DMD č. 12. pro 12. 4. 2026. Téma: V dobré víře

Král Štěpán zřejmě vděčí za svůj trůn vílám, což vysvětluje jejich přítomnost na královském dvoře. Zřejmě ovlivnily neurochemii císaře či papeže. Tím víly získaly vysoké postavení a důvěru krále, který jim svěří i dceru. Víly však od Štěpána stále něco potřebují. Zloba je vládcem vlastní domény. Víly považuje za podřadné. Víly zřejmě usilují o Zlobino území. Silou s tím nemohou nic udělat, jelikož má Zloba velkou armádu a silnou magii. Víly mají magii, ale nemají armádu, tím pádem chtějí armádu získat pomocí sňatku. Chtějí vytvořit koaliční síly s králem Hubertem. Zásnuby jsou však možné od šestnácti let, čehož využije Zloba.

"Nepřipravím tě o duši."

Bella protočila oči v sloup. Ale jen malinko, aby to Edward neviděl. Milovala ho, opravdu, ale on dokázal být tak citlivý. "Já jenom chci, abychom se milovali ještě před svatbou. Není to hřích."

"Ne. V dobré víře to prostě nemůžu udělat," trval na svém Edward. "Není to morální. Navíc bych ti mohl ublížit."

"Co když se obleču jako školačka?" navrhla Bella.

"Bello, ty ale chodíš do školy."

"Co když se obleču jako obří dýně?"

"Dýně?"

"Však víš... Protože jsi vegetarián."

"Ano. Ale nepiju chlorofyl."

"Co když se převleču za jelena?"

Aby ji umlčel, raději ji políbil.

Braň to, na čem záleží! Přidej se k těm, kdo obstojí! Zlomit útlak, vrátit svobodu! Hesla, která lákala a něco pro mě znamenala. Pomoc potřebným a trpícím! V dobré víře jsem se nechal naverbovat.

V době výcviku bylo vše správné a všichni měli stejný cíl, ideály. Služba, čest, odvaha!

Jednoho dne to konečně přišlo. Akce. Bylo divné, že nás, osvoboditele, nikdo nevítá. Bojovali proti nám! Hlupáčci. Nechali se zmanipulovat propagandou. Oni věřili, že ti zlí jsme my!

Po nějaké době mi ale došlo, že jsem byl poslán vraždit a zabíjet stejné chudáky, jako jsem byl já. Žádný vyšší cíl neexistuje.

Pootevřely se dveře, Zrzek strčil hlavu dovnitř a zuřivě na Racka zamával.
Asi mu něco chtěl.
Ve vedlejší místnosti stál královský syn, ten mladší, a tvářil se napůl rozpačitě a napůl výbojně, jak už to někteří mladící dělávají. Zrzek seznámil Racka se situací.
„Takže vyrazili do kopců,“ shrnul Racek problém.
„Jo. Asi byste měli jít za nima. Kdyby je někdo sledoval,“ řekl Charles.
Racek si prohrábl vlasy. Tohle byla asi nejhloupější věc, kterou mohla trojice udělat. I když oni to nevěděli. Neměli všechny informace.
„A tys nám jejich tajný plán přiběhl za tepla říct?“
„Bude to tak pro ně lepší.“

Myslí to dobře.

Aspoň tak se snažím přesvědčit sama sebe, když se bojím testu, protože je těžký.

Ale jediná odpověď, kterou dostanu, je: „Vždyť stejně dostaneš jedničku. Jsi chytrá!"

Jenže už dávno nemám samé jedničky. A když ano, nikdo skutečně nevidí, kolik úsilí za tím je. Kolik hodin, kolik stresu a panikaření nad tím, že tentokrát to bude jinak.

Už nejsem přirozeně chytrá. Teda, jestli jsem někdy vůbec byla.

Někdy pochybuju o tom, že něco jako chytrost vůbec existuje. Protože já ji rozhodně necítím.

Spíš jen beznaděj z toho, v jakých kruzích se tu točím.

A jestli to někdy skončí.

V dobré víře začali plánovat porody, aby byl celý proces pod kontrolou. Kdy a jak se dítě narodí. 

