DMD č. 12. pro 12. 4. 2026. Téma: V dobré víře

Jeden po druhém odcházejí. Jeden po druhém naposledy pronese: "я вірю"(*). Jejich příběh se uzavře v dobré víře.

"A dopadlo to teda dobře?"

"Já nevim."

"Počkej, nějak skončit to přeci muselo."

"Nějak to skončilo, ale nedokážu říct jestli dobře."

"Má to teda konec?"

"To jo, jen je každýmu šitej na víru."

"To zní jako pěknej nesmysl."

"Těch tam přeci byla spousta už od začátku."

"Takže když jsme mohli přehlížet nesmysl všude jinde..."

"...máme ho přehlídnout i na konci. Přesně." (Zamyslel se.) "Nebo ještě líp... Přiznat si, že je to nahraný. A že ve svym jádru dobrou víru předpokládá každá fikce."

"Vy se nebojíte?" zarazil se při odemykání.

"Když jste mě zval domů po divadle, bála jsem se. Ale cestou z kostela? Vy nejste člověk, který by v takové chvíli uvažoval, kde by hned zase hřešil."

Stále se usmívali, když jí ukazoval byt.

"Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti,¹" zalaškovala.

"Ne, já se budu klanět." odporoval a opravdu před ní poklekl, "ale rozmyslete se dobře. Víte, s tou mou hlavou a tak..."

Pohladila ho po vlasech. Tam, kde měl jizvu po kulce. Už si ani nedovedl představit, jak by si bez toho něžného gesta v životě poradil.

„Mám tu přepis hovorů z kokpitu,“ oznámil Dumbledore, poklepal na složku opatřenou znakem AAIB a významně se odmlčel.

„Předpokládám, že už jste to četl,“ přerušil Black tíživé ticho. „Jinak bych teď seděl v baru a ne ve vaší kanceláři.“

„Některé pasáže mě upřímně překvapily. Některé dokonce znepokojily.“

„Se vší úctou, pane,“ odsekl Black neuctivě, „znepokojovat by vás měl technickej stav našich letadel.“

„I to je v řešení,“ ujistil ho klidně Dumbledore. 

„12 let už se to řeší! A hovno z toho! Hlavně že musíme vypisovat palubní deník! Proč? Stejně na to údržba sere!“

„Věřím, že nový školicí program přinese výsledky.“

„Pomáhala jsem zdobit,“ Markétka pečlivě rovná poslední čokoládové sušenky navrch piknikového koše. „Tyhle máš rád.“

„Šikovná,“ muž chytá proutěné ucho. „Na tebe je to těžké.“

„Já ti pomůžu, tati,“ Filip se jim motá pod nohama.

„Ty budeš řídit,“ táta podává synkovi klíče s lesklou šelmou.

Malé ruce na volantu překrývají tátovy tlapy. „Musíš slyšet motor. Rytmus a řád.“

Klučík sotva dýchá.

„Nic nás nezastaví. Napravíme, co se pokazilo.“ Nenápadně točí, keře zepředu uskakují  doleva. „Jde ti to skvěle! Budeš řídit líp než já!“

„Můžu taky?“ Holčička na zadním sedadle škube pásem.

Táta se ani neotočí. „Tobě to dneska krásně sluší.“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si dole u predsedu. Veľký dojem si naňho urobil, keď tu kontrolu bola.
- Starý môj, trochu som mu pomohol, to je pravda. Možno nám za to aj nové ovce kúpi. Ale takú kontrolu by si tiež zvládol.
- No, Pištík, neviem, či by som ich vedel presvedčiť, že ťa predseda v dobrej viere na cestu okolo sveta ovce hľadať poslal.
- A pritom im stačilo dať napiť len pár pollitrákov slivovice a hneď uverili, že nám ovce do teplých krajín uleteli.

"V dobré víře, neděs zvíře!

Lekne se a zmizí v díře!"

Sovátko si sundalo sluneční brýle, aby na Myšáka dobře vidělo.

"Co to meleš?"

"Ale nic!" Myšák se pokusil nenápadně schovat mobil pod lehátko, ale Sovátko neošálil.

"Tak co je dnešní téma? Víra? Zvíře? Děs? Díra?"

"Nestarej se," odbyl je Myšák. "Máme dovolenou.

"Sabatikl," protáhlo se Sovátko slastně. "Však už bylo načase."

"A nebojíš se?"

"Čeho?"

"Že to autoři bez nás nezvládnou."

"Vůbec ne," řeklo Sovátko. "Kdybych se bálo, vůbec bych neodjelo. Ale já jim naprosto věřím".

Scenics Eclipse se elegantním obloukem vyhnula Thulusdhoo a azurovým mořem zamířila k Huraagandu.

„…Až jednou, když se drbal o velký smrk, tak váš pradědeček spatřil raněného sněžného levharta. Tlapku měl zakrvácenou a mňoukal na celé kolo. I bylo mu toho kotěte líto, a tak ho vzal do náruče a donesl do svého příbytku.

Přiložil levhartíku léčivé bylinky a zavázal je tenkými šlahouny. Už se chystal mu podat do žlábku jačí mléko, když vtom se u vchodu do jeskyně objevila silueta.

‘Vrať mi mého syna, kterého jsi mi ukradl,’ prskala matka a cenila na něj zuby. Yeťák se podíval lépe a celý se roztřásl – namísto šedobílé srsti měla levhartice srst celou zlatavou a zářící…“

Byla smutná.

Věděla, že to, co udělala bylo správné. Věděla, že se nebude nikomu muset ospravedlňovat těmi ubohými slovy - v dobré víře jsem to provedla.

Musela je spálit. Muže i vetřelce v něm. Jiné řešení neexistovalo. Na daném místě a v daném čase nebyla jiná možnost. 

Musí však žít a jít dál. Otázky útočily. Kolik takových mužů nebo žen ještě ta svině David poslal? 

A musí také informovat ostatní. Zapnula komunikátor a podala zprávu na ústředí. Povolení pokračovat v průzkumu získala nečekaně rychle. Nebezpečí bylo příliš velké a mohla mu být blízko, aby je dokázala zlikvidovat. 

Rozšíří tedy poloměr průzkumu.  

Gaius nikdy nebyl věřící.

Aerlonská verze byla stejná jako všechno ostatní, co vzešlo z jeho rodné kolonie - malá, špinavá a přízemní.

Caprická vypadala na první pohled úžasně, ale nebyla o nic více pravdivá - jen měla dost peněz na mramor a zlato.

Nebyl si úplně jistý, jestli je jeho souputnice anděl, nebo iluze věčně vystresovaného mozku. 

Víra byla strach a povinnost a nepohodlí.

Dnes ráno se probudil v jedné posteli s pěti lidmi. Někdo další v kuchyni chystal snídani. O strach se postaral trvalý přísun alkoholu.

Usmál se. Možná, že víra není úplně k ničemu. Jen si musíte vybrat nějakou dobrou.

Celý den jsem lítala otvírat dveře a okna, neb venku je sice slunečno, ale za to zima. Ale protože je slunečno, si kočky myslí, že je tam teplo, tak chtějí ven. Venku zjistí, že je sice slunečno, ale zima, tak chtějí dovnitř. Vevnitř je teplo, tak se ohřejí, zjistí, že je venku slunečno, tudíž tam bude teplo, a chtějí ven.

A tak pořád chtěly dovnitř a pak zase chtěly ven a pak mi ruply nervy a já je nechala venku až do večera. Při vpuštění domů mi všechny tři svorně vynadaly tak, že by si ode mě pes kost nevzal.