Frankenstein

Na tu ženskou je smutno pohledět.
Justine Moritzová, chůva z domu Frankensteinů, stojí na padacích dvířkách, kolem krku oprátka… Hrubý provaz... a hrubý čin, který spáchala. Krev malého Williama Frankensteina měla na svých rukou. Měla toho kluka přeci tak ráda, tak co se stalo? Prý u soudu tvrdila, že se jí zatoulal v lese a pak… se objevil nějaký netvor. Ale kdo věří povídačkám zmatených vražedkyň? Popravčí přistoupil k páce, a aniž by se na Justine byť jen podíval, za ni zatáhl. Ještě před tím, než se jí stihnul navždy zadrhnout hlas v krku, naposledy vykřikla:
„Já jsem nevinná! Nevinná!“

Doktor Viktor Frankenstein se sklání nad svým dílem. Všechno, co potřebuje, má konečně pohromadě. Všechny orgány. Všechny končetiny. Tedy dvoje ruce, dvoje nohy, dvoje oči, dvoje plíce, dvoje srdce -
Moment.
Tady se stala chyba.
Viktor zamyšleně hledí na dvě lidská srdce v kovovém kontejneru. Srdce není párový orgán!
Jedno musí z kola ven.
Ale které? Obě vypadají funkčně a zachovale. Dalo mu takovou práci je sehnat. Vyhodit jedno nebo druhé by bylo plýtvání.
Rozhodne se. Použije obě.
Ale kam s tím druhým? Za oknem se blýskne a Viktor se ďábelsky zasměje. Však tvoří přece muže!
Druhé srdce přijde do kalhot.

„Tady trochu odsát…“ po růžovošedých záhybech stéká krev. „…a malou svorku.“
Dneska jde práce od ruky. Ještě není ani deset večer a máme skoro hotovo.
„Huhly…“ sexy hlas ztlumený rouškou, mohlo to být tady, nebo i chci tě, ale teď práce…
„Jaké hlásili dnes počasí?“ ještě pár stehů a budu zavírat. Po nose mi stéká kapka čehosi.
„Eeehuhly hlee..!“ rukou ukazuje z okna. Pod kopcem blesky bičují vrcholky lesa.
Poslední steh a je to.
Pohled na přístroje… údaje optimální.
Ruku na spínač…
Blesk udeřil do zvonice a já mám opravdovou živelnou radost
„Aaaaaaahahahaha Muhahahaaaaa!“
Tahle už bude 90-60-90.

„Mám zavolat sanitku?“
„Ne, postřelení by nahlásili policii.“
„Takže co?“
„Takže mi podej pinzetu, jehlu a niť. A zelenou. Ach bože, nic jiného tu nemají? Tak zelenou.“
„Už jsem to párkrát dělal. Sáro, ty hlídej venku. To je ale patok.“
Obrovská postava nelidské vizáže rozrazila dveře. Jack nepřemýšlel. Vychlístnul netvorovi do obličeje obsah svojí sklenice.
„Padáme!“
Laciný motel za městem se osvědčil jako klidný úkryt pro potřebné zdravotnické úkony.
Jack se spokojeným zafuněním dokončil poslední steh.
A teď spát, přitulil se k Sáře. Sára se protáhla: „To byl zase den.“
„Mohlo být hůř,“ zamručel Jack.
„Aspoň jsem nemusel pít zelenou.“

Z Larryho se takřka přes noc stal badatel provádějící přísně utajovaný výzkum ve vládním projektu Samorecyklace. Po ústavu kyselinných a zásaditých lázní tu byla další šance!
Jak se dalo čekat, tahal si práci i domů. To byste ale museli Larryho znát...
Začalo to několika šťavnatými řízky a touhou zrecyklovat svůj život, ale jak už to u Frankensteinů chodí, dělo se tak výhradně na úkor neblahých sousedů, psů, pošťáků, pojišťováků a Svědků Jehovových...
Všechny je kraví květinky zrecyklovaly - zpravidla ani boty nezůstaly...
Mléko nesmrtelnosti ale stálo za to a Larry si po vyhazovu (obsahujícího otřepané vidle a pochodně) zřídil kosmetický salón.

Victor sa pozrel na svoje dielo. Ani nedýchal. Nemohol. Krása jeho výtvoru mu vyrážala dych.
„ Si taký dokonalý,“ šepkal vedec a pritom nedočkavými prstami prechádzal po plachte, pod ktorou odpočíval jeho priateľ. Jeho skutočná rodina.
„ Postarám sa o teba, budeme len my dvaja proti celému svetu,“ zašepkal Victor a kŕčovite schytil plachtu. Ešte chvíľu sa triasol vo vytržení, predlžoval moment, kedy konečne uvidí svoj výtvor v jednom celku.
„ Vieš,“ zdôveril sa nehybnému telu pod sebou, "spoločnosť si myslí že som blázon, ale vďaka tebe sa konečne dočkám uznania.“
Dychčal od vzrušenia, keď zrazu pocítil nepatrný pohyb pod plachtou.
„Vitaj, priateľu.“

Byl monstrem beze jména. Nemohl mít jméno, vždyť čí jméno měl nosit? Toho, od kterého pocházejí jeho ruce? Nebo nohy? Srdce? Mozek? Ne... nebyl ani jedním z nich. Nebyl nikým.
Pozoroval jizvy, které zbyly po Frankensteinově experiementu. Byl stvůra. Všichni se ho báli, nikdo ho neměl rád.
V jeho hrudi statečně bil život, hlásil se světu, ale nikdo ho neslyšel. Měl chuť hlasitě křičet, že má duši. Že není mrtvá, jak si všichni myslí. Ale nikdo by ho stejně neposlouchal. Nezasloužil si to.
Ucítil, jak mu po tvářích stékají teplé slzy. Měl lidské emoce, ale přesto nebyl člověkem ani trochu.

Ani v této nehostiné, ledové pustině nejsem schopen zemřít. V tomto ohledu bylo mé tělo sestaveno až příliš dokonale.
Prosil jsem Boha o smrt a potom jsem o ni prosil i Ďábla. Ale ani jeden se neslitoval. Nepovažují mne za své dítě. Můj stvořitel leží zde. Na dosah ruky. Jeho mrtvola je hrůzně krásná i ve své ledové nehybnosti. Oněmělý pomník mých i jeho zločinů. Možná že právě on by mi byl schopen darovat smrt, stejně jako mi daroval život. Možná kdybych mu vdechl zpět tu bezcennou jiskru...
Ne, připravil jsem ho o vše, nevezmu mu i dobrodinní věčného zapomnění.