V dobré víře, že to ženám přinese úlevu, se děti začaly rodit pouze císařským řezem.

V dobré víře, aby ženy nepodstupovaly diskomfort spojený s operací, vynalezli umělé dělohy.

V dobré víře, že to zlepší společnost, začali určovat, kdo může a nemůže mít děti. 

Ve skrytu, samozřejmě.

Nikdo nepotřeboval lidi, kteří kladou příliš mnoho otázek a očekávají, že na ně najdou odpovědi.

Těm, jejichž genofond se nehodil, se za malý poplatek nabídla možnost dárcovských vajíček a spermií.

Anonymní karty dárců koneckonců snesly ledasco.

Tři kilometry jdeš hodinu, a to máš dobrý čas.
Drobně prší.
Vodopád před Inversnaidem hučí, valí se jím záplavy vody. Asi je mokro.
Před hotelem, pod střechou, sedí na betonu Francouz a vaří těstoviny. Když se mu chce zastavovat...
Zamáváš a pokračuješ, jen v chůzi slupneš mandlovou tyčinku.
Teď to začne. 
Nahoru, dolů, prudké schody nebo už je to skála? Útočící komáři; v únoru? 
Můstky, kořeny, bahno, horolezení, na zádech jedenáct kilo.
Po celé věčnosti se pěšina narovná.
Pláže.
Tady často odpočívají lidé, kteří myslí, že mají nejhorší za sebou a chtějí se odměnit.
Po pravdě, teď jsi v půlce.

„Promiňte, jak se dostanu Hrabáčovu ulici? Nějak jsem se zamotala,“ zeptala se turistka a výmluvně zamávala mobilem, který v tomhle podivně seskládaném a navrstveném městě vypovídal poslušnost.

„Tudy,“ pravil muž, který vypadal na distributora letáků nějaké místní historické taškařice, i když už mu nezbyl ani jediný. Ukázal na uličku za níž se o několik řad domů dál tyčila věž katedrály.

Turistka poděkovala a vyrazila.

Pak narazila na zeď. Chvíli nadávala, že se nikomu nedá věřit.

Muž proplul stěnou domu a zjevil se na dvoře za ním.

Vždy ochotně vypomohl, i za života. Copak mohl za to, že mezitím město přestavěli?

Martha Protopsaltisová se modlila. Nebyla věřící, byť doma schovávala starobylou ikonu Krista Vševládného, Christa Pantokratora, s mrazivým pohledem zabodávajícím se až do srdce. Tuhle ikonu kdysi "zabavil" její hrdinný partyzánský dědeček a byla to jen památka. V tohoto Krista věřit neuměla a nechtěla.

Modlila se k nějaké univerzální nepojmenované síle, aby všechno dobře dopadlo. 

Aby pustili jejího muže z vazby, aby je přestali pořád vykrádat, aby si malá Eleni našla jiné kamarády než průhlednou bílou postavu, o které netušili, co je zač, aby jejího bratra Stavrose a švagra Jannise nezmlátili lupiči, až jim budou krást kradené zboží.

Amen.

Zazvonil telefon.

Správca prikryl vyľakané chlapča huňatou dekou. 

„Než si všetko vysvetlíme, vypime si čaj! Prestieraniepestrisa!“

Priletela žiarivá handra, nad stolom spustila dúhové šálky a opäť zmizla. Zavoňala mäta. 

„Nezablúdila som. Odkúzlilo nás!“ Pavla, aj MUDr., nespúšťali z chlapca oči. Ratko je chlapec? 

„Potkalaaa potkanaaa!“ zaznelo. Psychológ hlas prehlušil: „Je to on!“

„A líška?“

„Zmenila by sa na červenovlasú krásku. Takým sa zo skúsenosti vyhýbam!“

„Kocúr fuč, aj líška. Šošovku nenájdem!“ vzdychla. 

„Tiež mi zmizol poľovný kocúr. Pomôžem ti. Nechaj tu chlapca. Lesklé veci zbierali straky. Zmenili sa na stareny. U nich ju nájdeš.“  

„Pomáhaaa v dobrej viereee. Darované nie je kradnuté.“