Výtvarné umění

Vytrvale mává rukama. Rozhrnuje vzduch jako plavec vodní hladinu. Stále dokola odhání sluneční paprsky. Přesto ho slunce dál zasypává polibky. Tisícem polibků. Marně se brání. Už je mu to vážně nepříjemné. Je to jako boj s větrnými mlýny. Přesněji je to marný boj větrného mlýnu. 

Začíná mu být pořádné horko. Lopatky už ho bolí. Celé paže ho bolí. Sténají ve větru. Ten se ho snaží zchladit. Bezvýsledně.

Obloha podobná dítěti s vyrážkou je obsypána květy slunečnic. 

Lidé se radují z krásného dne. Malíř si odhrnul vlasy z čela. Je uchvácen tou směsici barev. Snaží se přenést svůj dojem na plátno. 

Starostlivé sluníčko děti laškovně pošimralo po tvářích a vzbudilo je. Potom rozsvítilo tmavou místnost, kde spaly, aby viděly na oblékání. Teď je políbilo místo maminky, která má moc práce. 

Chlapec sedí na židličce a rozvážně drží misku, aby ji mladší sestřička nepřevrhla. Je ještě maličká a nemotorná. Musí ji krmit. Dožaduje se sice, že bude jíst sama, ale on ví, jak by to dopadlo. Určitě by se zase pobryndala. 

„No tak, už jsi to spolkla?“ zkoumá pohledem bráška. „Tak ještě za tatínka,“ nabírá další lžičku. Má tu malou moc rád. Sám si jídlo klidně odřekne, jen aby ona neměla hlad. 

Byl náruživý kuřák. Zapaloval si jednu retku o druhou.
Jako mladý měl hlavu v oblacích, k stáru jen v oblacích kouře. 

„Měl bys toho kouření nechat, nebo ho aspoň omezit,“ nabádali ho čas od času ti, kterým na něm záleželo.
„Na něco musím umřít,“ odpovídal cynickým sípavým hlasem mezi záchvaty kašle. Pak zanotoval: Žváro, to je moje gusto, bez něho mám v hlavě pusto.

Slyšeli jste nějaké  vrznutí? 
To zaskřípal zuby, když mu mezi ně vložili cigáro. Dělali to generace jeho potomků. Plnily tak jeho poslední přání.

Místo hořící svíce na hrob mu z piety dávali do úst hořící cigaretu.

Motto: 
Matouš 15:14
Nechte je být. Jsou to slepí vůdci. Pokud slepý vede slepého, oba spadnou do jámy.“

Terén se obtížně zdolává, když nevidíš. I menší prohlubeň nebo naopak nějaká hrouda, úzká stružka, či kamenitá stezka se stává nástrahou. Na každém kroku číhá nebezpečí. 

A tak klopýtáme životem. Nevidíme světlo. Známe jen tmu. Opatrně. Krok sun krok. Škobrtáme. Držet se toho, kdo jde před námi, nám dává pocit bezpečí. Zaslechl jsi výkřiky? To nic. Neboj se. Máme přece vůdce. Je někde vpředu.

Ouha! Rozšklebená ústa jámy zase někoho polkla. Past je téměř plná. Kolik z nás do ní ještě spadne?

Stokrát pózoval pro scénu Ukřižování. Sto ukřižování na jedno Vzkříšení! Proč to lidi zajímá víc? Umřít umí koneckonců každý. Zmrtvýchvstání je oproti tomu neobvyklý kousek...

"Mistře, bez toho přemýšlení, šlo by to? Kdybyste se tvářil spíš zbožně... Děkuji!"

Dáma ho maluje jako mimino, ale sekýruje pořádně. Ale aspoň nemusí ležet matce přes nohy - vždycky si stěžuje, že jí přitom ztuhnou - a tvářit se mrtvě.

 Radši se vidí živý.

"Až s tímhle skončíš," ozval se anděl, který si doteď něco v rohu matlal z hlíny, "za dveřmi čeká další. Golgotu už má hotovou, tak jenom postavy. Nezapomněl jsi, že?"

"Kdepak," vzdychl.