DMD č. 12. pro 12. 4. 2026. Téma: V dobré víře

Vzala jsem si ho. Své slovo splnil. Moje dcera nese jeho příjmení a bude na ni pamatováno v závěti, jak je psáno na stvrzovací listině s jeho pečetí. 

Hned první noc mě ale nechává samotnou. Musí prý pracovat. 

Následující dny také. 

Ulehne se mnou až sedmý den. Zdá se, že se mu nechce. A když se svlékne, pochopím proč. 

V dobré víře se ho dotknu a doufám, že v něm roznítím mužnost. Jiskra zaprská, ale oheň z ní nevzplane. 

Do srdce se mi vkrádá hořkost. 

Do mysli nesvaté myšlenky. 

A o měsíc později do lože ten, kterého jsem si nevybrala. 

Měl by se bát při pohledu do těch zvířecích očí, ve kterých tancovalo samo peklo. Ale kdo peklem prošel, kdo proti peklu hrál a koho peklo propustilo, toho i strach opustil. Přesto nezmizel, ba naopak: Jak mladík vyprávěl svůj ďábelský příběh, začal se pomaličku vkrádat do očí, do duše toho druhého, temného stínu celého kraje. Však hle! Ještě něco jiného se objevilo, dávno ztraceného, zasutého pod vším zlem.

Když jemně vzal sukovitý kmen a zasadil jej do pevné skály, věřil, že vzejde a vydá plody. 
Protože žádná duše pod nebem není ztracena na věky. 
Pak se víra změnila v jistotu.

Drahý Ivane,

rád bych Ti poděkovala, že jsi mě včera ještě navštívil.
Vím, že se chystáš do velkého dobrodružství ale i do ohromného nebezpečí.
To co děláš, je správné a jak jsem Ti včera řekla, jsi dobrý muž a hotový chlap, když se pouštíš do tak rizikového podniku.
Jsem na tebe moc hrdá a vždy budu. Vybrala jsem si toho pravého. 
Budu na tebe čekat, dokud se nevrátíš, i kdyby to mělo být třeba sto let. Ale vrať se mi, prosím, mnohem dřív.

Líbá s láskou, navždy tvá,

Milada H.

P. S.: Doufám, že budeš mít z mé fotografie radost

Poté, co se svoboda, rovnost a bratrství utopily v proudech krve, už sice nebylo možné obnovit staré pořádky, ale ani prosadit dobře ty nové. Občanská práva získala nadlouho jen část neprivilegovaných vrstev (samozřejmě mužů, kdo by vzpomínal na Olympu de Gouges). 

Demokraticky smýšlející se dočkali až během revoluce roku 1848.

A následovalo velké překvapení.

Venkované využili nově nabytých práv – a volili hromadně konzervativní pravici. Liberálové utrpěli značné ztráty.

Na tenhle šok francouzští demokraté nezapomněli. O zrovnoprávnění žen dlouho nemohla být řeč. Kdepak, opakovat stejnou chybu! Nevzdělané ženy přece poslouchají hlavně kněze.

Tohle mínění bylo překonáno až po druhé světové válce.

Vynořil jsem se, razantně pohodil patkou a upřel šlechtický zrak do sluneční záře. Seděla na kameni, od hlavy po něžný hřbet zaflákaná bahnem. Ropucha Nádherná. Zatmělo se mi před očima. Poprvé v životě jsem se zakoktal.

„Pojď di, ó spanilá. Ať tě konečně seřvu!”

Hupsla do jezírka a vystrčila na mě zadek.

Rychle jsem zaostřil. Modré krve by se ve mně nedořezal! Byl to žabák!

Takové faux pas! Rychle jsem couvl a rozhodl se uvést věci na pravou míru, jemně a v pravdě diplomaticky. V dobré víře jsem vyhrknul: „Ale fujtajbl, vždyť je to skokan!“

Líbací sny šly ke dnu.

Když ho oslovil jeden ze skupiny týpků, co občas zahlédl v hospodě, neviděl za tím nic tak špatného. 

