DMD č. 08. pro 8. 4. 2026. Téma: Padák

Na hotelu u lidí už jsem zažila leccos. 
Třeba loni v zimě!
Baštila jsem, baštila a baštila! Ale člověk prohlásila, že už vypadám přejezeně, a místo třetí misky mě šoupla do látkového pytle. 
Měla jsem tam nakrmenou společnost. 
„Blé,” řekla jsem si. „Blé,” sdělila jsem spolupytlící. 
Člověk po chvíli otevřela pytel, aby přidala třetí nakrmenou, začala vydávat lidské nespokojené zvuky, obě nás vysypala na umyvadlo, pustila vodu a začala nás zuřivě otírat mokrým hadrem. 
Po chvíli začala trhat látkové ubrousky a těmi nás otírat. 
Když bylo po všem, skončily jsme v boxu a mně ani nedala nášup.
Lidi jsou divní. 

„Nechápu, co mu tak dlouho trvá! Vyrábí vzducholoď?!“ zakletý skokan se vyšvihl do leknínu a rozhlédl se.

Po hladině se rozeběhly drobné vlnky. Voda zčernala. 

„Co vy tady?“ podivil se žabák.

Zástup pulců způsobně zavrtěl ocásky: „Nesem ti noviny. Máš předplatné?“

Skokan natáhl jazyk a o hladinu mlaskly tři tučné masařky. Ještě se hýbaly.

„Princ tu bude, co nevidět! Asi tak za měsíc.“

Skokan zezelenal: „Zatracené žabí společenstvo! Nedali jste mu mapu?“

„Bolí ho nohy. Má puchýře. Naprosto nevypracované stehenní svaly! Tak jsme mu poradili…“

Skokan zachrčel: „Staví vzducholoď! Vyřiďte mu, že má padáka! A doufám, že ho bude potřebovat!“

Prší. Cesta ke hřbitovu pomrkává deštivými oky, dámám těžknou sukně a pánové nešťastně klovou špacírkami mezi loužemi. Před branou z kroucených kovových lístků se tísní reportéři a z fotoaparátů jim crčí. 
"Uhněte přece, notak!"
Davem čumilů to zašumí. 
Prochází vdova a synové. Na návrší za sebou nechává čerstvý náhrobek. Běžný kamenný anděl s posmutnělými rysy, jaké mu vtiskl kameník, třímá ve studené ruce model létajícího stroje. Po jméně, ověnčeném tituly a čerstvě pozlaceném, stéká déšť. 
"Takový velký člověk to byl."
"Vynálezce... dobrodruh... nesmírná odvaha..."
Vdova se zastaví. Ostře si změří dav. 
"Jistě," řekne. "Jen kdyby si, blbec, doma nezapomněl padák!"

 

Metoděj přibouchl dveře: „Je čas!“ Došel k vistárii a šťouchl do pevně sevřeného hroznu. „Nefixlujte. Vím, že nespíte.“

Můry se zavrtěly. Některé okatě zívly.

„Dost! S předstíráním je konec! Začneme za soumraku!“

Hrozen se rozpadl. „S čím?“ odráželo se od popraskaných skel. 

Stíny se prodloužily. 

„Cvakání zubů. Husí kůže. Noční běsy a řev!“ Metoděj se zasnil. „Děti zalezlé pod peřinou. Strachy bez sebe.“ 

Na obličej mu padla tma. Vztáhl ruce. Můry se daly do pohybu. Roztáhly křídla jako padáky a začaly se snášet. Dosedaly mu na ruce, na tváře i do vlasů. Přistávaly na uniformě. Chlapec se stal středem roje.

„Nazdar, Blanko. Jak se vede? Doufám, že jsi unikla té vlné padáků na UBRMu.”
„Naštěstí ano. Jsi ještě na na pomníčkách?“
„Co bych blbnul. Mám dva roky do důchodu.” 
„Mohl by ses mi na něco kouknout?”

Zajde za Lukášem Klingenhoferem ze zásahovky. Před deseti týdny spolu vzali ztečí tajnou laborku v suterénu UBRMu. Nato Lukáš zařídil únik nahrávek s rozpixelovanými obličeji. Jeho Instagram vybouchl do statisíců sledujících. Ideální neoficiální kanál. 
„Kresba je použitelná. Zvýrazním trochu odrosty a pihu, lidi tyhle věci trknou. Zveřejním ji hned po obědě.” 
„Nebude to lepší večer?”
„Kdepak. Lidi nejvíc koukají na socky v pracovní době.”

