DMD č. 25. pro 25. 4. 2012. Téma: Tenký led

„Vědec: Ježíš nešel po vodě, ale po plovoucí kře
Miami (ČTK) – V Novém zákoně se píše, že Ježíš kráčel po vodě. Floridský univerzitní profesor Doron Nof věří, že tento zázrak by se dal vysvětlit tím, že Ježíš možná šel po plující kře. Výzkum atmosférických podmínek panujících v Izraeli v době Ježíšova života a rozbory vody podle Nofa ukázaly, že se v Galilejském moři mohl tvořit led. Teplota pod nulou mohla způsobit vznik ledu dost silného na to, aby unesl člověka. Vzdálení pozorovatelé pak nemuseli led ve vodě vůbec zpozorovat.“
Apoštolové pluli ledoborcem.
Někteří badatelé se pohybují na velmi tenkém ledě.
(pozn.: nevím, jestli si mohu připočítat zásluhy na tomto drabbleti, protože je takřka celé slovo od slova opsané z novinové zprávy příhodné délky, která vyšla asi před pěti lety a kterou mi někdo z kamarádů pro legraci vystřihl. Tak to alespoň přiznávám a uvádím jako citaci – z jakých novin to je, bohužel nevím, dostala jsem jen výstřižek, ale podle písma to vypadá na Mladou frontu. Pokud mi drabble nebude autorsky uznáno, ráda přepustím svůj těžce získaný bod profesoru Nofovi :)

Postavy: Řád německých rytířů a Rusko (v zárodku)
Vojsko nepřítele se sice našemu může početně rovnat, ale my jsme chrabrými, obětavými a skromnými služebníky Boha, který nás má radši a vůbec.
Čeká nás velkolepá bitva. Ti polopohani to mají předem spočítané!
Novgoroďané nás zatlačili na kraj jezera, ale naše strana se znovu seskupuje. Mohutné meče jsou zbrocené krví nepřátel a naši rytíři v brnění Pravdy se staví bok po boku a led praská...
Led praskááá!
5. dubna 1242
Dnes jsme podnikli bezvýznamnou průzkumnou výpravu, při které nás nepřítel zaskočil a díky mnohonásobné přesile podle porazil.
Kdo vůbec o tuhletu studenou, nudnou zemi stojí?
(Bolest na hrudi, horečka, kašel.)
------------------
Poznámka: 5. dubna 1242 porazil Alexandr Něvský v bitvě na Čudském jezeře řád německých rytířů. Mnoho křižáků zahynulo, když se pod nimi probořil led.

Věnováno všem, kteří vydrželi přečíst dosavadních 120 kapitol IDLM, a neutlouct mne přitom Pravidly českého pravopisu. Věnováno otrlým Hráčům, kteří se nebojí smočit paty v bayou a stále ještě naslouchají svým Tygrům. Děkuju.:)
Bethany samosebou věděla, že čekat na verandě vůbec nic neurychlí. Ale nemohla si pomoct.
Uvelebila se, usrkávala mátový julep a šátrala Francisovou špacírkou v černé hlíně. Hřbitovní prsť momentálně pokrývala nejen schody, ale i podstatnou část verandy. Byly to divoké časy. Jeden zkrátka nikdy neví...
Konečně se v podrostu cosi pohnulo.
Hádanka. Světlo a stín. Žlutá a černá, zbarvená měsíčním světlem do stříbřita. Tygr našlapoval opatrně. Lehce napadal na zadní tlapku. Potichoučku zahuhlal a cosi jí vložil do dlaně.
Gris-gris. Oslintané. A obalené pískem.
Bethany zaklela. Velmi sprostě a velmi šťastně. Protože bylo po všem.
Tanec na tenkém ledě skončil...

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Varování: brutalita, hodně moc!
Do každé hraniční vesnice přidělili jednoho.
Ledové oči místních. Odvracejí se.
Proč?
Má je bránit před zatoulanými útočníky. Ne bojovat bitvy.
To ale nepřátelům nikdo neřekl...
Jinovatka na kapradí, studené, studené pohledy v zádech.
Houf nepřátel vepředu.
Neprojdou! Vesničany musí ochránit.
Podporují ji střelbou.
Tak dlouho.
Je vyčerpaná. Zraněná. Bolí to. Asi omdlí, ale ještě ne, ještě...
Pokřivené postavy se dávají na ústup.
Nevědí, že je tu z Přeměněců jediná!
Dokázala to.
Tma.
Probrala se v noci. Sama. Nemohla jít, jenom se plazila. Zmrzlá krusta na rašeliništi praskala.
Vesnice.
Světlo.
Bezpečí...
Silueta člověka.
„Ona přežila!“
Pomoc?
Dav. Kameny dopadají.
Tma.

Návod na nevěru je můj velice oblíbený film, co mě z více důvodů dost vzal. Nevím ale, jestli ho tady vůbec někdo zná, a taky jsem se marně snažila najít nějakou ukázku pro bližší představu. Tak doufám, že drable bude dávat smysl aspoň jako náladovka.
http://www.imdb.com/title/tt0112291/
Zebavé svítání ovíjí šedým závojem matně růžové střechy nad oblouky mansardových oken. Paříž se probouzí.
Fabiene téměř usíná v malátné chůzi. Oči zarudlé únavou nevnímají okolí.
Chtěla jen na chvíli vypadnout z nesnesitelné ponorky…
Bylo to nečekané a lákavé…
Hledala jakýsi zázrak, duhu rozklenutou nad městem… Škodolibé uspokojení z tajného hříšku. Myslela si, že to ustojí.
Otupěle bolavá hlava už nechce probírat, co v den svého triumfu ztratila. Zahání vzpomínku na hořké pohrdání v černých očích. Nechce litovat toho, co… neudělala.
Cítí se provinile jako holčička, která si hrála se sirkami a vyděsila se.
Domů si nese omrzliny na duši.

