DMD č. 12. pro 12. 4. 2026. Téma: V dobré víře

Přihlášené dobrovolníky z řad astronautů, zkušebních letců a olympioniků obklopila skupina vědců. Brali jim krev, měřili tělesné funkce, vážili je, přeměřovali každou část těla zvlášť a nakonec jim dali k podpisu formulář informovaného souhlasu o délce devadesáti stran. Ten ovšem vyvolal spoustu nepříjemných otázek:

„Jak, infuze neznámých substancí?“

„Co má znamenat to ‚vyvolání nádorů‘?“

„Proč je zmiňovaný toxický měsíční prach?“

„A co ten dotaz ‚Zažaluje někdo Aperture Science pokud zmizíte?‘“

Lidé přihlášení jako testovací subjekty začínali být nervózní. Tohle nebylo to, co jim slibovali. Měli pomoci vědě, ne stát se její obětí!

Přišli v dobré víře; bylo však pozdě couvnout…

Evelína uvězněná v krystalu zjistila, že se před ní rozevírá úplně nový svět. Vnímala vzpomínky předchozích obyvatelů kamene. Pokud rozprostřela své smysly, dokázala vycítit veškeré magické dění ve Městě. Byl to naprosto opojný pocit.

Pak ale uslyšela zoufalé zvolání „NE! To je moje poslání, na to nemáš právo!“

Vnímala souboj kouzelníků a uvědomila si, že byla podvedena. I s její pomocí proto Koule osudu zbavila síly zlého Nejvyššího a předala jeho moc synovi. Že se rozhodla správně, potvrdila jeho následující slova: „Odpusť… měl jsem to být já…“

S vědomím, že dělá dobrou věc, pronesla k Mariovi: „Staneš se novým Nejvyšším…“

Prokletije povstalo z kalů a koster na mořském dně. Z miliard bezvýznamných schránek dávných tvorů. Zkamenělá smrt se v průběhu věků přeměnila v bělostný vápenec. Drobné, něžné kapky vody rozervaly dolomit do hlubokých propastí a ostrých štítů. 

Z východu se tlačí tmavá břidlice, ledovce čtvrtohor vyryly hluboké kary a strmé stěny. 

S lidmi začaly stoupat k nebi vůně lásek, hroty vášní i oblaka hněvu. Strachy se srážely v ledových jehličkách a zrady měnily barvy. 

Drak nad horami, původně ochránce s laskavou tváří, dokázal dlouho a trpělivě odsávat obavy, zášť a zlou vůli z údolí. 

Černá břidlice v jeho útrobách těžkne.

Nechala jsem holku naočkovat od mudry, fakt jsem věřila, že ji ochráním. Mudra byla samá manipulace, když byla Terinka pomalejší ve škole, prý jestli jsem v těhotenství nekouřila a nechlastala. To dělali všichni a jsme zdraví, jen ti mladí se dneska můžou podělat. 
Terinka se na střední začala tahat s holkama. V hospodě si na mě lidi ukazovali. 
Pak se prodávala na Tinderu. Prý je to jen seznamka. Řekla jsem, ať se doma neukazuje, dokud mi nepřestane dělat ostudu. 
Prý je v nevěstinci někde v Rakousku, protože tam dobře platí. 
Nikdy nezavolá. 
Prachy jsou pro ni důležitější než vlastní máma. 

„Adame, tahle možnost se mi nelíbí,” prohlásí Sabina. „Ještě jsme přece nevyčerpali všechny možnosti.”
„Prověřili jsme všechno včetně tipů z Instagramu a nic. Zkusil jsem i Interpol, napadlo mě, jestli nebyla obětí obchodu s lidmi.”
„UBRM musí evidovat psychopompy kvůli spolupracím na případech strašení.” 
„Nehledá je aktivně. Obvykle se ozvou sami. Navíc spousta z nich to o sobě za života vůbec neví.”

Adam vyplivne divotvornou šalvěj a položí hlavu na složitý magický kruh. Vnitřní třes mu probíhá tělem, podlaha se houpe. 
Pak se houpat přestane. 
K těmu ho poutá stříbrná nit. Vedle Nora, připravená. 
Adam se rozhlédne. 
A uvidí je okamžitě. 

