DMD č. 25. pro 25. 4. 2012. Téma: Tenký led

Autorská poznámka: Většina podivností nepochází tak úplně z mé hlavy, to sám božský Julius (ille ipse victor noster) měl pořád blbý kecy, že je to málo ve stylu Zápisků o válce galské :).
***
Nad táborem obtěžovala jemná mlha.
Přesto se božský Julius rozhodl, že se projde.
Skoro sám, jen s jednou legií. Bude to... intimní a přitom majestátní.
Vojevůdce v družném hovoru s vojáky. Které se všechny našprtal jménem.
On – božský Julius.
Vyšel prostoplešatý, ani nenápadný věnec si nevzal, kolem ramen přehodil lehký plášť, jen aby se neřeklo, že je mu sakra velká zima.
Rozhlédl se po svých mužích, zhluboka se nadechl čerstvého galského vzduchu a vykročil.
Vše se odehrálo během vteřiny. Legionáři ani nestihli dosalutovat.
Sám božský Julius, s prostěradlem přehozeným přes hlavu, poražen neviditelným nepřítelem, kterému šlapal na záda, prskal hlínu.

Mluvit s mužem na téma „my dva“ je vždycky jako nebezpečná procházka po tenkém ledě. Propadnu se? Nepropadnu? Když jo, vytáhne mě? Nebo se bude koukat, jak se topím? Nebo mě bude ignorovat a rovnou si vyhlížet jinou ženu, která stojí bezpečně na břehu?
Mluvit na téma „budoucnost našeho vztahu“ s mužem, který vyniká řečnickým nadáním, smyslem pro ironii, chytáním za každé slůvko a rozebíráním všeho, co jste vypustila z pusy, je na zabití. Jeho samozřejmě.
Stejně se do toho pustím.
Mluvím. On mlčí. Frustrovaně vzdychám. Piju víno. Tohle bude dlouhý rozhovor. Spíš monolog. S nejistým výsledkem.
Propadnu se? Nepropadnu?

Pokus... o cosi, protože sportovní a emotivní náměty se mi dneska psát nechtěly :D
Omámeně ho pozoruje. Jeho rysy, díky nimž se do něj zamilovala na první pohled. Hladí po útlém boku, který vůbec neodpovídá jeho vypracovanému předku. Jeho tělo, celé černé, se roztahuje do všech stran, aby působilo co největším dojmem. Pokládá na něj zezadu ruku a nechává se hřát jeho přirozeným žárem.
Neodolává pokušení a běží obejmout pošťáka, který stále nesměle postává přede dveřmi, líbá ho radostí na líce, následně se loučí a dochází ke stolku, kde vyhazuje leták s nejnovější nabídkou elektroniky. Teď už ho nebude potřebovat. Ne teď, když má svůj super moderní LED televizor s 3D efekty 885 23.

Sněhurka věděla, jaké mají její mrazivé pohledy účinek. Ať už se snažila krotit revoluci nebo se hádala o rozpočtu se starostou, stačilo dobře mířené blýsknutí modrého oka a její protivník poznal, že se octl ve fázi, kdy je led tak tenký, že si měl lehnout a začít couvat už před pěti minutami.
V této situaci ale zjevně její léty prověřená zbraň selhala. Bylo to pravděpodobně proto, že polovina jejích potomků byla ve vlčím a zbytek poletoval moc vysoko.
Mateřství zjevně vyžaduje přehodnotit ověřené postupy, povzdechla si Sněhurka v duchu a vytahala nejbližší dva uličníky za kůži na krku. To zabralo.

„Housi! Nemysli si, že se z toho zase vykroutíš! Slíbil jsi, že se mnou na ten večírek půjdeš,“ prskala Cuddyová.
„Blábolil jsem pod vlivem Vicodinu… Fakt jsi mi to sežrala?“ řekl udiveně.
„Tvoje poslední slovo?“
„Kladeš neinspirativní otázky…“
„Jak myslíš…“ naštvala se. „Ruším naše zítřejší rande!“
„To je…“ spustil ublíženým tónem.
„Sám si za to můžeš!“ odsekla a odkráčela do své kanceláře.
„…naprosto vynikající,“ dokončil s širokým úšklebkem.
„Monstr trucky, zítra,“ zamával vítězoslavně lísky Wilsonovi před očima.
„Jak jsi to dokázal?“
„Nejsem sice zrovna sportovní typ, ale v bruslení na tenkém ledu bych bral zlatou,“ pronesl se svojí pověstnou skromností.

