DMD č. 25. pro 25. 4. 2012. Téma: Tenký led

„Ale tohle se maminka nesmí dozvědět.“
Karol si skousl ret.
Aniela utrhla kopretinu, rozpačitě s ní točila v prstech. „Pochop, máma je... hodně pobožná. Půjde to s ní, uvidíš, jenom nesmí vědět, že jsi... Myslela by si, že jsi kdovíjaký černokněžník, víš. Rozumíš, viď?“
Přivinula se k muži po svém boku. Já si nic špatného nemyslím, já tě mám přece ráda a chci tě, ujišťoval ten pohyb.
Karol ji objal kolem ramen. „Nic se nedozví. Leda...“
„Co?“
„Leda byste měli v rodě nějakého čaroděje i vy. Pak by naše dítě mohlo...“
„To nemáme,“ zavrtěla ulehčeně hlavou Aniela.
Jenže se mýlila.

Pozn.: BJB
„Mínus dva stupně,“ hlásil ráno Piňďa s trochou naděje.
„Rybník ještě nebude dost zamrzlý,“ připomněla Fifinka.
V rádiu hlásili: „Teploty během dne vystoupí na dva stupně…“
„Kdy už konečně budeme moci bruslit?“ brblal Bobík.
„Třeba hned!“ Myšpulín vstoupil s vítězoslavným úsměvem. Ukázal tmavomodrou baňku.
„Jen tři kapky Zmrzlíku – led na celém rybníku!“
Rybník skutečně rychle zamrzl. Všichni s jásotem vytáhli brusle.
Fifinka se však starala: „A co ryby? Potřebují aspoň otvor!“
To byl ovšem problém. Bobík se tlustým ledem vůbec nemohl prosekat.
Myšpulín přiběhl s novou baňkou. Vodička led rozpustila – bohužel úplně všechen.
„Od zítřka má mrznout,“ utěšovala kamarády Fifinka.

Tenký led mu jemně křupal pod tlapkami, když se opatrně brodil okrajem potoka. Voda příjemně chladila, ale k jeho překvapení nestudila. Sníh kolem se pomalu ze závějí měnil v jemný poprašek, ale velký černý pes si toho zatím nevšímal. Veškerou pozornost upíral k trojím čerstvým stopám, které dychtivě sledoval. Kopýtka vzrostlého jelena se tu proplétala s o něco menšími stopami laně, opodál svítila řádka velkých otisků mohutného vlka.
Velký černý pes radostně zavyl a rozběhl se za nimi.
Už nikdy žádné zdi.
Už žádný led.
Jen stále silněji vonící jaro, a svaly, které se nikdy neunaví, a nekonečná širá krajina.

(1120 AD, Jeruzalém)
„Uvědomuješ si, do jaké situace se můžeme dostat, viď? Viď, že si to uvědomuješ?“ dožadoval se Gangrel přímé odpovědi.
„Ano, uvědomuju,“ odpověděl stroze druhý upír a pohledem zkontroloval obrovského Nosferatu a tiše se chichotajícího Malkaviana, kteří k nim patřili.
„Pohybujeme se na tenkém ledě. Sakra tenkém. Jestli se něco pokazí a nestihneme s tím dorazit včas do Masyafu… slyšel jsem, že nám sluníčko nedělá moc dobře,“ úsměv. „A jestli se dozví, že za tím stojíme my…“
„Upíry už jsme se stali. Co horšího nám můžou udělat?“ Nic. Nic horšího už není.
„Máš pravdu… Připravme se tedy, grál se neukradne sám.“

Příběhy jsou jako voda. Čas od času zamrznou. Je možné pak jen klouzat po povrchu. Pozorovat odrazy slunce na hladině. Dívat se skrz led do zelené hlubiny a nevědět, co je tam dole.
Když na něj přiložíte ruku, mrazí a občas dokonce řeže. Někdy jsou v něm zamrzlé drobné kvítky.
Ale někdy, když jdou věci dobře, zasvítí slunce a led začne tát. Začne se tenčit. A potom praskat. Rozlomí se pod nohama a konečně je možné podívat se do hlubin. Samozřejmě, v mrazivých jarních vodách je snadno možné zahynout. Jsou stejně zrádné jako metafory. Ale přiznejme si to, přináší život.

