DMD č. 25. pro 25. 4. 2012. Téma: Tenký led

Zmateně se rozhlížela. Všude bylo tolik lidí v kostýmech a maskách. Tancovali. A ta hudba. To cinkání a hlas - jeho hlas.
Ale koho vlastně? Nevzpomínala si.
Věděla však, že ho musí najít.
Netušila, že ji potají pozoruje. Až se nakonec ukázal, aby ji vyzval k tanci.
A tančili. Její šaty, bílé jako právě napadlý sníh, zářily celým sálem. Bylo to jako ve snu.
V tu chvíli to uslyšela. Hodiny odbíjely dvanáctou.
Vzpomněla si. Toby!
Začala se zoufale prodírat davem. Musela pryč.
Stěna bubliny vypadala jako z tenkého ledu. Už nepřemýšlela. Popadla židli a rozmáchla se.
A pak už jen padala.
__________________________________
Poznámka: Kdo by to chtěl i s videem a písničkou, tak tady máte odkaz.

„Tak trieda, dnes si dáme opäť voľné otázky.”
Trieda profesora Parkhilla zašumela. Žiaci mali radi voľné otázky.
„Chce sa niekto spýtať na niečo, čo niekde počul a nerozumel?”
Pán Kaplan sa prihlásil a bez vyzvania spustil.
„Ja pich kcel pána présora zbitať, džo je tekohľad.”
„Zrejme máte na mysli ďalekohľad. To je prístroj, ktorým sa dívame do diaľky. Všetko v ňom sa nám zdá byť bližšie. Rozumiete pán Kaplan?”
„Rosumiem, pán présor. Takše móšem poserať na tekohľade.”
„Ďalekohľadom, pán Kaplan. Pozeráme sa ďalekohľadom, nie na ďalekohľade.”
„Tak ten pán vrafel nespráfne. On kecal, že fidí deti hraď hokej na tekomhľade.”

Draco Malfoy nervózně vešel do potemnělé místnosti. V křesle, jež spoře osvětlovaly plameny krbu, seděl Lucius. Do teď spokojeně pročítal nejnovějšího Věštce.
„Co máš na srdci?“ zeptal se syna, aniž by od plátku zvedl hlavu.
„Tati… Víš… Našel jsem si dívku.“ vyhrkl tázaný. Malfoy starší povytáhl obočí a konečně se na něj podíval.
„Astorii Greengrassovou.“ pronesl Draco a jeho otec si viditelně oddechl.
* * * ~•~ * * *
Za měsíc přišel znovu se stejným oznámením,…
„Kdo je to, synu?“ zeptal se Lucius klidně, naivně věřil v další čistokrevnou dívku.
„Hermiona… Hermiona Grangerová.“ V tu chvíli Draco věděl, že tento led je na něj příliš tenký.

„Hlavně ať se ti nic nestane,“ zamračil se kapitán Moreau ustaraně.
Dračice se nad jeho starostí jen zlehka ušklíbla a o dalších pár kroků se vzdálila od břehu. Nebyla si zdaleka tak jistá, jak vypadala; tlapy jí na ledu nepříjemně podkluzovaly, i když se snažila zasekávat drápy, a nejistě rozevírala křídla jako když provazochodec svírá tyč, aby udržel rovnováhu.
„Aarone, co je tady ta tmavá skvrna?“
„Tam nestoupej, to je tenký –„
Pozdě; led už se pod dračicí lámal na velké kry a pod ním byla studená voda; dračice pištěla hrůzou a máchala kolem sebe křídly v marné snaze couvnout.
„Étoile!“

Základna se zdála být opuštěná.
„Náhradní generátor taky nefunguje,“ oznámil Childs. „Někde tu přece musejí mít aspoň baterky, Norové zatracený.“ Vrhl rychlý pohled na židli. „Kurva, hoďte přes něj někdo deku!“
Vyšel ven. Vánice začínala nabírat na síle; za chvíli se nebe i země slijí v jednu neprostupnou bílou masu.
„MacReady?“
Pilot stál na ledovém návrší. Nemluvil, pohled upřený před sebe. V údolí pod ním se ve sněhu černal otvor.
„Norové?“
MacReady přikývl.
„Něco tu museli najít. Nejspíš nad tím povolil led a nějak se to dostalo na povrch. Vykopali to a vytáhli ven.“
„Ale co?“
MacReady bezradně pokrčil rameny.

