DMD č. 12. pro 12. 4. 2026. Téma: V dobré víře

Kněz se zatvářil nejistě. Ani jeho poznámka nepobavila. Jaroslav dokonce evidentně zuřil.

"Ještě můžeš chtít poslední pomazání, Vraspíre!" zasyčel na svého společníka.

"Pomazání nemocných," opravili ho kněz i Vraspír zároveň. "Vlastně...," začal kněz v dobré víře, ale vědomý si toho, že vstupuje na nebezpečnou půdu, "to není úplně špatný nápad. Může napomoci k uzdravení. Není to svátost jen pro umírající."

Jaroslav knězovu dobrou víru nesdílel. Zasáhl však slabý hlas posledního z přítomných.

"Já ho chci...," vypravil ze sebe Daniel. Ztěžka otočil hlavu a zahleděl se na kněze.

"Jsi si jistý?" zeptal se Jaroslav. Opatrně přejel prsty po dosud odhalené hrudi.

Pátého dubna roku 1880 požádal papež Lev XIII. Dona Bosca o dostavbu kostela Božského srdce Ježíšova v Římě. V dobré víře, že otec mladých zvládne dostavět i jeden malý kostel v Římě. Nebo možná proto, že nikdo jiný tu díru na peníze na starost nechtěl. 

Don Bosco přijal. Byl sice velmi unavený, ale papeži byl vždy poslušný. Měl rozestavěné dva kostely, kostel svatého Jana Křtitele v Turíně a kostel Panny Marie Pomocnice ve Vallecrosii. Do toho budoval tři ústavy, v Nizze,  Marseille a ve Spezii. Finanční podporou budiž požehnání.

První, co Don Bosco udělal, byla kontrola hospodaření přímo na stavbě.

Tařina matka uctívala Širmanu, bohyni otroků, a věřila, že když bude dobře sloužit, po smrti se dostane do Širmanina paláce, kde ji čeká věčný blahobyt. Pokud by ale byla špatnou otrokyní, čekalo by ji po smrti další otroctví v Širmanině paláci.

Pak Tara přišla do Deabartu, kde věřili na Otce a Matku, kteří se o ně starali, a smrt považovali za Matčin dar, poslední útěk před utrpením. I když lidé v Deabartu nebyli svou přirozeností laskavější než v císařství, jejich náboženství bylo. Přestože Tara neměla příliš blízko k žádnému božstvu, nepochybovala o tom, ve které víře bude vychovávat svoje děti.

Zdi konventu jsou chladné, ale oknem sem proudí zlaté světlo a teplý vzduch provoněný kvetoucím sadem. 

"Smím, otče?" Do studovny nahlédne Jan.

Metoděj kývne, má toho novice rád. Jeho sebevědomí a rošťáctví mu imponuje, snad proto, že sám takový nikdy nebyl.

"Otče, mám neskromnou prosbu. Bylo by příliš půjčit si Váš psací stroj?"

Není to neskromné, je to otázka důvěry. Doba je zlá a všechny stroje jsou evidované státem. Ten jeho rozhodně. 

Metoděj se nemusí rozmýšlet.

"Věřím, že ho použiješ pro dobrou věc."

V budoucnu bude mnohokrát přemýšlet, zda by se rozhodl jinak, kdyby věděl, k čemu Jan remingtonku použije.

„Dost povídání, Marigolde.“ rozlobila se léčitelka.

„V dobré víře, tě chci nechat mluvit, ale je to marné. Ani obyčejnou pohádku nám nedokážeš říci. Napjaté situaci ulevit. Asi teď pošlu pro Márinku, že po ní toužíš a chceš si ji vzít. A nedívej se na mne tak. Dělám to pro tvé dobro, aby ses všelikému nebezpečí, zlovůle světa, potvor zrádných či tvorů magických vyhnul a v klidu se usadil.“

Marigold zbledl jako stěna. Uvědomil si, že by svou hrozbu dokázala splnit.

Elzee se začala smát, léčitelka dokázala Marigolda citovat velmi přesně. Dřívější bardův projev k odchodu z města u léčitelky zabodoval.

