceméně.
Tři sedmnáctiletí kamarádi se vydávají na letní courání po horách, kdy chtějí prozkoumat co nejvíc opuštěných osad, pouze se základním vybavením. Čekají je jejich poslední prázdniny.
Kluci z Ostrovů II
Volně navazuje na loňský seriál Kluci z Ostrovů, kdy je protagonistům dvanáct a je to tak trochu Tom Sawyer.
Pokud se vám líbí svět, tak v popisu fandomu Království ostrovů najdete odkazy na další seriály, jednu dokončenou a jednu rozdělanou padesátku a hluboko v minulosti najdete i volné střípky. Všechny seriály jsou vždy provázané odkazy.

Přicházejí.
Překvapivé, kolik démonů se je vydalo hledat.
Tedy, Normana.
Ale asi to dávalo smysl.
Jsou všech možných profesí. Přijdou, zkontrolují situaci a zapojí se... do obrany?
Jeden ale ne. Jako by Normana očichával.
„Tenhle má zlato,“ povídá Rackovi.
„Nebyli jste tak blízko Zóny, aby se rozcinkal detektor, že ne?“
„No...“ nejistá odpověď.
Racek zkamení. Vytáhne krabičku a natáhne ruku.
„Půjčte mi to zlato.“
V krabičce to šramotí. Zlato putuje dovnitř.
„Myš je malá, Zóna ji ovlivní rychle.“
Zadržení dechu. Nákaza se sčítá. Neudělali smrtící chybu?
Veselé šramocení pokračuje bez přerušení. Démoni se uklidní.
Tak z Normana opravdu bude král.

Tohohle démona znali od vidění.
Kapitán.
Třeba dostanou nějaké odpovědi?
Calum přistoupil blíž. Skoro poprvé využil autoritu, kterou mu dával jeho původ. Je to zapotřebí. Jak jinak může pomoct Normanovi?
„Co se stalo? Atentát?“ ptá se tiše.
Hodnotící pohled.
„To nemůžeme potvrdit.“
„Myslíte si, že za tím může být někdo z druhé strany. Jinak byste nás nehlídali.“
„To nemůžeme potvrdit.“
„Přece od války už uplynulo dvě stě let.“
„Sto pětasedmdesát.“
„Chodíte tam na výzvědy?“
„To nemůžeme potvrdit.“
Calum si frustrovaně povzdechl. To by bylo ohledně informací.
„No, aspoň tu teď máme dva vojáky.“
Démonka pokrčí rameny.
„Já jsem jen pošťačka.“