Pozn. Potřebovala bych víc než 100 slov... Ale už by to chtělo nějaké "hřejivější" téma - tenký led, ledová voda...
Přitáhla jsem si peřinu až pod bradu a skrčila nohy co nejblíž k tělu. Má fantazie pracovala na plné obrátky. Cítila jsem, jak vzduch v pokoji zchládl a noční ďas se pomalu krade k mé posteli.
Má holou lebku potaženou tenounkou papírovou kůží. Místy jí prosvítají kosti z kamene. Pohybuje se velmi tiše na to, jak je velký. V pokřiveném obličeji téměř chybí nos a rty jsou tenounké a modré, zato jeho oči jsou tak velké, tak strašlivé, že jediným pohledem oběť ochromí. Jsou pokryty tenkou vrstvou ledu, o nějž jako by se zevnitř v zoufalém tanci otírali malí hadi.

pozn.: BJB
Mé odhodlání ignorovat všechna Poslední zvonění bylo pevné jako ledovec. Jako ten ledovec, co si potykal s Titanicem.
Prvního jsem si všimla Darth Vadera. Vedly ho tři princezny Leiy. Pokušení ukrást mu plášť, nebo ho zachránit, nebo jim přispět na maturitu bylo velké, ale překonala jsem je.
Slyšel ještě někdo to praskání?
Pár blíže neurčených rytířů Jedi jsem přešla s pouhým íknutím. Štěstí že si nevypůjčili nějakého mladšího sourozence na Yodu.
Jako by se pode mnou bořil led… V dubnu? V Brně?
Když jsem potkala Obi-Wana s růžovým světelným mečem, šla jsem ke dnu. Jako ten Titanic. Zatracený globální oteplování.
pozn.: prosím vás, jak se skloňuje Leia? *zmatená*

Do firmy nastoupil nový šéf. Mladý, pohledný, zábavný. Pozorný. Obzvláště k ní. Netrvalo dlouho a zamilovala se do něj až po uši. Co na tom, že byl ženatý? Nechtěla mu rozbít rodinu, jejich tajná láska jí stačila. Nedbala varování, že „co je v domě, není pro mě“.
Za nějaký čas za ní přišel s nabídkou, aby mu pomohla s určitými soukromými obchodními aktivitami.
„Jen tobě můžu věřit,“ zašeptal a ona souhlasila.
„Pouštíš se na tenkej led, dej si bacha,“ varovala ji kamarádka.
Nedbala. Neodradili ji ani ruskojazyční obchodní partneři.
Za nějaký čas našla policie v jisté přehradě mrtvolu mladé ženy…

Pozn.: Navazuje na Byli jsme tu.
V noci mrzlo. Na palubě se vytvořila tenká vrstva ledu. Katka udělala dva kroky a málem uklouzla.
"Jdu dovnitř," oznámila. "Mám hlad."
Otevřela lednici. Nic ji tam nelákalo. Ve skříňce našla konzervu. Fazole. Otočila ji a našla datum výroby.
Martin uslyšel ránu a vběhl do kuchyně.
"Pustila jsem ji," hlesla Katka.
"Co se děje?!"
"Datum výroby na té konzervě je 2028," zašeptala. "Když jsem odjížděla z Hlaváku, bylo desátého května 1997! To není možné."
Třicet jedna let. Rodina, přítel, domov. Pryč.
"Já chci zpátky!" zakvílela.
Martin se zatvářil, jako kdyby se mu neuvěřitelně ulevilo, a beze slova odešel na palubu.

Otočka, otočka, výskok, švih. Sklouzla jsem se po ledě našeho rybníka takovou rychlostí, až to zasvištělo. V dalším kole jsem přidala pár piruet a výskoků.
Další zadunění. Nedělala jsem si však starosti, tohle se na našem rybníku ozývá často. Přijela jsem do prostřed a posadila se na to ledové zrcadlo. Chlad se mi líbil.
Začala jsem trochu vzpomínat, jak jsme tady bruslily s maminkou, když mi bylo pět. Opětné zamručení ledu rozčíslo to ticho. To už mne krapet vylekalo. Zvedla jsem se na nohy a vyběhla směrem ke břehu. Bylo to těsné – po došlapu na pevnou zem se led probořil.