Chtěl jim jenom pomoct. 

"Hele, něco bych od tebe potřeboval." Zašeptal mu jednoho dne v potemnělé uličce Londýna, když vyšli společně na cigaretku. 

Pobídl ho, aby pokračoval. 

"Tendlecten kufřík odneseš na nádraží do úschovny zavazadel a necháš ho v boxu číslo padesátsedm."

Neptal se, co v něm je. Věřil, že to budou léky pro nemocnou babičku nebo třeba jiná prospěšná věc. 

Jak moc se mýlil, pochopil ve chvíli, kdy ho obklopila skupinka policistů. 

"Pane Myers, půjdete s námi. Ten kufřík si vezmeme."

Nenávist.

Rasismus.

Nesnášenlivost.

Agrese.

Válka.

Nevšímavost.

Moc.

Lidé se obrací zády jeden k druhému. Kultury se vymezují. Většina sleduje jen vlastní cíle. Někteří jsou uzavření, jiní odvrací zrak. Já už nezvládnu nečinně přihlížet, jak se ničíme navzájem. Jak ničíme sami sebe. Naši planetu. 

Plán ke kolonizaci vesmíru nás měl spojit, místo toho rozjel soutěž o světovou dominanci.

Byla to dlouhá cesta, ale ta delší teprve začne. Učinil jsem rozhodnutí, není jiné cesty. Stačil k tomu jeden příkaz.

***

"...nastala historická událost... nikdy nebyl svět tak jednotný jako nyní... všechny státy světa... proti společnému nepříteli... další jaderná zbraň... nedopadne... vítězství se blíží..."

Jak válka klonů pokračovala, leckterý v ní nasazený Jedi začal zpochybňovat svou motivaci v bojích pokračovat. Někteří to dělali z povinnosti k Řádu, jiní stále věřili v Republiku, pár se jich chtělo zapsat do historie. Někteří to dělat přestali.
Glop Huxley, Pluto Zane a Abby Malone o složení zbraní neuvažovali ani na okamžik. Dál setrvávali po boku udatných klonů z 314. operačního svazu, dál řídili bitvy a dál věřili, že dokážou přispět k rychlejšímu a rozhodnějšímu konci celého toho hloupého konfliktu. Dělali to prostě v dobré víře, že tím udělají z galaxie lepší místo k životu.
Moc se to nepovedlo.

Naši pečovatelé mají naprosto převrácený denní režim. Je to nezdravé. 
Starají se o nás každou zimu, vyprávěla máma. Tak jsem se rozhodl postarat já o ně. 
Krmičce jsem odebral jídlo, ztuhl, přitáhl nožičky k tělu, schoval hlavu mezi křídla a ocáskem si zakryl bříško. 
Červa jsem NEPUSTIL. 
Za dvacet minut jsem ho dojedl. Podala mi dalšího. Ztuhnout, sbalit se, červa NEPUSTIT. 
Opakovat postup. 
V půl třetí ráno jsem dojedl třicátého, prý „Konečně!” a putoval jsem do boxu. 
Druhý den mě předala jiné krmičce, abych pomohl i jí. 
Za týden mě s jásáním odlezli do zimoviště. 
Myslím, že jsem byl úspěšný. 

„Netvor?“ Vajgor se zatvářil pochybovačně. „Vím, co jsem viděl.“

Trnilam si povzdychl. Netušil, proč někteří lidé lpí na svých představách natolik, že jsou schopni přehlédnout očividnou skutečnost. Pro klid duše věří báchorkám – a realita je pak zahubí.

Vajgor mluvil dál: „Ale pokud chceš Lučné vrchy zbavit dávného prokletí, pak máš můj slib.“

Výborně. Musel ho ovšem varovat: „Možná to nepřežiješ.“ 

„Pro dobrou věc je třeba přinést oběti.“

Trnilam raději odvrátil zrak. Kdyby ten člověk věděl, co má v plánu, možná by mu i plivl do tváře. Raději proto odvedl řeč:

„Musíme pro tvého přítele, hádám, že mu moc času nezbývá.“