slash
****
V lásce jsi jak na tenkém ledě, jednou šlápneš vedle a jdeš ke dnu... tak se dívej pod nohy.
Jo, to už teď vím taky, že opustit Briana kvůli Ethanovi byla největší chyba mého života. Jak jsem se jen mohl nechat takhle opít sladkými řečičkami? Jsou to kecy!
Jsem pitomec! Je úplně jedno, jestli ti někdo brouká denně do ucha „miluji tě“ a přitom pro to nehne prstem. Ten pravý to dělá, nemusí mluvit.
A to je Brian! Chci ho zpět… Chci jeho lásku!
Musím zkusit, jestli by nemohlo přituhnout a já bych se nemohl vydrápat zpět na pevný led!

tak trochu BJB (Bezva Jednoduše Boží) z roku 1523
Přes zamrzlou řeku kráčelo bílé vlče. Našlapovalo tlapičkami ve sněhu, drápky zarývalo do ledu. Vypadalo to, že se bez obtíží opravdu dostane na druhou stranu. Nedostalo.
Led uprostřed řeky nebyl dost tlustý, aby udržel váhu odrostlého štěněte. S přidušeným zakňučením se vlče propadlo do vody, snažilo se vyškrábat zpátky, ale jen lámalo další kusy ledu pod sebe. Z posledních sil se zaseklo drápy za největší kru a doufalo v zázrak.
Z nebe se snesl obří pták. Turul. Popadl štěně do pařátů a odnesl ho na břeh. Tam se proměnil v muže a vytahal vlkodlaka za ucho.
„To bylo naposledy, Andrási!“

Dozví se to dřív nebo později. Bude lepší, když to uslyší od něj.
Tak se Patrick utěšoval. Nezabíralo to.
Její matka byla sice Francouzka, ale temperament měla vyloženě středomořský. Danae ho podědila po ní. Navíc ta záležitost s párovací horečkou... ale zatím se na něj usmívala. Zatím.
Tenký led, postupujte opatrně.
„Sluníčko, když jsme po tobě pátrali...“ polkl. „Stalo se takové nedorozumění. Šli jsme s Lionelem vyzvídat do ateliéru... bez mého vědomí se předtím dohodl...“
Tělnatá madame mu zastoupila cestu v úzké podkrovní chodbičce... utéct se nedalo, vymluvit také ne a teleportovat se neuměl. Bohužel.
Ten den se kreslil akt.

Odpočítávám dny. Do převratu jich zbývá devětadvacet. Pak konečně přijde svoboda. Tohle hloupé obětování je poslední, které starý První vede.
Přijde planoucí revoluce a spálí celou tu jejich nabubřelou nadřazenost.
Zatím jsou noci chladné. Ve vědru, kam jsem si večer připravil vodu k rannímu mytí, byla tenká ledová krustička. Prorazil jsem ji stejně snadno, jako prorazím tou jejich zamrzlou hierarchií...
“Sss,” drkl do mě soused. “Proč si pořád mneš tu ruku?”
“Ráno jsem se poškrábal o led,” zamumlal jsem neochotně. “A neruš, nechci přijít o nejzajímavější okamžik.”
Nůž prořízl kůži a vystříkla jasně červená krev. Tak už to krev dělá.

TARDIS přistála.
Otevřel dveře.
„Ups“ bylo vše, co stačil říct, než se ozval praskavý zvuk. Potom už se jen dovnitř valila voda. Spousta ledové vody. Donna měla dost rozumu se chytit jednoho z pilířů a vytáhnout na něj i jeho. Oba se částečně topili, nejen Donně, ale i jemu uniklo pár nadávek.
Když proud vody konečně ustal po čase, který se zdál pouze nekonečný, zůstalo na podlaze TARDIS blíže nespecifikované množství ryb. Došli ke dveřím. Naskytl se jim pohled na dno jezera. Daleko nad nimi se nacházela ledová střecha s dírou po TARDIS.
„Doctore… doufám, že máš v TARDIS špunt.“