Lee Child

„Mám zavolat sanitku?“
„Ne, postřelení by nahlásili policii.“
„Takže co?“
„Takže mi podej pinzetu, jehlu a niť. A zelenou. Ach bože, nic jiného tu nemají? Tak zelenou.“
„Už jsem to párkrát dělal. Sáro, ty hlídej venku. To je ale patok.“
Obrovská postava nelidské vizáže rozrazila dveře. Jack nepřemýšlel. Vychlístnul netvorovi do obličeje obsah svojí sklenice.
„Padáme!“
Laciný motel za městem se osvědčil jako klidný úkryt pro potřebné zdravotnické úkony.
Jack se spokojeným zafuněním dokončil poslední steh.
A teď spát, přitulil se k Sáře. Sára se protáhla: „To byl zase den.“
„Mohlo být hůř,“ zamručel Jack.
„Aspoň jsem nemusel pít zelenou.“

Posunul jsem se směrem k nepatrné vyboulenině v dřevěném obložení. Chlápek měl bezesporu s chraplající vysílačkou trochu problémy. Držel ji v tučných lepkavých rukou, aby nahlásil přítomnost mojí maličkosti. Teď už měl na sobě úbor podobný uniformě, podle insignií spíš nižší šarže. Místnost byla téměř prázdná, osvětlená pohasínající zářivkou, zato vyzdobená další verzí plakátu, pod nápisem „Pacta sunt servanda“ se zubil sám veliký šéf. Několika pohyby jsem uvolnil z obložení silnou lať. Jedním obrovským skokem jsem dopadl těsně za chlapíka. Stačil ještě cosi nesrozumitelného zařvat, než jsem mu lať vrazil do oka. Teprve pak jsem si uvědomil, že vysílačka běží.