DMD č. 08. pro 8. 4. 2026. Téma: Padák

„Jaký zase světlo?“ obrátil Lister oči v sloup.

„Tohle,“ ukázal Kocour na blikající hladové oko.

„Do kosmu!“ vyhrkl Lister. Při pohledu na ukazatel paliva mu začala stoupat pára z uší. „Holly, jaká je šance, že s tím prdem v nádrži doletíme k Trpaslíkovi?“

„Asi taková, jako že paraplegik půjde reklamovat boty, co prochodil,“ prohodil Holly nezúčastněně.

„Krytone, máme padáky?“ zeptal se Rimmer.

„Ano, pane. Pokud si z nich pan Kocour zase něco neušil.“

„K čemu ti bude padák? Parašutista bez kyslíku je ve volným Vesmíru stejně vyřízenej,“ nechápal Lister.

„Já už umřel, jsem v pohodě. A ty mě aspoň doženeš…“

Zaujala ho? No ano. Mladá, ambiciózní, inteligentní. Zdvořilá, nesmělá.

Chtěl si hrát? Jistě. Byl tu zavřený už dlouho a i ta nejgeniálnější mysl se časem začne nudit a vyžaduje podněty zvnějšku.

Cítil šanci na útěk? Jak jinak. Díky promyšleným zabezpečovacím zařízením si nebyl jistý, kde přesně se vězení nachází, takže nevěděl, zda potřebuje spíš jeskyňářské vybavení nebo padák. Ale toužil odsud uniknout.

Byl ochoten jí ublížit? Nu, doufal, že takto otázka nestojí.

Měl plán? Ne. Měl tucet různých plánů a variant. Byl připraven. Tuhle šanci musí využít.

Co si přál? Zaprvé, osvobodit se. Zadruhé, pomstít se Chiltonovi. Pak se uvidí…

V Innsbrucku konalo se divadlo převeliké, duši do rukou papežského nuncia Fabia Chigiho odevzdala pokorná služebnice Marie Alexandra. Vzdala se pro novou víru jména i trůnu, aby mohla s pompou přijet do Říma. 
V rodném Švédsku by ji konverze stála hlavu. 
Přes kontinent zasažený válkou, kterou její otec nezačal a ona neukončila, táhlo se s ní její skromné odstupné, čítající sto padesát vozů s vzácnými obrazy, bronzovými sochami, knihami, drahými kameny i všelijakými kuriozitami. Spolu s ní cestovalo dvě stě padesát pět dvořanů a podobný počet koní. 
V Římě se usadila coby triumf Vatikánu. 
Pokornou katoličkou se však nikdy nestala. 

Eliška se Grimla zeptala ještě téže noci: balkon, na němž kouřil, byl hned vedle balkonu, z něhož ona obdivovala noční Paříž.

Vyfoukl kouř. „Za jiný situace asi jo,“ odpověděl upřímně. „Jenže… žena čeká dvojčata, možná trojčata. Nechali si ji v Podolí na pozorování. Řekla mi, ať jedu. Ještě si užít svobodnýho světa. Že za ní bych stejně mohl akorát ve středu a v neděli odpoledne. Přivezu jí pravej francouzskej parfém! I kdybych tu měl žrá… jíst jenom suchý bagety. Proč je mi teda fuk, co o mě nakráká Krákal? Před začátkem semestru budou na univerzitě prověrky. Stejně poletím jak parašutista.“

Desetiletý chlapec pláče. Vsadil se s kamarády o svůj nejvzácnější střípek modrého skla, že se dokáže snést ze střechy jako pták. Místo toho spadl k zemi jako zralá hruška, a svůj poklad už taky nemá. 

„Prostěradlo! Pěkně hloupý nápad!“ odfrkne si felčar, který mu rovná zlomenou nohu. 

„Když já tolik chtěl lítat,“ zavzdychá chlapec. „Au!“ 

„Že se nestydíš, takhle se rouhat! Kdyby Bůh chtěl, aby lidi lítali, dal by jim křídla!“ zlobí se matka. 

„Musí to být pevný jehlan,“ zamumlá felčar, který byl kdysi čistě náhodou v Miláně, a tlumí hlas, aby ho ustaraná žena neslyšela. „Potom ti to nakreslím.“ 

Karel: 
Musíme skočit. K tomu potřebujeme padáky!