Poznámka: Obávám se, že BJB. Ale budu dva dny mimo republiku a nutně jsem potřebovala napsat cokoliv, než odjedu.
___
Jejich vyšetřování Akt X se vždycky pohybovalo na tenkém ledě. Tedy obrazně.
Nyní se na skutečném tenkém ledě měli pohybovat doslova.
„Muldere, na to zapomeň, do toho se pouštět nebudu,“ řekla odmítavě a Mulderův nadšený úsměv pohasl.
„No tak, prosím. Scullyová, vždyť tě neubude a ještě si hezky zasportuješ,“ zkusil to znovu.
Pousmála se. Ale trvala si na svém.
Nezbylo mu než se na zamrzlé jezero pustit sám.
Úzkostlivě ho pozorovala dalekohedem, dokud se bezpečně nedostal na druhý břeh a za hodinu zase zpátky.
„Našel jsi tam něco?“ zeptala se ho.
„Ne. Vůbec nic,“ odvětil zklamaně.
Nedokázala potlačit vítězoslavný úsměv.

Poznámka: Minerva. Navazuje na Trest.
Duben 1944. Londýn.
Jeden z mála hezkých dní. Minerva na sobě měla květované šaty a slaměný klobouk. Chtěla zapadnout.
Vydávala se na tenký led a byla připravená přijmout následky.
Vyhledala Thomase. Musela.
Stál na druhé straně ulice. Vojenská uniforma mu slušela. Byl obklopen skupinou mladých vojáků. Něčemu se smáli.
Nádech. Výdech.
Přešla ulici.
„Ahoj!“ pozdravila.
„Ahoj…“ Pokrčil čelo.
„Jsem Minerva, bydlels u nás chvíli.“
„Jo, vzpomínám si.“
„Hele, pokecáme později. Mám něco domluveného!“ Okouzlující usměv.
„Dobře. Tak na viděnou!“
Chvíli ho sledovala. Na rohu políbil hezkou blondýnu a zapadli do baru.
Sova s napomenutím od ministerstva dorazil ještě ten den.

Před třiatřiceti lety mi The Wall od Pink Floydů přišla jako nejsenzačnější bigbítová deska (bylo mi tenkrát třináct). V současné době je můj postoj spíše vyjádřen ve slovech jistého hudebního kritika, který je jako součást drabble citován pod tímto pokusný překladem jedné písně, která se spojuje s dnešním tématem... Je to bombastické, je to patetické, je to... poslední fáze vývoje Pink Floyd (když ještě něco znamenali).
The Thin Ice

Máma miluje své dítě
A táta tě má taky rád
A obloha bude modrá
A Slunce bude hřát
Ale lásko, moje smutná lásko:
Jestli chceš jít bruslit
Na tenký led moderního života
A vláčet za sebou tichou výčitku
Miliónu očí zalitých slzami
Nebuď překvapená,
Když ti led praskne přímo pod nohama
Vyklouzneš ze svého já a ztratíš zdravý rozum
Ale svůj strach budeš stále táhnout za sebou
Až celá zmizíš pod tenkým ledem
"Je zřejmé, že The Wall je neobyčejné dílo. Nejsem si jist, jestli brilantní nebo příšerné, ale mně přijde zcela přesvědčivé.“ Chris Brazier, Melody Maker, 1. prosince 1979

Když se jako malý učil s rodiči bruslit na nejbližším rybníku, první, co mu vštěpovali, bylo, aby se ani nepřibližoval k oblasti označené cedulí „TENKÝ LED“. Od té doby už uplynulo hodně vody, ať už té zmrzlé, tekuté nebo plynné. Mezitím dosáhl maxima svých bruslících schopností, pak je postupně pozapomněl a po štěpné zlomenině pravé nohy přestal věřit v to, že takovéhle činnosti se prostě nezapomínají.
Od rodičů mu však v hlavě zůstalo varování, ať se nepouští na tenký led, nadobro vryté. A když se tak koukal na Sherlocka, přemýšlel, proč sakra – jako každý hodný hoch - své rodiče tentokrát neposlechl.

Účastnit se hádky mezi Creaganem a Michaelem bylo asi tak stejně bezpečné jako dostat se na tenký led a doufat, že mě udrží. Oba dva měli tvrdé palice a svůj názor prosazovali jako jediný možný.
Jenže oni potřebovali někoho, kdo by je trochu usměrnil, nějakého mediátora, který do toho nebude plést emoce.
„Chci si vzít Lucii a je mi jedno, kolik mladých, urozených holek mi představíš,“ ječel Michael na svého otce, rudý vzteky.
„Je mi jedno co chceš, musíš se oženit ve prospěch království.“
„Nic nemusím.“
„Můžu Vám dvěma něco vysvětlit?“ vložila jsem se do rozhovoru.
„Ne,“ ozvalo se dvojhlasně.