Ráno poté, co se slunce na okamžik ukázalo nad obzorem, našel muminek Tiki, jak klečí na zmrzlém moři s uchem přitisknutým k ledu.
“Co to děláš?” zeptal se.
“Poslouchám,” odpověděla Tiki.
“Co posloucháš?” ptal se muminek.
“Zpěv moře.”
Muminek si klekl vedle ní a také položil ucho na led.
“Nic neslyším,” postěžoval si za chvíli a zvedl hlavu.
“Však je to zatím velmi tichá píseň,” řekla Tiki. “Dnes moře začíná podemílat led. Jak bude led tenčí a tenčí, bude jeho píseň slyšet stále hlasitěji a hlasitěji.”
Muminek znovu přitiskl ucho k ledu. “Už ho slyším,” zašeptal za okamžik. “Šumí jarem.”

Měla to být ta nejlepší svatební cesta ze všech. Do tropů. Mezi palmy, koktejly s deštníčky a ke kýčovitě modrému moři. To všechno tu bylo. A ona si to užívala. Až na ten časový posun. Zatracených sedm hodin. Nemohla spát. A nemohla být vzhůru. Její tělo si tvrdošíjně trvalo na greenwichém čase. Převalovala se v posteli, poslouchala, jak její novomanžel vedle tiše chrápe a nechtěla nic než usnout.
Pak se to jedné noci zlomilo. Odpoutala se od času. Ovládla ho. Stala se jeho paní. A pak – jakoby se v jediném okamžiku probořila skrze tenký led – se Donně začaly vracet vzpomínky.

Možná by věnovaná drabblata měla být kvalitnější, ale co už.
Věnováno všem, kteří se někdy museli potýkat s novinářskou fantazií.
Dva chlapci bobovali, sjížděli ze svahu k zamrzlému potoku.
Najednou jednomu sjely boby dál než obvykle, až na potok.
Tenký led nevydržel.
Chlapec se ocitl ve vodě.
Naštěstí byl potok mělký, vody tak po kolena.
Chlapec se postavil a vylezl na zasněžený břeh.
Jeho kamarád mezitím utekl.
Chlapec se s pláčem vydal domů.
Večer se kamarádova maminka přišla za syna omluvit.
Zeptat se, jestli je všechno v pořádku.
Jestli případně může nějak pomoci.
Ráno vyšla v novinách zpráva, jak čtveřice sáňkujících chlapců zachránila jiného, který si hrál na potoce, probořil se pod ním led a začal se topit.
Maminky nechápaly.

Nahlédl do hlavního sálu, kde se mu pod nohy přimotal vnuk paní Vodnáškové.
„Božíku, ty lumpe!“ zaznělo seshora. Muzeum bylo o prázdninách zavřené, podlaha posypaná pilinami a všude stálo lešení.
Znovu prohledal depozitář. Vitríny, šuplíky… Ať už hledali cokoli. Ze zoufalství rozpáral břicho exponátu…
Našel to. Oblé, ne větší než kapesní hodinky. Nakolik si pamatoval z hodin zření, šlo o černé zrcadlo. Odrazná plocha z leštěného kamene. Onyx? Který magor by ho použil?
Jirka se ve své branži musel pohybovat na sakra tenkém ledě…
Má se podívat…?
Ani náhodou, otřásl se.
Co teda?
…Temnota ho oslepila a zdáli zaburácely tanky.
---
Pozn. aut.: Jde o pokračování Sálu nestvůr s Mirkem Doležalem v hlavní roli.
Toho času čtyřletého Božíka Všekazů jsem si půjčila od… Ave? Dík. Snad nebude vadit, že jsem mu pořídila babičku... : )
Na další kapitolu tudy

Sesedli a rozbili tábor. Kalten každému ukrojil kus chleba a sýr a tvářil se, že tím svoje kuchařské povinnosti splnil.
Sefrenie podezřívavě nasála. „Pánové, jste rytíři Církve nebo banda špindírů? Jsme na cestě příliš dlouho na to, aby stačilo, že si ráno opláchnete obličej. Pod vší tou těžkou zbrojí už vás je poněkud… cítit.“
„Ale matičko“, nešťastně protahoval Kalten, „zrezaví nám brnění, když se teď vykoupáme. A navíc je na tom jezeře led! Víš, jak bude voda studená?“
„Přísahali jste, že uděláte cokoliv. Nebo ne?“
Zmlkl a svěsil ramena. Sefrenie v tomhle neznala žerty. Škoda, že ten led není silnější…