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, lebo sem predseda zase mieri. A dobrého zdravia, predseda. A čože nového nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem, ja vám donesiem. Čo ste to vy mojej žene doniesli?
- Jáj, predseda, hovorila nám, že látku na šitie potrebujete, a že vy jej ju nekúpite. Tak sme jej nejakú doniesli.
- Že látku. Vojenský padák ste jej doniesli. Čo keď to u mňa niekto nájde?
- Nebojte, predseda. To sme v lese našli, v batohu u jedného, ktorý to už určite potrebovať nebude.

Plácek za hostincem nabízí stín prchavého stínu. Jaro je suché jak troud. Nepatrné padáčky pampeliškového chmýří statečně povlávají nehybným vzduchem, udržované pravidelným foukáním, než jim oběma nalétají do nosu. Rinka se mezi vysíleným kašláním vítězně řehtá. 

Anežka má dva starší bratry. Rinka je pro ni zjevením. Okouzleně sleduje lesklé kučery a dva obří vesmíry temnějících očí v rozesmáté drobné tváři. Sestřička, jakou nikdy neměla.

Giuliův děda přináší vodu, s legrační úklonou smeká. Anežka se skoro začervená. Hřeje ji slunce vzdálené stovky kilometrů na jihozápad.

Až v noci pod hvězdami ji zamrazí myšlenka, že se ty dva vesmíry leskly trochu moc.

Dva členové vědeckého týmu připravovali prezentaci nejnovějšího objevu pro vedení – speciální boty s brzdící dopadovou platformou umožňující bezpečné skoky z obrovských výšek.

„Boty místo padáku. To u Cavea musí zabrat!“

„No, bude to dobrý doplněk kvantového tunelovacího zařízení…“

„Jen doufám, že něco podobného nevyvíjejí v Black Mesa“

„Nestraš! To by nás šéf hned začal podezřívat ze špionáže.“

„Black Mesa mi může políbit… víte co! Víme, že kradete naše objevy!“ předvedl druhý vědec pěknou imitaci Cavea Johnsona.

„Hehe… Ať tě neslyší, jinak budeme příště s ‚dobrovolným‘ testováním na řadě my…“

„Jen to ne, to už radši padáka, než být testovacím subjektem!“

Gabriel se rozhlédl po výrobní hale zničené výbuchem. Kolem epicentra vyšetřovatelé odebírali vzorky. Sanitky se zraněnými už odjely. Strážníci zajistili celý objekt a Gabrielovi právníci debatovali s vedoucím vyšetřování. Najednou se otevřely dveře a všichni jako by se na moment zastavili v přítomnosti někoho většího než obyčejný člověk.

Gabrielův otec dorazil.

A Gabriel se cítil zase jako malý kluk, který rozbil matce oblíbenou vázu.

Uriel Kalmbach přejel celou spoušť pohledem a pánovitým gestem si zavolal právníky.

„Všechno ohledně této továrny řešte se mnou,“ oznámil. „Gabriel od této chvíle nezastává ve firmě žádnou funkci.“

Na syna se při tom ani nepodíval.

Povinná školení vypadají za ta léta, co se ve školství pohybuji, pořád stejně. Přijde dvojice Nadšený - Vyhořelá, která nám, přednasraným nebo lehce přiotráveným pedagogům, vysvětluje, jak máme svou práci dělat lépe a efektivněji.
Naposledy to bylo o smysluplných třídnických hodinách.
"Vejce!" ozvalo se po dvou hodinách prázdného plkání. 
"To je vynikající aktivita pro středoškoláky."
Stačí otevřít okno, dát týmům vajíčka a úkol dostat je na chodník nerozbitá. 
"Musejí vymyslet, zda je obalit, spustit nebo třeba vynalézt padák."
Představa budoucích dopraváků, jak vyhazují z okna vejce na padáku, v nás ovšem nadšení neprobudila. Naopak se ozvala chuť na onoho cimrmanovského "padáka".