Thomas Austin se lehce opotil. Zpráva o královské návštěvě ho zastihla poměrně nečekaně. Pravda, jeho usedlost byla vyhlášená tím, že všem návštěvníkům připomínala do nejmenšího detailu starou dobrou Anglii, ale že se Jeho Výsost princ Alfred rozhodne navštívit prostého farmáře a okusit tak pohostinnost Barwon Park, to bylo veliké překvapení. A obrovská čest. 
"Jeho Výsost se zde musí cítit jako doma!" došlo Austinovi. A protože Jeho výsost byla proslulá svou láskou k lovu, nechal si Austin dovézt z domovské Anglie 72 koroptví a 24 králíků.
O Vánocích je vypustil na svůj obrovský pozemek. 
Co špatného by se asi mohlo stát?

Belial v podobě člověka připomínal Matthewovi někoho, koho by potkal na nedělní vycházce po Marylebone. Elegantní oblek, lehce prošedivělé vlasy a vousy. Dokonce i ten úsměv byl znekopojivě milý. Vypadal jako člověk. Až na ty oči s duhovkami z tekutého zlata. Stejné má James, došlo Mattheovi. 
Čím víc se k nim blížil a poklepával vycházkouvou hůlkou, tím víc se Matthew třásl. 
"Jamesi, Jamesi, Jamesi," pronesl Belial hlasem skoro lidským, "ty jsi ještě větší naivka než tvoje matka. Ty jsi opravdu přišel až sem a úplně sám? Tu trosku po tvém boku těžko počítat."
"Dal jsi mi slovo."
Belial se rozesmál.

„Pojďte. Lektvar je nejsilnější, když ho připraví tři ženy.“
Sylvie se nečekaně zachichotá, hlas jí skřípavě přeskočí: „Pannu a matky máme, která bude stařena?“
Xénie předstírá, že Slávčin ruměnec nepostřehla. Jemně položí dlaň na Sylviino předloktí: „Jsme tři a nejsme samy.“ Přesvědčivý tón se jí docela daří. „Vypořádali jsme se s ledasčím, zvládneme i tohle, věřte mi.“
Drahoš se netrpělivě ochomýtá okolo, dokud ho matčin káravý pohled nevyžene do přední místnosti. 
Prázdné šedivo za prosklenými dveřmi ladí s jeho úzkostí. Máma spoléhá na tátu, to je jasné. 
Jenže on tu pořád ještě není! 
Drahoš se vyplíží ven. Nenechá ho samotného.

Čtveřice mužů s dýmajícím Vesuvem v pozadí. Ten z profilu se psíkem zaraženě čte noviny. Nahlas. Sopka se rozhněvala. 
„To nemusí psát, to vidím na vlastní oči,“ myslí si jeden. 
„V dobré víře se nás snaží uklidnit,“ pokračuje čtenář. Ostatní mlčí, ale jejich obličeje mluví za ně.
„Jasně, nechtějí paniku.“
„No, ale dá se tomu věřit? Bojím se, aby se vulkán nerozzuřil. Jeho jméno prý znamená nenasytný nebo ten, který stravuje. Nechci skončit jako ti nebožáci v Pompejích.“
„Váhání může být osudné. Chytrý vidí nebezpečí a jde se skrýt. Asi vezmu nohy na ramena.“

Mezitím sopečný oblak vrhá zlověstný stín. 

Asi jsme tenhle džob neměli brát.

Týpek, co si nás najal, vypadal věrohodně, ale někoho odstranit?

Nechtěli jsme, ale pak řekl, je to Arachnixák, a nám se rudě zatmělo.

Obzvláště když slevil, že stačí když obstaráme důkazy, možná v deníku co si píše, nebo objevíme kde má amulet.

Teď stojímě v jeho domě, kde pod schody leží mrtvej. Nachytal nás, bránil se, na krku měl amulet - pod košilí.

Amulet je Aggathaxu, nikde jsme nenašli nic, co by šlo spojit s Arachnixem.

Ve dveřích, které se otevřeli v patře, stojí klučina, tak osm let, a s vytřeštěnejma očima na nás kouká…