Nebaví vás koníčky? 
Pořiďte si mazlíčky. 

Slýchávali ze všech stran, 
zdál se to být dobrý plán. 

A tak si v té dobré víře
pořídili tohle zvíře. 

Prý je hodně spavé,
roztomile hravé. 

Realita je však jiná, 
skoro nikdy neusíná. 

Jak pavián pořád vřeští,
až jim z toho hlava třeští. 

Na co nejsou vůbec hrdí?
Že občas dost hnusně smrdí. 

Denně produkuje bobky
a po bytě trousí drobky. 

Přítulné též dvakrát není
a granule neocení. 

Bez laskomin hlady ječí, 
vyžaduje stálou péči. 

Chce to trpělivost kněze, 
do peněz to taky leze. 

Raději měli si pořídit domino, 
než tohle mrňavé uřvané mimino. 

 

"Už nikdy! I kdyby měl jít pěšky!"
Bennar za sebou prásknul dveřmi*. V jídelně bylo ticho, posádla postávala okolo se zklamanými výrazy a Gwen se tvářila, že být Vaderem, už by se někdo dusil.
Ten někdo seděl na židli, po boku kufr a na stole hromádku pokladů, které byly ještě před chvílí porůznu schovány.
"Jste mi řekli, že můžu uklidit nádobí. Tak jsem začal. Pak sem si všiml, že máte věci nesrovnané a různě, tak jsem myslel..."
"On myslel!" vyhrkl Thon, "my tě vezmem ne loď, abys nemusel čekat na spoj..."
"Příště nemyslet!"
"Žádné příště nebude!" zaječel Bennar z kajuty.

Martina byla na válečné stezce. Hnána dílčími zklamáními a chabými výsledky poté, co byla hodná a mírná, co se snažila jen trochu, opustila cestu vlídné konejšivé dobroty a dala se do boje. Obdivovala se všemu ostrému, špičatému a pevnému, mandlovým očím, orlím nosům, řezané čelisti, ostrým loktům, ale její tělo bylo odjakživa poddajné a měkké, slovansky kulaté či oválné, náchylné k požitkářství smyslů a tak vzdálené ideálu. Když vyrazila do kopce, bylo to za trest jejímu neposlušnému tělu, byla to lekce, kterou udělovala sama sobě v dobré víře, že tělo pochopí, co je pro něj dobré, umravní se a zašpičatí.  

“Já jsem myslel, že ti nebudu přidělávat starosti.”

Dahlia se kousla do jazyka, aby nezačala ječet. Nechtěla budit ostatní pacienty.

Přidělávat starosti, no jasně. Stejně jako jí včera někdo nechtěl přidělávat starosti a ignoroval otřes mozku. Nebo jak jí předevčírem nepřidělávali starosti se zlomenými žebry. Nebo ty desítky dalších, kteří jí nepřidělávali starosti tak důkladně, že to pak skončilo v nádrži s bactou.

Aspoň, že ji měl za pár hodin kdo vystřídat. A ona měla půl dne, aby se najedla, odpočinula si…

Nebo aby se nepředstavitelně zřídila v 79s.

Zítra ráno bude medikům z druhé směny přidělávat starosti  zase ona.

Narcissa Malfoyová se zkoumavě dívala na bezvládné tělo Harryho Pottera. Chlapec byl bledý, špinavý a příšerně hubený - musel projít peklem. Tohle dítě že má být nepřítel? Narcissa zabředla hlouběji do pochybností. Sžíraly ji už dlouhou dobu, ale při pohledu na Pottera byly skoro hmatatelné. Má ještě cenu věřit v dobro? A může být dobro právě tenhle klučík?
"Žije Draco?" zašeptala, když postřehla chvějící se víčka. 
"Ano," vydechl Potter. 
Nezabil ho. Její největší láska a důvod k tomu všemu, co provedla, žije. Narcissa poprvé po letech cítila slzy. A rozhodla se věřit v dobro. 
"Je mrtvý, můj pane," zavolala na Voldemorta.