Jarda: 
Pokud chceme padáky, musíme je naložit.

Karel:
Abychom je naložili, musíme přistát.

Jarda:
To ale musíme opravit letadlo.

Karel:
K opravě potřebujeme náhradní součástky.

Jarda:
To však musíme skočit.

Karel:
Když musíme skočit, tak potřebujeme padáky... Hele, Jardo, neopakuju se?

Jarda:
No jo. Víš co, Karle?

Karel:
Co, Jardo?

Jarda:
Tys ty padáky nenaložil, viď?

Karel:
Naložil, vždyť máš jeden na zádech!

Jarda:
Karle, vždyť ty taky!

(Oba skočí)

Karel:
V batohu máme svačinu, ale musel jsem z nich vytáhnout plachtu, aby se tam vešla.

Jarda:
Víš co, Karle? Počkej, až dopadnem!

Když se piloti od Sýkorek dozvěděli, že jim přišla pošta, vyrazili tak rychle, že by v nich sotva kdo poznal disciplinované klonované vojáky. Normální banda natěšených děcek to v tu chvíli byla, a těžko se jim divit, když už třetí měsíc čekali, až jim velení konečně pošle bombardéry a oni si konečně zalétají.
Nadšení jim vydrželo do chvíle, kdy kapitán v hangáru podepsal převzetí jednoho balíčku nevelkých rozměrů. Balíčku, do kterého by se nevešla ani většina bomb, natož celý bombardér, o celé letce nemluvě.
Ale otevřeli ho a našli tam něco ne docela zbytečného, jen tak trochu absurdního. Padák.
Jeden.

Miloval ten pocit volnosti, absolutní svobody, když se snášel k zemi. Chladný vzduch mu propleskl tváře, aby se pořádně soustředil. Adrenalin mu zrychlil tep. Každá chyba mohla být fatální. Ale stálo to za to. Pokaždé. Škoda jen, že seskok trval poměrně krátce.

Přistál na poli. Chvíli ležel. Padák se ještě vzdouval, těžce oddychoval. Podíval se na nebe. Oblaka ho z výšky sledovala. Mračila se. Hudrala. Nejčernější mrak se mu vysmíval: „Zelenáči. Vejtaho! Nemáš rád život? Proč riskuješ? Co si dokazuješ?“

„Nic si nedokazuju. Copak tomu nerozumíte? Vy co se s nonšalancí vznášíte celé hodiny.“
Nechápete, že to chci zažívat taky?“

"Ty jsi poklad! Kdo je to?"
"Stanka Sovičková. Dělala u tvého šéfa dizertaci."
"Kdy?"
"Před... třemi dětmi."
"To je pěkně dlouho z oboru. Proč by se chtěla vracet?"
"Třeba proto, že rodičovský příspěvek není zlatý padák? Mají hypotéku a dva psy, co žerou jak nedovření. Ale hlavní důvod bude, že se doma nudí a chce vypadnout někam mezi lidi."
"Jak to víš?"
"Byla tu před týdnem. Dětem a psům jsem ucpal pusinky palačinkami, abychom dali řeč. Chce si podat návratový grant, ale musí přesně specifikovat, k čemu se chce vrátit."
"Asi tě platonicky miluju," usmála se. "Šéfova studentka - záruka kvality."

Aristides a Jannis Protopsaltisovi seděli v koutě skladu svého obchůdku se skleničkami rakije. Aristidovi na tvářích postupně tmavly modřiny z výslechu.

"Brácho, měl by sis na ně stěžovat. Za tohle by měli dostat padáka."

"Za to, že jsou tak pitomí, že mě obviní z vykradení vlastního obchodu? Nebo za to, že neumí dopadnout ty-"

Hlasité zavrzání podlahy z vedlejší místnosti je přerušilo.

Jannis skočil ke dveřím a zíral na prchající skupinu sedmnácti loupežníků s padáky na zádech a pytly ukradeného zboží. Poslední držel v zubech obrovský kus chalvy.

Když odešli, s posledním osamělým zavrzáním podlahy přešla místností průhledná bílá postava.