DMD č. 12. pro 12. 4. 2026. Téma: V dobré víře

Ne, stokrát ne! Vzchopí se. Zahodí čipovou kartu. Jen on si přece smí zahrávat se životy ostatních! Na něj tohle nikdo zkoušet nebude! 
Přemýšlej, shání do houfu rozhárané myšlenky. Našli tě při sledování té poslední holky. Netuší, kde bydlíš. Neví… Zarazí se. Klíče! Hned zítra musí vyměnit zámek! Vzápětí se uklidní. Vždyť neví, kde bydlíš… 
Měl by si najít jiný cíl. Když se nebude pohybovat kolem té děvky, nemůžou ho najít! Plán ho uklidní. Škoda jí, ale najde si jinou. Podobných hlupaček je kolem plno. 
Uléhá pln naděje, že svůj problém vyřešil.

Netuší, že ve ráno schránce najde další pozdrav.

Samozřejmě mu nevěřili, nikdo. Velitel Elánius z podstaty věci, seržant Tračník z opatrnosti, a dokonce i Karotka (ke své upřímné lítosti) zjistil, že i u něj existuje něco jako pochybnost.

Nicméně nováček se činil. Neutekl po dvou týdnech čištění latrín, ani po zkušenosti se Stínovem. Všem pomáhal v dobré víře a s upřímnou snahou. Jen jméno neměl. Řekl, že pojmenovat ho musí sami.

Ne že by se nesnažili, ale Nobyho návrh Šlapala, coby boha prošlapaných policejních bot, se s pochopením nesetkal.

Svoje skutečné jméno získal jednoho rána, když ho Elánius našel, jak po dvanáctihodinové směně pomáhá s papírováním těm dalším.

Nenesli ho nijak daleko. Sice sebou cukal, ale svalovec ho držel pevně a pustil ho až když dorazili do tábora. Takové malé údolíčko to bylo, pár provizorních stanů a dvě ohniště. Jeho stále svázaného posadili ke stromu. Snažil se křičet, ale přes roubík sotva huhlal. A mezitím mu jeho únosci probírali věci.

„Kruci, on u sebe nemá ani hovno.“
„Važ slovník, máme tu dámy.“
„Nasrat, Maruna s Ester nejsou žádný dámy.“
„Fér, ale pořád tu máme děcko odchovaný v klášteře.“
„No tak to ho před náma nějaká ta víra určitě ochrání, ne?“

Maria se tomu uchechtla a zamířila k Thomasovi.

"Máme hodinu," přisedla si Stanka k Janovi. "Déle manžel a děti v parku nevydrží, a přijdou pak sem za námi."
"Do té doby budeme hotoví," odpověděl. "Jsem ti k službám."
Otevřel notebook a oba se začetli.
"Začátek není špatný - pro excelentní vědkyně do deseti let od doktorátu, kariérní přestávka nejméně jeden rok. To splňuješ bohatě."
"To ano. Ale píše se tady individuální projekt, a já chci do výzkumného tandemu."
"A co kdybys pak tvrdila, že sis myslela... Stejně ty projekty nikdo pořádně nečte."
"Bohužel, čte. Naivita nebo neznalost, natož dobrá víra, by mi neprošla... Má vůbec cenu ten grant podávat?"

Frances sledovala dalekohledem vzdálenou siluetu silnější fregaty. Rozkazy velely zůstat na dohled konvoji. Chránit ho. Nepočítaly s protivníkem prahnoucím po pomstě. 
Nemohli se však Hermine postavit na místě. Ne pokud nechtěla dál hrát nekonečnou hru na kočku a na myš v nevýhodném postavení. 
Neviděla jinou možnost. Nejlépe konvoj ochrání, když ho opustí. Odvede Hermine pryč. Bertrand zaslepený mstou se chytí na vějičku. Staré, rozeschlé bárky pro něj nic neznamenaly.
Až padne tma, změní pravidla hry. Kořist se změní v lovce.
S trochou štěstí se s konvojem znovu shledají na předem daných souřadnicích. Nejpozději v přístavu. S trochou štěstí nedělá chybu.

„Norbert Alexander,“ představí se.

Když Eliška slyší jméno, které dostal po společném dědečkovi, trochu zjihne.

„Pojď,“ vyzve ji, „nebudeme se přece bavit na ulici.“

Překvapí ji, že nemá přízvuk, v dobré víře ho však následuje.

Rue de Fleurus je skutečně za rohem. 

Domovní dveře zaklapnou, v chodbě je šero. Najednou ji bratranec prudce přitlačí ke zdi. „Chtěla ses scházet s imperialisty, soudružko!?“ sykne.

Eliška nezaváhá. Zabodne se pohledem do jeho, s brutální bezohledností mu vstoupí za oči. 

A narazí na bariéru! 

Má pocit, jako by ji někdo kopl do hlavy… 

V tu chvíli ji útočník pustí.

Elišce se podlomí kolena.

“Jindřiško,” přivítala nově příchozí Karolína, “poslouchej, co napadlo Martu! Prý půjdeme ukrást vlajku z hasičskýho tábora!”
“Jsem pro každou špatnost, ale proč?”
“Prý aby měl náš Vojta pořádný zážitek,” zrozpačitěla Anna. “Ale já nevím!”
“Jo ták,” protáhla Jindřiška. “Tohle by je mohlo pobavit! Celý den stříkat hadicí, to musí být hrozná nuda!”
“Ale,” starala se Anna, “nebudou se zlobit?”
“Kdepak, k táboru to patří,” argumentovala Marta.

Když se pak ženy s přesvědčením, do jak záslužného podniku se pustily, plížily lesem, jen Marta znala skutečný důvod.
Těš se, Fikare. Nemáš místo naší dovolené jezdit na dětský tábor! Užij si tu ostudu!

V lese se pořádá odvod na vojnu a líně se tam šine medvěd. Proti němu běží rozjuchaný zajíc.

"Hele, zajíci, co tak zvesela? Copak nevíš, že nás verbujou na vojnu?"

"Vím, ale já tam nemusím. Nevzali mě, protože nemám koule, jsem si je utrhl při přeskakování pařezů."

V dobré víře, že mu to musí vyjít jako zajícovi, a radši bez koulí, než na vojně, medvěd si vyhlédne pařez a naběhne na něj koulema napřed. Bolest jako kráva; když zase začne vidět, jde k odvodové komisi. Ti na něj už z dálky volají: 

"Medvěde, ty sem vůbec nechoď, máš ploché nohy.“